Před ně­ko­li­ka le­ty mi scé­no­graf Ma­rek Cpin v roz­ho­vo­ru pro Di­va­del­ní no­vi­ny pro­zra­dil, že si v dět­ství hrál s pa­nen­ka­mi. Oba jsme tu­to in­for­ma­ci po­va­žo­va­li za pod­stat­nou – vzhle­dem k je­ho pro­fe­si – a ne­škod­nou, je­li­kož se po­hy­bu­je­me v di­va­del­ním svě­tě, kde je „ne­stan­dard­ní cho­vá­ní“ tak ně­jak „nor­mál­ní“.  

Vět­ši­nou si ale muži hrá­li s au­ťá­ky a pis­tol­ka­mi (v dět­ství i do­spě­los­ti), to ví pře­ce kaž­dý. Vím to já, ví to i Cpin. A tak se o tom ve vět­ši­ně ji­ných si­tu­a­cích stá­le slu­ší ho­vo­řit. To ale ne­pla­tí pro že­ny – pod­stat­ná část hol­či­ček si ve škol­ce oprav­du hra­je s pa­nen­ka­mi či ku­chyň­kou, to ne­zpo­chyb­ňuj­me, ale v do­spě­los­ti se mo­hou ce­lo­spo­le­čen­sky při­znat k to­mu, že mi­lo­va­ly ta­ké vláč­ky a sví­tí­cí me­če, lez­ly po stro­mech a u ba­bič­ky na vsi stří­le­ly z pra­ku po vrab­cích. To je in­for­ma­ce, kte­rá že­ny či­ní ener­gic­ký­mi a po­zo­ru­hod­ný­mi. Muž a obec­ně zná­mé muž­ské vlast­nos­ti – sí­la, ne­pod­daj­nost, tvr­dost, roz­hod­nost, ne­ú­stup­nost, bo­jov­nost – jsou totiž v na­ší spo­leč­nos­ti stá­le do­mi­nant­ní a vzo­ro­vé. Ovšem ne už ne­otře­si­tel­ně a ne­zpo­chyb­ni­tel­ně.

Ev­rop­ská kul­tu­ra a spo­leč­nost se po­ma­lu na­rov­ná­vá ale­spoň v ob­las­ti gen­de­ro­vé ne-rov­nos­ti, moh­li bychom si po­mys­let, když vi­dí­me roz­ši­řu­jí­cí se řa­dy fe­mi­nis­tic­kých tex­tů v mé­di­ích, queer li­te­ra­tu­ry, gen­de­ro­vě a so­ci­ál­ně an­ga­žo­va­ných in­sce­na­cí, jež dnes na­jde­me na re­per­toá­rech di­va­del. Jen­že s tím­to na­rov­ná­vá­ním při­chá­zí kri­ze muž­ství. Muži (lé­pe ře­če­no bí­lí chla­páci v pro­duk­tiv­ním vě­ku) při­chá­ze­jí o svou nad­řa­ze­nost. Ne­ví, jak se ma­jí v tom­to rov­ném (ně­kte­ří po­u­ží­va­jí slo­vo hy­per­ko­rekt­ním) svě­tě cho­vat – k že­nám, mužům i sa­mi k so­bě. Nejsou už hla­vou ro­di­ny, nejsou už je­di­ný­mi ži­vi­te­li a mys­li­te­li.

Kri­ze muž­ství ovšem ne­ní no­vin­kou jed­n­a­dva­cá­té­ho sto­le­tí. His­to­rič­ka Éli­sa­be­th Ba­din­ter v kni­ze XY – o muž­ské iden­ti­tě kla­de prv­ní ev­rop­skou vl­nu zpo­chyb­ně­ní muž­ské vý­luč­nos­ti již do 17. sto­le­tí. Způ­so­bi­ly ji eman­ci­po­va­né a vzdě­la­né že­ny (pre­ci­óz­ky) de­ba­tu­jí­cí o fi­lo­zo­fii či umě­ní ve fran­couz­ských a an­g­lic­kých aris­to­kra­tic­kých sa­ló­nech. Vlast­ně se dá ří­ci, že se jed­na­lo o prv­ní žen­ské hnu­tí, kte­ré ovliv­ni­lo spo­leč­nost. Da­lo na­pří­klad zá­sad­ní pod­nět k za­lo­že­ní prv­ní­ho ná­rod­ní­ho di­va­dla Co­mé­die-Fra­nçai­se a dí­ky kri­ti­ce ab­so­lu­tis­mu při­spě­lo k pá­du mo­nar­chie.

