I dnes se setkáváme s tvrzeními, že to už není tak hrozné, ženy mají přece mnoho práv, možností a příležitostí. Méně často však zaznívá, že to vše máme díky dlouhému a neutuchajícímu boji feministek a feministů. Ženy mají volební právo, mohou rozhodovat o svém těle, studovat i vlastnit majetek. Jako společnost zastáváme demokratické principy rovnosti a svobody. Realita každodennosti ovšem stále klade ženám do cesty překážky, které jsou mnohdy celospolečensky nedostatečně viditelné.
Matematika je i pro holky!
S prvními genderovými předsudky a stereotypy se mnoho žen setkává již v dětství; nemálo z nás jistě někdy zaslechlo, že technické a přírodovědecké obory jdou tak nějak „samozřejmě“ lépe chlapcům, zatímco dívky by se měly orientovat spíše na jazyky a společenskovědní obory. Takto pod rouškou „přirozenosti“ stále dochází i ve vyspělých zemích k reprodukci mnoha genderových stereotypů, které tak ženy ve výsledku odrazují od kariéry v technických oborech a přírodních vědách.
(Ne)viditelná břemena na pracovním trhu
Pracovní trh je přímo živnou půdou pro diskriminační a předsudečné jednání. Od viditelné platové nerovnosti žen a mužů (v Česku se průměrný platový rozdíl žen a mužů pohybuje v posledních letech kolem 16 %1), přes vnímání mateřství jako kariérní překážky až ke genderové segregaci pracovních pozic, které jsou stereotypně vnímány jako méně lukrativní a tedy finančně podhodnocené a na kterých pracuje v průměru více žen.
Máte děti? A budete mít další?
V naší společnosti čelí ženy – matky – diskriminaci, která pramení z hluboko zakořeněných stereotypů, které mohou nabývat mnoha forem. Mateřství je často považováno za překážku v kariéře, což vede zaměstnavatele k vnímání matek s malými dětmi, či bezdětných mladých žen, jako rizikových a nedostatečně kompetentních zaměstnankyň. Ruku v ruce s nedostatečnou kapacitou předškolních zařízení a malou flexibilitou pracovních úvazků pak jdou tyto stereotypy naproti ekonomickému znevýhodnění mateřství a posilování genderových nerovností ohledně péče o děti a domácnost.
Osobní je politické
Vraťme se ale zpět k otázce v úvodu – je vůbec dobře položená? Můžeme v rámci problematiky diskriminace vůbec nekriticky použít slovo „průměrná“? Mějme na paměti, že diskriminace nemá jednu „průměrnou“ rovinu, může se hromadit a prolínat, což různí lidé různých genderů z odlišných prostředí vnímají jinak. Mysleme také na svá privilegia, díky kterým jsme některých forem diskriminace ušetřeni*y, stejně tak se ale nebojme pojmenovávat i ty, kterým i přes své privilegované postavení čelíme.
Ačkoli diskriminace zakoušíme na našich individuálních rovinách, jsou vždy součástí většího společenského systému. Promluvit o své zkušenosti je mnohdy velmi složité, je to ale prvním důležitým krokem celospolečenské strukturální změny, která vede k jednoznačnému zlepšení. Boj proti diskriminačnímu chování má ve společnosti významné ekonomické důsledky – z rovných příležitostí totiž v důsledku benefitují lidé všech genderů i celá společnost.
.….….….….….….….….….…..