Na prosincovém festivalu Božská Komedie v Krakově jsem viděla dvě sólová představení o sexuálním násilí, které na ženách páchají muži. V obou herečka vyprávěla – slovem a pohybem – příběh jedné ženy, jenž zároveň byl příběhem mnoha dalších. Obě díla byla intenzivní a pro mě velmi emotivní. Každé ale z jiného důvodu. Zatímco v Rapeflower (Řepka) z Teatru Komuna Warszawa zaznělo minimum slov a síla sdělení se skrývala především v tělesnosti a pohybu performerky, představení Ocalone (Přeživší) zavalilo diváctvo přívaly slov a patosu.
V obou tvůrci výrazně pracují s projekcemi, které na mě opět zapůsobily diametrálně odlišně. V sólu Řepka je vizuální rovina výjimečná, experimentální a významonosná – především v momentech, kdy jsou na nahé tělo performerky promítány výřezy barokních obrazů. Ty ji dokreslují, zmnožují a zasazují do jiného historického kontextu. V inscenaci Přeživší se v zadním plánu do omrzení opakují černobílá videa, iritující jsou především obrázky půvabných děvčat na rozmlácených polských ulicích, nebo upravené snímky herečky. Odhaduji to nejvíce na „práci“ AI, což byl pravděpodobně záměr – upozornění, že lidskost a jedinečnost se z našeho světa ztrácí. Přesto pro mě neměly jinou, než prázdně ilustrativní funkci.

FOTO Pat Mic
Řepka – uměním proti násilí
Na začátku představení se setkáváme s ženou, která leží nahá na jevišti a za ní je pouštěna projekce zářivého řepkového pole. Zvykáme si na její nahotu, seznamuje se s jejím tělem. Poté začne provádět ne zcela jasné pohyby, mezi nohy má falický tubus… Přesně v okamžiku, kdy už je abstrakce dost, je nám bez burcujících emocí stroze sděleno, kde se to stalo a co následovalo. Přichází také otázka: Proč jste nekřičela hlasitěji? A z tubusu je vytažen vějíř.
Hana Umeda v autorské performanci Řepka1 vypráví pomocí tradičního japonského tance jiutamai, který vznikl v 19. století a byl provozován pouze ženami, o jednom konkrétním znásilnění. Tato událost je zasazena v určité kultuře a době, ale odráží v sobě všechno násilí na ženách, jež bylo a bude. Každý pohybový znak, napětí, strnulost, pohyb nese hluboké emoce, i když jim evropské diváctvo pravděpodobně neporozumí zcela. Neslyšíte příliš slov, performerka má sporou mimiku. Vlastně to zní až paradoxně, že v této záměrně skrývané, symbolické i znakové konkrétnosti lze najít takovou sílu výpovědi.
Na nahé tělo Hany Umedy jsou promítány jiné zneužité ženy, respektive výřezy olejomaleb, které vytvořila barokní malířka Artemisia Gentieleschi. Ta léta zobrazovala Lukrécii, která podle legendy spáchá sebevraždu poté, co ji znásilnil Sextus Tarquinius. Malířka ji zachycovala na svých obrazech opakovaně, čímž se sama vyrovnávala s traumatickým zážitkem. Tolik zneužitých žen z různých etnik a časů v jednom představení hovoří skrze jedno tělo a mnoho druhů umění zážitky nekonečného násilí. Když se na konci představení začne Hana Umeda oblékat do civilního oblečení, diváctvo se musí ptát: Je vůbec náprava možná? Je řešením ukazování osobních příběhů? Kdo vlastně na toto představení přišel a co změní?

FOTO M. HUECKEL
Přeživší – vyčerpávající hovory o násilí
Monodrama Přeživší podle textu Piotra Rowického a v režii Maji Kleczewské je příběhem Ireny K. z varšavské čtvrti Ochota. Výchozím bodem představení je odhalení památníku obětem druhé světové války ve Varšavě, což po osmdesáti letech vyvolá ve staré ženě otřesné zážitky, jež se zdály být zapomenuty. V tento slavnostní okamžik začne vyprávět o tom, jak byly roku 1944 ženy a dívky v Zieleniaku a jeho okolí znásilňovány jednotkou SS RONA (ruskou osvobozeneckou lidovou armádou). Jaká stigmata si pak nesly, jak jejich život pokračoval až – dodnes, kdy dostaly na chvilku hlas. Opět příběh jedné dívky, který ovšem symbolizuje osudy všech žen stižených válkou. Je to bohulibý záměr tvůrců, jenže slovy a kýčovitými obrazy přeplněný. Herečka Agnieszka Przepiórska se chvíli houpe na houpačce, svlékne se do spodního prádla, pomaže se krví, oblékne se, pobíhá po jevišti, ztvárňuje starou i mladičkou Irenu (herečka je čtyřicátnice, tedy ani jedna poloha není úplně věrohodná).
Po celou dobu divákům nad hlavou visí jediné slovo, a to apel. A když jsou diváci na konci vyzváni povstat, když zazní výčet obětí ze Zieleniaku, aby se z masy stali lidé, je to opravdu nepříjemné. Samozřejmě nechcete vyjádřit neúctu, tento tvůrčí záměr však na mě působil už jako citové vydírání. Umělecké zpracovávání a připomínání traumat je bezpochyby potřeba a věřím, že na jiné diváctvo – především polské, pevně spjaté s místem a obeznámené s dějinným pozadím příběhu – mohlo představení působit i katarzně.

