Zad­ní stra­na obál­ky kni­hy Čer­vo­toč hlá­sí, že dr­ží­me v ru­ce „fe­mi­nis­tic­ký ho­ro­ro­vý ro­mán, kte­rý kri­ti­zu­je spo­le­čen­ský řád“, a je to­mu oprav­du tak. Dí­ky skvě­lé pře­kla­da­tel­ské prá­ci Blan­ky Stár­ko­vé tu­zem­ský čte­nář po třech le­tech od vy­dá­ní ori­gi­ná­lu Car­co­ma (2021) dr­ží v ru­kou atrak­tiv­ní a dě­si­vý pří­běh pl­ný pod­pra­ho­vých zpráv a spo­le­čen­ských té­mat. 

Pří­bě­hem ode­hrá­va­jí­cím se ve špa­něl­ské ves­nič­ce nás pro­vá­zí dvě žen­ské po­sta­vy, vnuč­ka a je­jí ba­bič­ka. Ži­jí spo­lu v do­mě, kte­rý je hlav­ním pro­sto­rem a zá­ro­veň jed­ním z nej­kom­plex­něj­ších mo­ti­vů a hy­ba­te­lů pří­bě­hu. Dům pod ná­byt­kem a ve skří­ních scho­vá­vá stí­ny, stí­ny, kte­ré jsou du­še­mi blou­dí­cích li­dí. Ne­ní však je­nom pro­sto­rem, v němž se veš­ke­ré dě­si­vé si­tu­a­ce ode­hrá­va­jí, ale zá­ro­veň ži­vým tvo­rem a pro­střed­kem k za­bí­je­ní ne­po­ho­dl­ných po­stav. Nej­po­zo­ru­hod­něj­ší je však je­ho sym­bo­lic­ká funk­ce – vět­ši­nou jsme zvyklí vní­mat dům ja­ko bez­peč­né pro­stře­dí, zde z něj ovšem au­tor­ka dě­lá vě­ze­ní, ze kte­ré­ho ne­ní úni­ku, i přes to, že du­sí a ubli­žu­je. 

Tak­to po­u­ži­tý mo­tiv do­mu je mož­né číst ja­ko sym­bol pa­tri­ar­chál­ní­ho spo­le­čen­ské­ho uspo­řá­dá­ní, tvá­ří se bez­peč­ně a na­bí­zí ochra­nu, ale jen do­kud si člo­věk ne­začne uvě­do­mo­vat je­ho ne­ga­tiv­ní vlast­nos­ti a v hla­vě se ne­zro­dí ná­pad, že by z něj ode­šel. Po­té se stá­vá pas­tí. Stej­ně tak ony stí­ny, jež v do­mě spo­lu se dvě­ma že­na­mi ži­jí, mo­hou sym­bo­li­zo­vat „ne­vin­né“ po­znám­ky mí­ří­cí na že­ny. Jed­not­li­vě se da­jí pře­hlí­žet a ne­brat váž­ně, pak ale za­čí­na­jí při­bý­vat a du­sit stej­ně ja­ko dům. Stí­ny jsou sou­čás­tí do­mu. „Ne­vin­né“ po­znám­ky jsou sou­čás­tí pa­tri­ar­chá­tu.

Vy­prá­vě­ní je rov­no­měr­ně roz­dě­le­no me­zi dvě ne­po­jme­no­va­né že­ny – ba­bič­ku a vnuč­ku, ab­sen­ce je­jich jmen na­bí­zí mož­nost vztáh­nout je­jich pří­bě­hu na ja­kou­ko­liv ži­tou sku­teč­nost v dneš­ní spo­leč­nos­ti, ne­bo mů­že po­u­ka­zo­vat na je­jich „ne­vý­znam­nost“ ja­ko žen uvnitř pa­tri­ar­chá­tu. V kni­ze jsou vět­ši­nou oslo­vo­vá­ny pou­ze jmé­nem ce­lé ro­di­ny – pří­jme­ním, kte­ré nám evo­ku­je vlast­nic­tví mužů. Ja­ko hlav­ní po­sta­vu, i přes rov­no­měr­né roz­dě­le­ní me­zi vy­pra­věč­ky, vní­mám vnuč­ku, a to pro­to, že se no­ve­la to­čí ko­lem udá­los­ti, kte­rá se při­ho­di­la prá­vě jí. Pří­běh vnuč­ky se roz­růs­tá a vy­prá­vě­ní ba­bič­ky se spí­še vra­cí do mi­nu­los­ti a po­kou­ší se čte­ná­řům při­blí­žit kon­text si­tu­a­ce je­jich ro­di­ny. Kdo po­sta­vil dům, proč ho po­sta­vil, a co všech­no tím způ­so­bil. 

Au­tor­ka se zde me­ta­fo­ric­ky do­tý­ká i kri­ti­ky ne­o­li­be­rál­ní­ho fe­mi­nis­mu, kte­rý pod­po­ru­je že­ny ja­ko in­di­vi­du­ál­ní oso­by, jež mu­sí do­sta­teč­ně „za­brat“, aby se do­sta­ly na vysně­né po­zi­ce. Zde je prá­vě vý­stav­ba do­mu vr­cho­lem, kte­ré­ho chtě­jí že­ny do­sáh­nout. Úspě­chem pra­ba­bič­ky je svat­ba s mu­žem, jenž pod­vá­děl že­ny a dě­lal z nich pro­sti­tut­ky. Pra­ba­bič­ka se dí­ky to­mu cí­ti­la „ji­ná než ostat­ní že­ny“, cí­ti­la se lep­ší, ne­boť jí si muž vy­bral za oprav­do­vou man­žel­ku a po­sta­vil jí dům. Úspěch té­to že­ny do­slo­va sto­jí na že­nách tr­pí­cích ve sto­do­le: „Byl vy­sta­vě­ný na tě­lech tam­těch žen a udr­žo­val se z tě­la mé mat­ky (…)“¹. Veš­ke­ré hrů­zy spo­je­né s do­mem se tak od­star­to­va­ly kvů­li po­ci­tu jed­né že­ny, že je ně­co víc než ostat­ní. Dům je hlav­ním ho­ro­ro­vým mo­ti­vem, ovšem jak zjiš­ťu­je­me v prů­bě­hu čet­by, to, če­ho se hlav­ní po­sta­vy a je­jich před­chůd­ky­ně na­ko­nec bo­jí, nejsou stí­ny uvnitř do­mu, ale muži za je­ho zdmi. Muži, kte­ří si be­rou, co chtě­jí, a ni­kdo je za to ne­tres­tá. 

Obě vy­pra­věč­ky sdě­lu­jí pří­běh pl­ný dis­kri­mi­na­ce vů­či chudým oby­va­te­lům ves­ni­ce, ony sa­my na­víc ne­ma­jí mož­nost zlep­šit své po­sta­ve­ní pře­stě­ho­vá­ním do měs­ta, ne­boť jsou ovlá­dá­ny do­mem. Ten do nich po ge­ne­ra­ce vklá­dá čer­vo­to­če, tvo­ra, kte­rý je na­pl­ňu­je žlu­čí a ne­ná­vis­tí. Hlav­ním hy­ba­te­lem je­jich ne­ná­vis­ti je tříd­ní ne­rov­nost, kte­rá je hma­ta­tel­něj­ší a hma­ta­tel­něj­ší. Na­ko­nec vy­ús­tí v čin pro­ta­go­nist­ky s cí­lem jed­nou pro­vždy nej­bo­hat­ší ro­di­nu ve ves­ni­ci zni­čit. Čte­ná­ři je sys­te­ma­tic­ky před­klá­dá­no po­hr­da­vé za­chá­ze­ní s pod­da­ný­mi a pře­de­vším služ­ka­mi a je­jich vy­ko­řis­ťo­vá­ní bo­ha­tou ro­di­nou. No­ve­la by moh­la pů­so­bit čer­no­bí­le, je­li­kož nám vy­pra­věč­ky před­klá­da­jí bo­ha­té ja­ko ne­ga­tiv­ní po­sta­vy a chudé ja­ko obě­ti, au­tor­ka však ten­to na­ra­tiv pře­vra­cí a před­sta­vu­je pro­myš­le­ný dis­kurz, ve kte­rém je to­to roz­dě­le­ní na­ru­šo­vá­no. Obě­tí je bo­ha­tá ro­di­na Ja­ra­bo­vých a muži ko­neč­ně pla­tí za své či­ny, čte­ná­ři však v prů­bě­hu vy­prá­vě­ní cí­tí z vy­pra­vě­ček zlost, kte­rá se z ná­zna­ků po­stup­ně do­stá­vá do na­ra­ce do­sta­teč­ně vi­di­tel­ně. Umož­ní tak číst pří­běh ja­ko vy­prá­vě­ní ne­dů­vě­ry­hod­né­ho vy­pra­vě­če, jenž je po­há­něn čis­tou ne­ná­vis­tí vy­vo­la­nou pa­tri­ar­chál­ním do­mem. Je pak na čte­ná­řích, aby se roz­hod­li, zda jsou ne­ga­tiv­ní­mi po­sta­va­mi pou­ze čle­no­vé ro­di­ny Ja­ra­bo­vých a zda si oprav­du za­slou­ži­li trest. 

Čer­vo­toč je spo­je­ním „níz­ké“ žánro­vé li­te­ra­tu­ry s „vy­so­kým“ způ­so­bem vy­prá­vě­ní a myš­len­kou scho­va­nou uvnitř. Po­dob­né po­stu­py po­u­ží­vá na­pří­klad An­na Bo­la­vá v ro­má­nu Vy­pra­věč, ve kte­rém lze na­lézt po­dob­ný způ­sob vy­prá­vě­ní i mo­tiv ži­vé­ho ob­jek­tu (zde se jed­ná o sta­tek) a čer­va, jenž se sna­ží zni­čit ce­lou jed­nu ro­di­nu.  

MARTÍ­NEZ, La­y­la. Čer­vo­toč. Pře­lo­ži­la Blan­ka Stár­ko­vá. Pra­ha: Pa­se­ka, 2024, 128 s.

————————–

1. s. 37 ↩︎

Kni­ha se již do­čka­la di­va­del­ní adap­ta­ce a je uvá­dě­ná v Či­no­her­ním stu­diu Ús­tí nad La­bem. Ví­ce in­for­ma­cí o in­sce­na­ci v dra­ma­ti­za­ci a re­žii Eliš­ky Ří­ho­vé je ZDE.