Ale zpět ke kri­zi muž­ství – jak sou­vi­sí s ak­ti­vi­tou těch­to in­te­li­gent­ních a vý­řeč­ných dam? Jed­nak za­ča­ly mít že­ny oprav­du spo­le­čen­ský vliv, a pak se muži chtě­li těm­to dámám po­do­bat a pře­vza­li je­jich mó­du – dlou­hé pa­ru­ky, pe­ra, muš­ky, parfémy, rtěn­ky. Cho­va­li se ga­lant­ně a jem­ně. Že­nám při­pi­so­va­né hod­no­ty se do­sta­ly do po­pře­dí. To­mu uči­ni­la pří­trž až Vel­ká fran­couz­ská re­vo­lu­ce. Že­nám by­la za­ká­zá­na ja­ká­ko­li ji­ná čin­nost než pl­ně­ní ro­le mat­ky a hos­po­dy­ně, jak pí­še Ba­din­ter. Ten­to muž­sko-žen­ský du­a­lis­mus pře­tr­val sko­ro sto let, než při­šla dal­ší spo­le­čen­ská změ­na a no­vá kri­ze mas­ku­li­ni­ty.

Zdá se te­dy, že ces­tou ven je ne­vní­mat mu­že a že­ny ja­ko pro­ti­kla­dy. Ne­mys­let to­lik na po­hla­ví. Vy­tla­čit z mys­lí bi­po­la­ri­tu. Je po­tře­ba osla­vo­vat je­di­neč­nost kaž­dé­ho člo­vě­ka. Ne­bát se ji­na­kos­ti. Mas­ku­li­ni­ta a fe­mi­ni­ta mo­hou být kraj­ní­mi bo­dy úseč­ky, ale ces­ta kaž­dé­ho z nás je mož­ná tam i zpět, do­kon­ce je do­vo­le­no se usíd­lit přes­ně upro­střed. Na­še po­va­hy, vlast­nos­ti, čin­nos­ti, sty­ly ob­lé­ká­ní i pre­zen­to­vá­ní nejsou muž­ské a žen­ské, dob­ré a špat­né, zžen­šti­lé a zmužšti­lé. Všem je do­vo­le­no si hrát s pa­nen­ka­mi, pla­kat na zá­pa­se Spar­ta-Slá­vie, jíst makron­ky, kou­řit dým­ky, ří­dit trak­to­ry, plést ku­li­chy, va­řit do­ma i v mi­che­lin­ské re­stau­ra­ci. (Jen to stří­le­ní po vrab­cích se už ne­to­le­ru­je ani u dě­tí.)

P.S. Pro jis­to­tu ješ­tě na­píšu, že v tom­to čís­le Dí­la roz­hod­ně ne­vy­stu­pu­je­me pro­ti MUŽŮM, ale mí­ru­mi­lov­ně bro­jí­me pro­ti ste­re­o­typ­ně chá­pa­né­mu vzo­ru bí­lé­ho, he­te­ro­se­xu­ál­ní­ho, sil­né­ho mu­že střed­ní­ho vě­ku v ro­li je­di­né­ho mož­né­ho vůd­ce. A lás­ky­pl­ně upo­zor­ňu­je­me, že mas­ku­li­ni­ta má mno­ho po­dob, stej­ně ja­ko lid­ství.

Ve čtvr­tém čís­le s té­ma­tem MUŽ čtě­te roz­ho­vor s bás­ní­kem, pře­kla­da­te­lem a per­for­me­rem On­dře­jem Maclem, kte­rý ve­dl Jan Mo­tal. So­ci­o­lo­gic­ký kon­text na­psa­la Iva Šmí­do­vá a re­fle­xi di­va­del­ních in­sce­na­cí, kte­ré uka­zu­jí kul­tov­ní dra­ma­tic­ké hr­di­ny v sou­čas­ném svět­le, Ve­ro­ni­ka Bou­šo­vá. Adéla Bíl­ko­vá re­flek­to­va­la kni­hu Vzdá­le­ní ot­co­vé od Ma­ri­ny Jarre. Pro­mě­na­mi muž­ských a žen­ských ro­lí ve špa­něl­ském ur­ban fla­men­cu se za­bý­val To­máš Her­zán a po­kra­čo­vá­ní an­ke­ty o žen­ském a muž­ském tě­le v umě­ní při­pra­vi­la Len­ka Dom­brov­ská. Při­ná­ší­me ta­ké hru On­dře­je No­vot­né­ho a bás­ně Do­mi­ni­ka Me­li­cha­ra a On­dře­je Mac­la.