V ja­zy­ce zneviditelněné*í

GE­NE­RA­CE 001

Délka: 9 min

Jestliže se říká, že nejste-li v internetu, pak neexistujete, platí to dvojnásob pro jazyk: Když nejste přítomni*y v jazyce, neexistujete.

Hvěz­dič­ka či lo­mít­ko před kon­cov­kou ne­bo pří­po­nou je to nejmen­ší, co se pro ja­zy­ko­vé zvi­di­tel­ně­ní ne­bi­nár­ních iden­tit dá udě­lat – ale při­tom ne­smí­me pře­sko­čit sta­di­um, v němž ja­zyk zne­vi­di­tel­ňu­je že­ny.

Spo­le­čen­ské po­řád­ky totiž po ce­lá ti­sí­ci­le­tí bu­do­va­li muži. Podro­bi­li si ja­zyk, aby jim slou­žil, aby re­flek­to­val, pod­po­ro­val a le­gi­ti­mi­zo­val je­jich zá­jmy, aby kon­t­ro­lo­val a spo­lu­u­tvá­řel pra­vi­dla sou­ži­tí v sou­la­du s je­jich zá­jmy, aby roz­čle­ňo­val li­di do so­ci­ál­ních vrs­tev. Že­ny by­ly a jsou – jak vý­stiž­ně pra­ví Si­mo­ne de Be­auvo­ir – „dru­hé po­hla­ví“. Pod­lé­ha­ly a mnoh­de do­po­sud pod­lé­ha­jí mužům práv­ně, eko­no­mic­ky, so­ci­ál­ně.

Olym­pes de Gou­ges (1748−1793) na ob­ra­ze Ale­xan­dra Ku­char­ské­ho

V ro­ce 1793 by­la po­pra­ve­na Olym­pes de Gou­ges na zá­kla­dě své­ho po­sled­ní­ho dí­la Tři ur­ny, ne­bo­li bla­ho vlas­ti, od vzdu­cho­plav­ce. Pa­t­ři­la k obě­tem dě­ní Vel­ké fran­couz­ské re­vo­lu­ce, svou ro­li ale v od­sou­ze­ní de Gou­ges se­hrál ta­ké spis De­kla­ra­ce práv že­ny a ob­čan­ky. Do­vo­li­la si pří­liš: zra­ni­la ja­zyk pá­nů tvor­stva, pře­chý­li­la „ob­ča­na“ na „ob­čan­ku“ (ci­toyen­ne) a apli­ko­va­la prá­va mužů na že­ny. V roz­sud­ku tres­tu smr­ti mi­mo ji­né stá­lo, že se zpro­ne­vě­ři­la žen­ské­mu údě­lu.

Pro­ti že­nám-kon­ku­rentkám ve ve­řej­né sfé­ře tasi­li muži mluv­nic­ký muž­ský rod ja­ko zbraň po­kaž­dé, kdy se jim to ho­di­lo: práv­nič­ce Emi­lii Kem­pin-Spy­ri by­la v dru­hé po­lo­vi­ně 19. sto­le­tí za­mít­nu­ta žá­dost o ote­vře­ní vlast­ní pra­xe. Když po­u­ka­zo­va­la na švý­car­skou ústa­vu, kde jsou si všich­ni Švý­ca­ři před zá­ko­nem rov­ni, by­lo jí sdě­le­no, že za­hr­no­vat že­ny pod po­jem „Švý­car“ je stej­ně no­vá­tor­ské ja­ko dr­zé. Mos­kev­ská uni­ver­zi­ta ode­pře­la ge­ni­ál­ní ma­te­ma­tič­ce So­fje Ko­va­lev­ské ti­tul do­cent, ne­boť ten se prý udě­lu­je vý­hrad­ně mužům. Po zvo­le­ní spi­so­va­tel­ky a po­li­tič­ky Bo­že­ny Vi­ko­vé-Ku­ně­tic­ké do Čes­ké­ho zem­ské­ho sně­mu v ro­ce 1912 si ko­le­go­vé-po­slan­ci ne­cha­li udě­lat práv­ní ana­lý­zu ja­zy­ka: mů­že být „po­slan­cem“ že­na?  Čes­ký mís­to­dr­ži­tel hra­bě Thun jí ne­vy­sta­vil pa­t­řič­ná osvěd­če­ní a je­jí man­dát ne­byl uznán

