Ži­je­me v do­bě, v níž do­mi­nu­jí mo­der­ní tech­no­lo­gie, kte­ré nám po­sky­tu­jí do­pa­mi­no­vou lá­zeň. Dí­ky ní si vy­tvá­ří­me uto­pic­kou ilu­zi a po­tla­ču­je­me vněj­ší svět i ne­pří­jem­nou část na­še­ho pro­ží­vá­ní. Ne­ga­tiv­ní emo­ce, po­ci­ty či kom­plex­něj­ší zku­še­nos­ti jsou však ne­zbyt­nou sou­čás­tí ži­vo­ta, kte­rou bychom ne­mě­li po­tla­čo­vat, ný­brž pro­ží­vat, abychom emoč­ně ne­za­kr­ně­li. Jed­nou z těch­to od­vrá­ce­ných stran lid­ské­ho pro­žit­ku je ztrá­ta, o je­jímž pro­ží­vá­ní a vy­rov­ná­vá­ní se s ní po­jed­ná­va­jí dvě ak­tu­ál­ně hra­né in­sce­na­ce, kte­ré moh­lo pu­b­li­kum na­vští­vit ta­ké v rám­ci le­toš­ní­ho roč­ní­ku fes­ti­va­lu no­vé­ho di­va­dla Ma­lá in­ven­tu­ra. 

Ces­ta za svět­lem

Před­stav­te si, že jed­no­ho dne vše ne­ná­vrat­ně zmi­zí ve tmě, pro­bu­dí­te se sle­pí. Jak vní­mat svět, kte­rý ne­ní vi­dět? A lze pro­žít di­va­del­ní před­sta­ve­ní, když bu­de di­vá­kům ab­sen­to­vat zrak? Ty­to a dal­ší otáz­ky si klad­li tvůr­ci z usku­pe­ní Po­me­zí, kte­ří už je­de­náct let pod ve­de­ním re­ži­sé­ra Luká­še Brych­ty pů­so­bí co­by prů­kop­ní­ci imer­ziv­ní­ho di­va­dla, je­hož for­my dlou­ho­do­bě ohle­dá­va­jí. Vol­ně in­spi­ro­vá­ni dí­lem Den tri­fi­dů brit­ské­ho spi­so­va­te­le Joh­na Wynd­ha­ma na­zkou­še­li tvůr­ci to­ho­to ce­na­mi ověn­če­né­ho sou­bo­ru in­sce­na­ci s ná­zvem Krás­ný no­vý den. 

Ob­dob­ně ja­ko v před­cho­zích po­či­nech i zde na­vo­zu­je at­mo­sfé­ru pro­pra­co­va­ná scé­no­gra­fie, na kte­ré se po­dí­le­ly dvor­ní scé­no­gra­f­ky sou­bo­ru Te­re­za Gsöllho­fe­ro­vá a Eva Justi­cho­vá. Oci­tá­me se v lu­xus­ní or­di­na­ci Athe­na, kde nás ma­jí zba­vit po­ru­chy zra­ku, kte­rá mů­že vést až k sle­po­tě. Ješ­tě před vstu­pem do or­di­na­ce si nelze ne­všim­nout lo­ga, jež čas od ča­su pro­blik­ne a dá­vá tu­šit ne­pří­jem­nos­ti. Kon­trast­ně pů­so­bí krás­né, de­cent­ně pod­sví­ce­né, ho­lé po­ko­je na­vo­zu­jí­cí do­jem kli­du. Ma­xi­mál­ní po­čet os­mi sta­teč­ných je ulo­žen na lůž­ka s pás­ku přes oči. Od té­to chví­le jsou od­ká­zá­ni na ostat­ní smys­ly. 