FOTO ARCHIV T.I.T.S
Když to nechce, tak to nechce…
Pátrám v paměti, kdy jsem viděla v českých divadlech tak silné představení jako byla Řepka na Božské komedii. V posledních třech letech se u nás do popředí dostala jedna „nová“, veřejně diskutovaná problematika. Byla jistě také umocněná aktivitami studentské iniciativy Ne!musíš to vydržet a mediálním zveřejněním predátorského, sexuálního zneužívání několika žen psychiatrem Janem Cimickým a poslancem Dominikem Ferim. První jmenovaný zneužil své autority lékaře, jenž měl dotačným ženám pomáhat, a druhý veřejně vystupoval proti násilí na ženách.
Jedná se o konsent, souhlas: sexuální akt je možný pouze s vysloveným souhlasem, jinak se jedná o znásilnění. V Česku toto téma umělecky otevřel především televizní seriál Pět let (premiéra roku 2022, scénář Sára Zeithammerová, režie Damián Vondrášek). Fakt, že sexuálním násilníkem může být i celkem milý kluk od vedle, jenž neodhadl situaci, nepochopil signály, nebyl střízlivý, vzbudilo poměrně silné a důležité debaty ve společnosti. A záhy následovaly dvě divadelní inscenace s podobnou tématikou. Konsent podle hry Niny Raine v Činoherním klubu (premiéra v březnu 2023) v režii Šimona Dominika vyprávěl o právnících, znásilnění mezi partnery, soudu, který by měl určit pravdu. Podle mého ovšem text (poprvé uvedený roku 2017 londýnském Národním divadle) je v několika ohledech příběhově problematický a při inscenování se může téma vzepřít. Režie Šimona Dominika mou pochybnost, zda lze o takovém tématu vyprávět formou „tragikomedie“, ještě zesílila. Inscenace této hry je od června 2024 uváděna také v Divadle J. K. Tyla pod názvem Souhlas a v režii Adama Doležala.
Ve Švandově divadle mají stále na repertoáru oceňovanou inscenaci Na první pohled (premiéra v říjnu 2023). Ta pojednává o tomtéž – o znásilnění, o (ne)možnosti trestu pro násilníka, jelikož je často těžké vinu prokázat, a dokonce i o úhlu pohledu oběti a násilníka. Marie Štípková byla za hlavní roli právničky, které stojí na obou stranách barikády – nejprve jako obhájkyně zlých chlapců a poté jako oběť, oceněna v Cenách divadelní kritiky. Herečka byla opravdu výborná, zcela přesně odvažovala emoce. Přechod ze sebejistoty do poníženosti a nejistoty vystavěla s režisérkou Lucií Ferenzovou dobře. Přesto mě monodrama Suzie Miller (poprvé uvedeno v roce 2022 v londýnském Divadle Harolda Pintera) tolik nezasáhlo, zvrat v jednání, cítění a myšlení ústřední postavy Tessy na mě působil mírně vykonstruovaně. A nakonec mě opět zdolal příval slov.
Nejsilněji tak na mě z inscenací dosud viděných v Česku zapůsobilo dílo, jež mělo v Praze premiéru již před deseti lety. Namísto fyzického znásilnění pojednávalo o společenském a psychologickém násilí na ženách, vysmívalo se genderovým stereotypům. Multimediální inscenace Nely Kornetové a jejího česko-norského souboru T.I.T.S. My Own Private Picture z roku 2015 vyprávěla o tom, co dělá pornografie se ženou jako objektem i subjektem. Ač z tohoto výčtu je nejstarší, přesto na mě působila nejautentičtěji, a to pro svou drzost – což je opravdu performerská vlastnost, kterou se Nela vyznačuje a je tomu dobře. Krátce řečeno, čím je téma palčivější, tím problematičtěji vnímám používání slov, něco prostě popsat nelze, autenticitu nacházím spíše v tělesnosti, emocích a divadelních znacích.
Komuna Warszawa – Hana Umeda: Rapeflower. Text, režie, choreografie a performance Hana Umeda, dramaturgie Weronika Murek, video Martyna Miller, hudba Olga Mysłowska, světelný design Aleksandr Prowaliński. Premiéra 8. června 2024.
Dom Spotkań z Historią, Warszawa – Piotr Rowicki: Ocalone. Režie Maja Kleczewska, kostýmy Konrad Parol, hudba Cezary Duchnowski, video Krzysztof Garbaczewski, choreografie Sylwia Chutnik, dr Wiola Rebecka, Joanna Rolińska, hraje Agnieszka Przepiórska. Premiéra 30. září 2024.
——————————————————————
- Původní název je Rapeflower, což v překladu znamená Řepka. Na začátku představení je za performerkou právě tato rostlina promítnuta. Proč? Působí zářivě, pozitivně, je plná života, květ také symbolizuje ženské pohlaví. Slovo „rape“ – tedy znásilnění – obsažené v titulu má samozřejmě také svůj jasný význam. ↩︎