Ro­do­vá vy­vá­že­nost ná­zvů osob

Za­hr­no­vá­ní žen pod muž­ské ná­zvy se osvěd­či­lo ja­ko ná­ram­ně po­ho­dl­né. For­mu­la­ce „po­slan­ci od­hla­so­va­li“, „her­ci stáv­ko­va­li“, „věd­ci ob­je­vi­li“ umož­ňu­jí zjed­no­du­šit veš­ke­rou, v češ­ti­ně znač­ně kom­pli­ko­va­nou gra­ma­ti­ku na muž­ský rod. Jen­že v se­dm­de­sá­tých le­tech 20. sto­le­tí za­ča­ly v za­hra­ni­čí pro­bí­hat vý­zkumy, jež do­lo­ži­ly ne­bla­hé účin­ky mas­ku­li­na na image žen. Zjis­ti­lo se, že muž­ská jmé­na a muž­ská zá­jme­na, přes­to­že mí­ně­ny ge­ne­ric­ky, jsou v dr­ti­vé vět­ši­ně spo­jo­vá­ny s ob­ra­zy mužů. Vy­tvá­ře­jí image jed­na­jí­cí­ho, do­mi­nant­ní­ho mu­že a za­me­ta­jí že­ny (a ostat­ní po­hla­ví a iden­ti­ty) pod ko­be­rec. Na to, abychom si uvě­do­mi­li, že na­pří­klad ozna­če­ní „mi­stři bru­si­či skla“ za­hr­nu­je i že­ny, po­tře­bu­je­me vy­na­lo­žit men­tál­ní prá­ci, kte­rá se mě­ří v psy­cho­lin­gvis­tic­kých la­bo­ra­to­řích. V an­g­lič­ti­ně, něm­či­ně a dal­ších ja­zy­cích po­stup­ně sí­li­la opat­ře­ní k rov­né­mu ja­zy­ko­vé­mu po­jed­ná­ní žen a mužů. Byl to prv­ní a ne­zbyt­ný krok k pro­mě­ně ja­zy­ka, je to boj za in­klu­ziv­ní vy­ja­d­řo­vá­ní. Ví­ce než 580 mi­li­o­nů od­ka­zů k heslu inclusi­ve lan­gu­age v go­o­glu sig­na­li­zu­je, že se jed­ná o ně­co hod­ně, hod­ně dů­le­ži­té­ho.

Prv­ní člán­ky o ro­do­vě vy­vá­že­ném po­jed­ná­vá­ní osob v an­g­lič­ti­ně a něm­či­ně se v čes­kém tis­ku ob­je­vi­ly po pá­du to­ta­li­ty v de­va­de­sá­tých le­tech mi­nu­lé­ho sto­le­tí. Svět­la Čmejr­ko­vá z Ústa­vu pro ja­zyk čes­ký (ÚJČ) ozna­či­la ro­do­vě vy­vá­že­né vy­ja­d­řo­vá­ní v an­g­lič­ti­ně po­směš­ně za „bitvu me­zi he a she“, kte­rá plo­dí „pří­ruč­ky bez­ú­hon­né­ho cho­vá­ní“ s ra­da­mi, „jak se vy­hnout ma­lé­rům slov­ní­ho sexis­mu vše­ho dru­hu“. Čmejr­ko­vá vy­zve­da­la „ero­tic­ké flui­dum češ­ti­ny“ a dou­fa­la, že češ­ti­na ci­zím vli­vům odo­lá. Na obra­nu češ­ti­ny po­vsta­li dal­ší bla­nič­tí ry­tí­ři a ry­tíř­ky. Mar­ké­ta Prav­do­vá z ÚJČ myl­ně po­cho­pi­la in­klu­ziv­ní ja­zyk ja­ko bez­du­ché pře­chy­lo­vá­ní a sna­ži­la se vy­svět­lit ve­řej­nos­ti, že „koj­ný ani pro­sta­tič­ka smy­sl ne­dá­va­jí“. Je­jí ko­le­ga Fran­ti­šek Da­neš v od­po­věď na hle­dá­ní prin­ci­pů vy­vá­že­né­ho vy­ja­d­řo­vá­ní v češ­ti­ně vo­lal po zdra­vém ro­zu­mu.

Fi­lo­sof Mi­lan Ma­cho­vec po­sí­lal úsi­lí o ja­zy­ko­vé zvi­di­tel­ně­ní žen „do há­je“. Ro­bert Adam z Ústa­vu čes­ké­ho ja­zy­ka a te­o­rie ko­mu­ni­ka­ce zor­ga­ni­zo­val na čes­kých uni­ver­zi­tách pe­ti­ci, jež v zá­rod­ku zlik­vi­do­va­la po­kus za­vést té­ma ro­do­vě vy­vá­že­né­ho ja­zy­ka do škol­ní vý­u­ky.

