V následujícím eseji se studentský vůdce a aktivista Walter Benjamin (1892–1940) pokouší odlišit unavenou a poučující „zkušenost“ (Erfahrung) autorit a bezduchých dospělých od mladého, nadějeplného hledání neznámých možností transformace světa. Nejde pouze o univerzální projev mladistvé energie a revolty, ale o první jeho pokus prozkoumávající fenomén „zkušenosti“ čili výslednice kolektivního prožívání formujícího nadosobní principy. Zkušenost se od prožitku (Erlebnis) podle Benjamina liší především v tom, že zhruba odpovídá tomu, co nazýváme tradice – komunitní vědění, sdílené, předávané přes generace. Předmoderní vypravěči přinášeli tradované příběhy, mýty, ale nevyjadřovali osobní prožitek – to přichází až v moderní době, charakteristické fragmentací. Text ještě nepředkládá hlubší pojetí zkušenosti, k němuž se Benjamin dopracovává později a v němž charakterizuje moderní dobu jako dobu bez zkušenosti (podobně jako umění ve věku technické reprodukce považuje za umění bez aury čili bez oné kolektivní zkušenostní základny sloužící k výkladu díla – bez tradice). Nevolá však ani po návratu k nějakému „zlatému věku“ minulosti, naopak. Vyhlašuje zkušenosti válku, jsa výrazně poznamenaný nietzscheovským étosem „osobního ručitelství“ (jemuž v té době podléhal kde kdo, a to i mezi židovskými autory – zmiňme třeba ještě Martina Bubera, jenž ve stejné době píše eseje v obdobném duchu sebrané ve svazku Události a setkání).
Lapidárně řečeno – proti „životem ohlodaným“ cynikům staví Benjamin neutuchající touhu po pravdě, která může zaručit nové generaci mladistvého ducha i v dospělosti. Je to modernistický manifest, v němž koncept ducha, tak významný v německé konzervativní filozofii, hraje podvratnou roli. Proti „selskému rozumu“ stahujícímu člověka k zemi staví nadosobní pravdu, jež se jakémukoli zakoušení v jeho finalitě vzpírá, ale je stálým hnacím motorem života pozdvihujícího se nad pragmatiku přítomnosti a nostalgii po minulosti.
Nutno podotknout, že ani později zralý Benjamin nerozumí ztrátě zkušenosti v moderní době úkorně, ale naopak jej zajímá podvratný význam této neukotvenosti, a to zvláště v umění. Dobře to je patrné na jeho analýze moderního románu ve vztahu k starým, orálně předávaným příběhům. Zatímco tradované mýty byly vyjádřením kolektivní zkušenosti, moderní spisovatel je původcem svého díla, potýkajícím se s pamětí. Nabourání představy, že dějiny a kultura mají pro moderního člověka stále ještě povahu kontinuity zkušenosti, je ústředním motivem Benjaminova díla a dodnes inspiruje. Jeho pojetí dějin i umělecké tvorby poukazuje na nestabilitu vztahu autora, díla a paměti, a tento raný esej již předjímá toto stěžejní téma na ploše generačního konfliktu. (To je ostatně patrné i z jeho odborného a překladatelského zájmu o Proustovo dílo.)
Do generačního konfliktu tak promítá napětí vlastní moderní době, která na jedné straně aktivizuje konzervativní síly, aby udržela status quo, s poukazem na nebezpečí změn a idealismu, na straně druhé je však ze svého principu překonáním takového cynismu a progresivním usilováním o pravdu uloženou v budoucím. Takové napětí je možné sledovat dodnes i v takzvaných kulturních válkách. Benjamin ukazuje generační i filozofickou povahu tohoto konfliktu uloženého v podstatě moderního postoje ke světu.
Překlad a komentář J. Motal
„Zkušenost“ (1913)
Walter Benjamin
V boji o zodpovědnost čelíme maskovanému člověku. Maska dospělého jmenuje se „zkušenost.“ Je bez výrazu, neproniknutelná, stále stejná. Tento dospělý již prožil vše: mládí, ideály, naděje, manželství. Všechno to byla iluze. – Často jsme tím zastrašeni nebo roztrpčeni. Možná, že má pravdu. Co bychom mu měli odpovědět? Vždyť jsme ještě nic neprožili.
Ale pokusme se sejmout tu masku. Co se dospělý zkušeností naučil? Co nám chce dokázat? Především jedno: i on byl mladý, i on chtěl to, co my. I on nevěřil svým rodičům, ale život ho naučil, že měli pravdu. K tomu přidává nadřazený úsměv: a tak to bude i s vámi. Předem znehodnocuje léta, která žijeme, dělá z nich čas sladkých mladických radovánek, dětské opojení před dlouhou střízlivostí opravdového života. Tak praví tihle blahosklonní, osvícení lidé. Ale poznali jsme i jiné, kruté a vážné pedagogy, jejichž hořkost nám nedopřeje ani ta krátká „mladá léta“ a již nyní nás chtějí stavět otročině života. V obou případech však dospělí znehodnocují a maří naše roky. Stále více nás tak zachvacuje pocit: vaše mládí je jen krátká noc (naplňte ji opojením!), po níž přijde ta velká „zkušenost“, léta kompromisů s nedostatkem nápadů a elánu. Takový je život. Tak nám dospělí říkají, co je naučila zkušenost.
Ano, tohle zažili, toto jediné, nikdy nic jiného: nesmyslnost života. Brutalitu. Povzbuzovali nás někdy k velkému, novému, budoucímu? Ó nikoliv, vždyť to nelze zažít. Všechen smysl, všechno pravdivé, dobré, krásné je založeno samo v sobě, k čemu pak zkušenost? – A tu spočívá tajemství: protože nikdy nevzhlíží k velkému a smysluplnému, stala se filištínovi zkušenost evangeliem, poselstvím všednosti života. Ale nikdy si neuvědomil, že existuje i něco jiného než zkušenost – hodnoty, jimž sloužíme a nejsou skrze ni přístupné.
Proč je tedy pro filištína život bezútěšný a nesmyslný? Protože zná jen zkušenost, nic víc. Protože on sám je bez útěchy a bez ducha. A protože nemá takový vnitřní vztah k ničemu jinému, než co je sprosté a věčně včerejší.
My však známe ještě něco jiného, co nám žádná zkušenost nedá ani nevezme: že existuje pravda, i když všechno, co bylo dosud myšleno, je omylem. Nebo: že je třeba zachovat víru, i když tak dosud nikdo nečinil. Takovou vůli nám zkušenost nemůže vzít. Přesto – nemohou mít staří se svými unavenými gesty a nadřazenou beznadějí v něčem pravdu? Nepromění se vše, co prožíváme, v žal a nebudeme odvahu a smysl moci hledat jen v dosud neprožitém? Pak by byl duch sice svobodný, ale život by ho znovu a znovu strhával dolů, neboť jako soubor zkušeností by byl bezútěšný.
Takovým otázkám ale již nerozumíme. Vedeme snad stále život těch, kteří neznají ducha? Jejichž líné Já je zmítáno životem jako vlny na útesu? Nikoliv. Každá naše zkušenost má nyní obsah. My sami ze svého ducha jí dáváme obsah. – Bezduchý člověk se uklidňuje zakoušením omylů. „Pravdu nikdy nenajdeš,“ volá na badatele, „já to znám ze života.“ Pro badatele je však omyl jen novou pomůckou k nalezení pravdy (Spinoza). Nesmyslná a bezduchá je zkušenost jen pro ty, kteří jsou sami bez ducha. Tomu, kdo usiluje o pravdu, může být sice bolestná, ale sotva jej přivede k zoufalství. Takový člověk nikdy neotupí, nevzdá se a nenechá se ukolébat rytmem filištína. Filištín každou novou marnost jen vítá, jak jste si všimli. Vždyť mu zkušenost dává zapravdu! Ujišťuje se: duch skutečně neexistuje. Nikdo však nevyžaduje přísnější servilnost, striktnější „uctivost“ k „duchu“ než on. Aby mohl kritizovat, musel by spoluutvářet. A to nemůže. I zkušenost ducha, již neochotně zakouší, se mu stává bezduchou.
…A povězte,
ať v úctě má sny mládí svého, až
se stane mužem…
(Friedrich Schiller, Don Carlos: infant španělský, IV, 21; překlad Valter Feldstein)
Filištín nenávidí „sny svého mládí“ nejvíc na světě. (A sentimentalita bývají mimikry této nenávisti.) V těchto snech se mu totiž zjevoval hlas ducha, jenž i jeho kdysi volal, jako každého člověka. Mladost mu to věčně připomíná, proto s ní bojuje. Vypráví jí o té šedivé, přemáhající zkušenosti života a učí mladého člověka smát se svým snům. Zvláště proto, že „prožívat“ věci bez ducha je pohodlné, i když zoufalé.
Ještě jednou: my máme jinou zkušenost. Může být nepřátelská duchu a ničit jeho květnaté sny. Přesto je nejkrásnější, nejnedotknutelnější, nejnedělitelnější, protože nikdy nemůže být bezduchá, dokud zůstaneme mladí. Člověk prožívá jen sám sebe, praví Zarathustra na konci svého putování. Filištín má svou „zkušenost“, je to věčná bezduchost. Mladý člověk prožívá ducha. Čím méně dosahuje velkých věcí s lehkostí, tím více ducha nachází na svojí cestě a v druhých lidech. – Mladík bude přívětivý, až dospěje. Filištín je netolerantní.
Text vyšel v časopise mladých Počátek v říjnu roku 1913 pod pseudonymem Ardor.