Ply­nu­tí ča­su, kte­ré do té­to chví­le od­po­ví­da­lo sku­teč­nos­ti, se mě­ní na zvu­ko­vé epi­zod­ky evo­ku­jí­cí roz­hla­so­vou hru. Dí­ky nim se po­sou­vá­me o ho­di­ny a dny kupře­du. Z roz­ho­vo­rů pra­cov­ní­ků or­di­na­ce a zpráv z rá­dia, v nichž se ho­vo­ří o umě­lé in­te­li­gen­ci vy­my­ka­jí­cí se kon­t­ro­le, se bě­hem ně­ko­li­ka má­lo chvil z lů­žek do­stá­vá­me do ví­ru kon­ce svě­ta. Pod ve­de­ním her­ců se oci­tá­me mi­mo ne­moc­ni­ci v roz­leh­lých pro­sto­rách, kde jsme nu­ce­ni ori­en­to­vat se pro­střed­nic­tvím hma­tu, či­chu a slu­chu. Zvu­ko­vá ku­li­sa je pro­pra­co­va­ná: k účast­ní­kům do­lé­ha­jí hla­sy z pa­t­řič­né vzdá­le­nos­ti a mi­mo ji­né po­má­ha­jí vy­tvo­řit si před­sta­vu o tom, v ja­kém pro­stře­dí se oci­tá­me. Si­tu­a­ce ho­ří­cí ne­moc­ni­ce je do­pro­vá­ze­na ta­ké pa­chem kou­ře, kři­kem, tříš­tě­ním skla a cha­o­tic­kou změ­tí zvu­ků, což pod­po­ru­je do­jem na­lé­ha­vos­ti. 

Dal­ší část před­sta­ve­ní se tak pro­mě­ní na „soft ver­zi“ hry o pře­ži­tí, v níž jsou hlav­ní­mi hr­di­ny di­vá­ci. Jsou od­ká­zá­ni na se­be a zby­lé smys­ly – scé­no­gra­fie nám skr­ze do­te­ky dá­vá před­sta­vu o svě­tě a pro­stře­dí, v němž se po­hy­bu­je­me. He­rec­ké nu­an­ce v po­do­bě mlu­ve­ní, še­po­tu, hma­tu po­má­ha­jí do­tvá­řet ob­raz vzni­ka­jí­cí v na­ší fan­ta­zii. Žád­ná z po­stav se ovšem v pří­tom­nos­ti pu­b­li­ka ne­zdr­ží dlou­ho – ro­ze­hrá­va­jí epi­zod­ní pří­běhy, kte­ré slou­ží ja­ko os­lí můs­tek ve­dou­cí z jed­no­ho bo­du k dal­ší­mu. Slou­ží ja­ko prů­vod­ci, jimž se (dob­ro­vol­ně) roz­ho­du­je­me vě­řit. Ne­jed­ná se ovšem o pou­hé di­a­lo­gy slou­ží­cí k utvo­ře­ní kost­ry dě­je či ve­de­ní za ru­ce. Her­ci a he­reč­ky ur­ču­jí i tem­po in­sce­na­ce, kte­ré se pro­mě­ňu­je dle zá­važ­nos­ti si­tu­a­ce. V je­den mo­ment tak se­dí­me v po­kli­du na gau­či, abychom se o ně­ko­lik chvil poz­dě­ji plí­ži­li tu­ne­lem ve sna­ze utéct před ra­di­kál­ní sku­pi­nou se­gre­gu­jí­cí zbyt­ky lid­stva na zá­kla­dě uži­teč­nos­ti. 

Ve­d­le in­ten­ziv­ních emo­cí, ja­ký­mi jsou na­pří­klad strach, pře­kva­pe­ní či ra­dost se tvůr­cům da­ří pro­střed­nic­tvím kom­bi­na­ce au­ten­tic­ké­ho pro­stře­dí a lid­ské­ho fak­to­ru za­po­jit i spi­ri­tu­ál­ní ro­vi­nu. Bě­hem po­se­ze­ní v le­se si vy­slech­ne­me ta­ju­pl­ný pří­běh s hu­deb­ním a zvu­ko­vým pod­kre­sem, kte­rý vy­u­ží­vá ozvě­ny hla­su vy­pra­vě­če či bu­bín­ky. Nej­in­ten­ziv­něj­ší zá­ži­tek evo­ku­jí­cí stav tran­su pak před­sta­vu­je zá­vě­reč­ná ces­ta la­by­rin­tem, na je­jímž kon­ci če­ká ná­vrat ke svět­lu.