Ni­kdo z pří­z­niv­kyň a pří­z­niv­ců za­hr­no­vá­ní všech po­hla­ví a iden­tit po dlou­há de­se­ti­le­tí ne­pro­je­vil před­ví­da­vost a zna­lost kon­tex­tu: v Čes­ku ne­by­ly zná­my stu­die o tom, že pro­hlu­bo­vá­ní de­mo­kra­cie nut­ně sou­vi­sí s de­mo­kra­ti­za­cí ja­zy­ka. Ni­kdo si ne­u­vě­do­mo­val, jak křikla­vě ne­spra­ved­li­vá je ja­zy­ko­vá pra­xe vů­či všem, kdo od­mí­ta­jí no­sit svě­ra­cí ka­zaj­ku ge­ne­ric­ky mí­ně­né­ho mas­ku­li­na. Ni­kdo z čes­kých bo­he­mis­tů a bo­he­mis­tek ve svých mluv­ni­cích dodnes ne­u­vá­dí žád­ná ja­zy­ko­vá do­po­ru­če­ní k in­klu­ziv­ní­mu vy­ja­d­řo­vá­ní, ne­ci­tu­je žád­né ci­zo­ja­zyč­né ani do­má­cí zdro­je. Pro­ble­ma­ti­ka in­klu­ziv­ní­ho ja­zy­ka je pro učeb­ni­ce češ­ti­ny pros­tě ta­bu. Si­tu­a­ce ale ne­ní tak zou­fa­lá, jak vy­pa­dá; za­chra­ňu­jí ji mla­dí li­dé. K ex­pe­ri­men­tům s ja­zy­kem při­stu­pu­jí hra­vě a bez před­sud­ků. Ja­zyk ja­ko je­den z nej­vět­ších so­ci­a­li­zá­to­rů má po­ten­ci­ál nejen pro­du­ko­vat, ný­brž i mír­nit stres, ply­nou­cí ze sí­lí­cí so­ci­ál­ních ne­jis­tot – a prá­vě to­mu se vě­nu­je In­sti­tut úz­kos­ti. Jed­na je­ho sku­pi­na tes­tu­je a po­pu­la­ri­zu­je „kví­ře­nou“, vů­či všem vstříc­nou a přá­tel­skou češ­ti­nu. 

Vel­ký a těž­ký zá­pas se v Čes­ku ode­hrál na po­li ro­do­vě ne­ut­rál­ních jmen. By­lo za­po­tře­bí sou­stře­dě­né, tr­pě­li­vé mno­ha­le­té prá­ce. Na všech ma­t­ri­kách Čes­ka le­ží pří­ruč­ka Mi­lo­sla­vy Kna­p­po­vé Jak se bu­de va­še dí­tě jme­no­vat. Au­tor­ka do ní v ro­ce 2006 při­psa­la ka­pi­to­lu o „osob­ních jmé­nech transse­xu­á­lů“ a hned na za­čát­ku po­zna­me­na­la, že ne­ní ur­če­na „ro­di­čům, oče­ká­va­jí­cím děťát­ko“. Se­bra­la tak ro­do­vě ne­ut­rál­ní jmé­na vět­ši­no­vé po­pu­la­ci a při­dě­li­la je pou­ze trans* li­dem, kte­ré tím stig­ma­ti­zo­va­la. Je­jí se­zna­my ob­sa­ho­va­ly do­kon­ce kon­krét­ní pří­jme­ní, vhod­ná pro trans* li­di; me­zi ni­mi na­pří­klad Miš­ke­je, Sta­ro­ve, Dol­gich. Ana­lý­za je­jí­ho pří­stu­pu ke jmé­nům jsem na­ko­nec uve­řej­ni­la v tis­ku, a na­ko­nec ved­la na­kla­da­tel­ství ke zru­še­ní plá­no­va­né­ho dal­ší­ho vy­dá­ní kni­hy. Za spo­lu­prá­ce ex­per­tek a ex­per­tů z ob­las­ti ja­zy­ka, le­gisla­ti­vy, prá­va a trans* or­ga­ni­za­cí do­šlo ke změ­ně čes­ké ma­t­rič­ní pra­xe; ro­do­vě ne­ut­rál­ní jmé­na mů­že dnes ko­neč­ně vo­lit kdo­ko­li bez ohle­du na po­hla­ví.