Tech­no­lo­gic­ký vý­voj je v dí­le te­ma­ti­zo­ván s mír­ně zdvi­že­ným prs­tem a kraj­ně při­po­mí­ná va­rov­né dí­lo Kar­la Čap­ka R.U.R. V obou pří­pa­dech sto­jí tech­no­lo­gie v já­dru kri­ze, avšak Krás­ný no­vý den pra­cu­je s nad­vlá­dou tech­no­lo­gie spí­še ja­ko s ka­ta­ly­zá­to­rem si­tu­a­ce. Ústřed­ní té­ma­ta, kte­rá dí­lo ohle­dá­vá, jsou otáz­ky sa­mo­stat­nos­ti, dů­vě­ry, ale ta­ké ztrá­ty – jak rych­le se zvlád­ne­me adap­to­vat bez jed­no­ho z nej­dů­le­ži­těj­ších smys­lů a ko­mu jsme v nou­zi ochot­ni svě­řit svůj ži­vot? 

Po­me­zí v tom­to po­či­nu při­chá­zí s dal­ší po­do­bou in­ter­ak­tiv­ní in­sce­na­ce, kte­rou lze vní­mat ja­ko for­mu pro­žit­ku trau­ma­ti­zu­jí­cí zku­še­nos­ti v bez­peč­ném pro­stře­dí. Pro­ka­zu­je, že do­sta­teč­ným sti­mu­lo­vá­ním smys­lů ja­ko je sluch, hmat a čich a za de­cent­ní he­rec­ké opo­ry se in­ten­ziv­ní pro­ži­tek obe­jde i bez zra­ku. 

Žij a nech jít 

Smrt je ne­od­lu­či­tel­nou sou­čás­tí ži­vo­ta a dří­ve či poz­dě­ji če­ká kaž­dé­ho z nás. Při ztrá­tě bliž­ní­ho si bu­de­me muset pro­jít bo­lest­ný­mi fá­ze­mi truch­le­ní, abychom do­šli k při­je­tí, že se do­tyč­ný už ne­ob­je­ví na pra­hu na­šich dve­ří. Ale jak žít dál a ne­chat jít? Tu­to otáz­ku si po­lo­žil pa­les­tin­ský umě­lec Je­ries Abu­Jaber při tvor­bě in­sce­na­ce Kéž bych na te­be po po­sled­ním tan­ci za­po­mněl, kte­rá vznik­la ja­ko magis­ter­ský pro­jekt na Ka­tedře au­tor­ské­ho a lout­ko­vé­ho di­va­dla DA­MU. 

Že di­va­dlo mů­že mít i te­ra­pe­u­tic­kou funk­ci, je zná­mo už od dob sta­ro­vě­ké­ho Řec­ka, kdy tragé­die mí­va­ly ka­tarz­ní zá­věr, bě­hem ně­hož mě­lo do­jít k očis­tě člo­vě­ka od vše­ho zlé­ho či ne­pří­jem­né­ho. Po­dob­ný prin­cip vy­u­ží­vá i Abu­Jaber, je­hož dí­lo fun­gu­je ja­ko ces­ta ke smí­ře­ní se smr­tí pří­te­le. 

Oci­tá­me se v praž­ském klu­bu An­ka­li, v němž hra­je hla­si­tá ta­neč­ní hud­ba – ja­ko by ve­čí­rek z před­cho­zí no­ci ješ­tě ne­skon­čil. Všu­de ko­lem se po­va­lu­jí prázd­né skle­ni­ce, ne­do­pi­té lah­ve od al­ko­ho­lu, kon­fe­ty, na sto­le je na­půl sně­de­né jíd­lo a v ta­neč­ním pro­sto­ru sto­jí pou­ze umě­lec. Za­čí­ná se roz­cvi­čo­vat a vbí­há me­zi nás, ja­ko bychom tam ani ne­by­li, zů­stá­vá uza­vře­ný sám v so­bě. Až te­pr­ve po roz­cvič­ce se do­sta­ne do bo­du, kdy po­zvol­na ob­na­žu­je svou psy­chi­ku. 

Je­viš­tě a hle­diš­tě zde ne­e­xis­tu­je. Po­my­sl­ně se oci­tá­me uvnitř au­to­ro­vy hla­vy, je­ho myš­len­ky se di­vá­kům uka­zu­jí v nej­růz­něj­ších zá­kou­tích pro­sto­ru. Na dve­ře v ro­hu míst­nos­ti se pro­mí­ta­jí vzpo­mín­ky na je­ho pří­te­le Na­bi­la – na je­jich mlá­dí, spo­leč­né zá­žit­ky, vi­dí­me ta­ké zá­bě­ry na kra­ji­nu se za­pa­da­jí­cím slun­cem. Ob­ra­zo­vé vzpo­mí­ná­ní se pro­lí­ná s po­ma­lou per­for­man­cí, v níž Abu­Jaber le­ží na ze­mi, sví­jí se a do mi­k­ro­fo­nu pro­ná­ší na­půl an­g­lic­ké a na­půl arab­ské útrž­ky slov, ku­sy po­ci­tů, kte­ré ho v je­ho smut­ku drá­sa­jí. Na plát­no umís­tě­né ve dru­hém kon­ci sá­lu jsou po ce­lou do­bu pro­mí­tá­ny slo­va, z nichž vzni­ká bá­seň – tes­ta­ment zármut­ku, kte­rý za­chy­cu­je nejen po­ci­ty per­for­me­ra, ale ta­ké jsou for­mou po­stup­né­ho lou­če­ní se. 

Vy­vr­cho­le­ní truchlí­cí­ho ob­řa­du před­sta­vu­je zá­vě­reč­ná ta­neč­ní per­for­man­ce ve sty­lu poz­dě noč­ní­ho klu­bo­vé­ho ne­ří­ze­né­ho tan­če­ní, bě­hem níž Abu­Jaber ne­spou­ta­ně ven­ti­lu­je frustra­ci, vztek, smu­tek. V po­za­dí se na plát­no pro­mí­tá vy­svět­lu­jí­cí pří­běh se vše­mi de­tai­ly. Do­zví­dá­me o Na­bi­lo­vě se­be­vraž­dě, o po­ci­tech uměl­ce, je­ho ro­di­ny a přá­tel, o sna­ze vy­rov­nat se se ztrá­tou, ale ta­ké o roz­po­ru­pl­ných myš­len­kách, v nichž se sna­ží na Na­bi­la za­po­me­nout a zá­ro­veň je vy­slo­ve­no přá­ní, aby to ne­mu­sel být onen po­sled­ní ta­nec. 

Kéž bych na te­be po po­sled­ním tan­ci za­po­mněl před­sta­vu­je cit­li­vou a sy­ro­vou per­for­man­ci, v níž per­for­mer uka­zu­je ces­tu za smí­ře­ním a sdí­le­ním niter­ní­ho svě­ta.

Po­me­zí – Voj­těch Bar­toš, Lukáš Brych­ta a Bar­bo­ra Smo­lí­ko­vá: Krás­ný no­vý den. Re­žie: Lukáš Brych­ta, dra­ma­tur­gie a tex­ty: Voj­těch Bar­toš, dra­ma­tur­gie: Bar­bo­ra Smo­lí­ko­vá, scé­no­gra­fie: Te­re­za Gsöllho­fe­ro­vá, Eva Justi­cho­vá, kos­týmy: Eva Justi­cho­vá, hud­ba, sound de­sign: Ma­těj Ším, zvuk, sound de­sign: Jan Pni­ak, li­ght de­sign: Ma­těj Ve­jdě­lek, hra­jí: Voj­těch Bar­toš, Jin­dřiš­ka Dud­zi­a­ko­vá, Ma­rie Ma­cho­vá, Ja­kub Müller, Jo­ha­na Schmi­dtma­je­ro­vá, Ma­těj Ší­ma, Pe­tr Uh­lík, Lu­cie Va­le­no­vá, Mi­la­da Vy­hnál­ko­vá. Pre­mi­é­ra 6. červ­na 2024. 

Je­ries Abu­Jaber: Kéž bych na te­be po po­sled­ním tan­ci za­po­mněl. Re­žie a per­for­mer: Je­ries Abu­Jaber, dra­ma­tur­gie: Fi­lip Mra­mor, asi­s­tent re­žie: Lot­tie Wo­od, scé­no­gra­fie: Jas­mi­ne Mo­li­na­ri, asi­s­tent pro­duk­ce: Vee­ra Pel­to­la, men­tor: Mar­ta Ljub­ko­vá. Pre­mi­é­ra v zá­ří 2024.