Na zá­kla­dě po­rov­ná­vá­ní an­g­lič­ti­ny, něm­či­ny, češ­ti­ny a dal­ších dvou slo­van­ských ja­zy­ků a zkou­má­ní mož­nos­tí češ­ti­ny (nej­pr­ve v oslo­vo­vá­ní a ozna­čo­vá­ní žen, a po­slé­ze i dal­ších po­hla­ví a iden­tit) si mů­že kdo­ko­li ově­řit, že češ­ti­na nejen ne­ní sa­ma o so­bě vy­vá­že­ná, jak se do­mní­va­la Čmejr­ko­vá, ný­brž že ob­lí­be­né ge­ne­ric­ké mas­ku­li­num po­tla­ču­je roz­ma­ni­tost po­hla­ví mno­hem sil­ně­ji než v ji­ných ja­zy­cích. V češ­ti­ně lze na­jít roz­ma­ni­té pro­střed­ky a stra­te­gie k in­klu­ziv­ní­mu vy­ja­d­řo­vá­ní, ově­ře­né v pra­xi a po­u­ží­va­né ši­ro­kou ve­řej­nos­tí.  

Mož­nost vol­by

Ne­bi­nár­ní člo­věk mů­že hned na za­čát­ku mluv­ní in­ter­ak­ce sdě­lit ostat­ním, ja­ké jmé­no, zá­jme­no a mluv­nic­ký rod bu­de po­u­ží­vat. Mů­že vo­lit kon­krét­ní mluv­nic­ký rod, s nímž se zto­tož­ní, ne­bo mů­že stří­dat žen­ský a muž­ský rod. Mlu­ví-li o so­bě ve střed­ním ro­dě, ne­ní dů­vod to ne­ak­cep­to­vat. Jsou ne­bi­nár­ní li­dé, kte­ří pre­fe­ru­jí oni­ká­ní. V otáz­ce „Co dě­la­li vče­ra?“ je si­ce po­u­ži­ta muž­ská (ne­bo jin­dy žen­ská) kon­cov­ka slo­ve­sa, nicmé­ně v běž­né mluvě ne­ní po­znat, zda na kon­ci slo­ve­sa sto­jí ‑i ne­bo ‑y. Ji­ní trans* li­dé vo­lí „ne­tra­dič­ní“ kon­cov­ku, na­pří­klad ‑u: „Vče­ra jsem vi­dě­lu po­zo­ru­hod­nou di­va­del­ní in­sce­na­ci.“ Ty­to a dal­ší stra­te­gie ne­bi­nár­ní­ho vy­ja­d­řo­vá­ní se ne­u­stá­le vy­ví­je­jí, pre­ci­zu­jí, tes­tu­jí, vzni­ka­jí a za­ni­ka­jí pod­le to­ho, kdo se jich ujme.

Zá­klad­ní pra­vi­dlo je re­spekt. Když mluv­čí pře­jde od žen­ské­ho ro­du k muž­ské­mu, změ­ní­me jej i my a bu­de­me jej ozna­čo­vat a oslo­vo­vat v sou­la­du s je­ho cí­tě­ním. Ne­bi­nár­ní či transgen­der li­dé nám ne­bu­dou za­zlí­vat, když to ne­pů­jde vmži­ku a bez­vad­ně.

Čes­ká ve­řej­nost se v sou­čas­né do­bě ži­vě za­jí­má o in­klu­ziv­ní ja­zyk. Li­dé zbyst­ři­li oči a na­stra­ži­li uši vů­či bez­před­su­deč­né­mu jed­ná­ní in­sti­tu­cí a pod­ni­ků, a ty se za­se sta­ra­jí, aby roz­po­zna­ly a zís­ka­ly ta­len­ty bez ohle­du na po­hla­ví a iden­ti­ty. In­ze­rá­ty s hvěz­dič­kou (na­pří­klad inženýr*ka), dvoj­teč­kou (inženýr:ka), stře­do­vou teč­kou (inženýr·ka), ná­zvy pro­fe­sí v an­g­lič­ti­ně a dal­ší tak­ti­ky sym­bo­li­zu­jí vstříc­nost vů­či LGB­TQI+ li­dem. Aby vy­tvo­ři­ly pří­jem­né pra­cov­ní kli­ma, pro­vá­dě­jí ne­bo za­dá­va­jí si pod­ni­ky a in­sti­tu­ce prů­zkumy oslo­vo­vá­ní a ozna­čo­vá­ní LGB­TQI+ li­dí a ne­chá­va­jí si dě­lat au­di­ty vlast­ních pre­zen­ta­cí ve pro­spěch rov­né­ho po­jed­ná­vá­ní všech po­hla­ví. Růz­né pro­fes­ní a stu­dij­ní plat­for­my po­řá­da­jí worksho­py a se­mi­ná­ře in­klu­ziv­ní­ho ja­zy­ka. Ja­zyk má slou­žit nám, ne my je­mu, a má re­spek­to­vat, ni­ko­li po­tla­čo­vat roz­ma­ni­tost.

V AKTUÁLNÍM ČÍSLE: