V tvor­bě pra­cu­je­te se svou na­ho­tou. Co všech­no mů­že na­hé tě­lo ří­ci? 

Mu­sím se při­znat, že mě až pře­kva­pi­lo, jak moc s na­ho­tou oprav­du pra­cu­ji (nej­ví­ce asi v in­sce­na­ci Sim­ply Sim­pli­cius aneb Sva­tá pro­s­to­to v re­žii Pet­ra Haš­ka) a ko­lik to­ho pro­střed­nic­tvím na­hé­ho tě­la chtě­jí re­ži­sé­ři ří­ci a snad i ří­ka­jí. Sa­mo­zřej­mě jsem se ale ne­vi­děl, i když se kou­kám před před­sta­ve­ním na zá­znam, abych si „zo­pa­ko­val text“, tak ur­či­té pa­sá­že pře­ska­ku­ji.

Mys­lím, že na­hé tě­lo pře­stá­vám chá­pat ja­ko ně­co, co by mě­lo být pro­vo­ka­tiv­ní a má za cíl pri­már­ně šo­ko­vat. Vní­mám to tak z po­zi­ce her­ce i di­vá­ka. A stej­ně ja­ko se po­stu­pem ča­su a s kaž­dým zhléd­nu­tým před­sta­ve­ním při­ost­řu­je vkus, do­mní­vám se, že se i otu­pu­jí hra­ny cud­nos­ti tím ví­ce, čím dá­le se jde za hra­ni­ce kon­ven­cí a kom­for­tu. Vzhle­dem k to­mu, že mě na je­viš­ti ba­ví ex­pe­ri­men­to­vat a ja­ko di­vák se čas­to rád dí­vám na dí­la, kte­rá z kom­fort­ních zón vy­stu­pu­jí, mys­lím, že se dá tě­lem – po­taž­mo i na­hým tě­lem – ří­ci úpl­ně co­ko­liv, co bu­dou tvůr­ci chtít. I krás­ná at­le­tic­ká po­sta­va mů­že být zdro­jem smí­chu a tě­lo, kte­ré by ne­mu­se­lo být po­va­žo­vá­no za kon­venč­ně krás­né, mů­že být v kon­tex­tu da­né­ho před­sta­ve­ní vní­má­no ja­ko ide­ál krá­sy. Ale to je mož­ná víc kouz­lo di­va­dla než na­ho­ty!

Lze chá­pat na­ho­tu ja­ko kos­tým? 

Ur­či­tě! A na­víc se vám dost prav­dě­po­dob­ně ne­za­sek­ne zip a vždyc­ky to jde vy­prat.

Je mož­né se dí­vat na ci­zí na­hé tě­lo bez­pří­zna­ko­vě, ne­bo v něm je vždy tro­cha ero­ti­ky, se­xu­a­li­ty?

To je za­pekli­tá otáz­ka. A bo­jím se od­po­ví­dat, že to zá­le­ží na di­vá­ko­vi. Když se nad tím za­mys­lím, mám po­cit, že dost zá­le­ží na tom, v ja­ké si­tu­a­ci ne­bo za ja­kých okol­nos­tí se zmí­ně­né na­hé tě­lo ob­je­ví. Když se po­dí­vám s tro­chou od­stu­pu na in­sce­na­ce, ve kte­rých teď hra­ju ně­kte­rou z po­stav, kte­ré na­ho­ta slou­ží ja­ko vy­ja­d­řo­va­cí pro­stře­dek, ne­na­pa­dá mě žád­ná, kde by by­lo zá­mě­rem, aby to by­lo „bez­pří­zna­ko­vé“. Zá­ro­veň si ne­do­ve­du před­sta­vit, že by ty­to mé ro­le moh­ly vzbu­zo­vat do­jem ero­ti­ky. V ně­kte­rých in­sce­na­cích spí­še na­o­pak. 

Zá­ro­veň si vy­ba­vu­ji in­sce­na­ce, kde se s na­ho­tou pra­co­va­lo tak „au­to­ma­tic­ky“ a sa­mo­zřej­mě, že po chví­li sle­do­vá­ní před­sta­ve­ní opadla i zbý­va­jí­cí di­vác­ká cud­nost a na na­ho­tu snad všich­ni v hle­diš­ti při­stou­pi­li ja­ko na pros­tý vy­ja­d­řo­va­cí pro­stře­dek. A po­tom by­lo na­o­pak šo­ku­jí­cí, když ně­kdo na scé­nu do­ra­zil v ho­lín­kách a pláš­těn­ce. Šo­ku­jí­cí, ne ero­tic­ké!

Zna­čí pod­le vás žen­ská a muž­ská na­ho­ta v umě­ní ně­co ji­né­ho?

Čis­tě his­to­ric­ky jsou si pod­le mě obě tě­la rov­na v tom, jak by­la je­jich ob­na­že­nost růz­ně vy­u­ží­va­ná a chá­pá­na. Čas­to se s ní po­ji­la ta­ké ur­či­tá sym­bo­li­ka. Dnes je žen­ská na­ho­ta v umě­ní ví­ce ex­po­no­va­ná a mož­ná už ne­ní to­lik šo­ku­jí­cí. Ale tře­ba v an­ti­ce? Tam to by­lo ji­né – mno­ho řec­kých a řím­ských so­cha­řů si vy­chut­ná­va­lo kaž­dý zá­hyb muž­ské­ho at­le­tic­ké­ho tě­la, kte­ré by­lo čas­to v kom­plet­ní na­ho­tě brá­no ja­ko ide­ál krá­sy. Poz­dě­ji by­la žen­ská na­ho­ta vní­má­na ja­ko ně­co na­pros­to ne­pa­t­řič­né­ho a hříš­né­ho a v umě­lec­kých dí­lech stře­do­vě­ku si­ce mů­že­me vi­dět po­lo­na­hé­ho Kris­ta na kří­ži, ovšem žen­ské ob­le­če­ní té do­by při­po­mí­ná spíš dneš­ní oděv v is­lám­ských ze­mích. Na­hý Kris­tus či dal­ší ob­na­že­ní svět­ci by­li běž­nou sou­čás­tí cír­kev­ních sta­veb, za­tím­co na­há že­na se ve vý­tvar­ném umě­ní za­ča­la bez ostychu zob­ra­zo­vat až s pří­cho­dem re­ne­san­ce.

Ur­či­tě ale lze na­jít v sou­čas­né ev­rop­ské kul­tu­ře jis­té obec­né „sym­bo­lic­ké“ vý­zna­my, čas­to dost ste­re­o­typ­ní. Na­há sval­na­tá muž­ská po­sta­va pri­már­ně ne­a­so­ciu­je sla­bost a žen­ské tě­lo ví­ce svá­dí k ob­jek­ti­fi­ka­ci. Ale takhle ba­nál­ně pod­le mě moc tvůr­ců ne­u­va­žu­je – ne­bo cho­dím do di­va­del, kde se s tím ne­se­tká­vám. Mys­lím, že dnes ví­ce zá­le­ží na kon­tex­tu da­né­ho umě­lec­ké­ho dí­la a muž­ská i žen­ská na­ho­ta mů­že být ně­co na­pros­to běž­né­ho i šo­ku­jí­cí­ho zá­ro­veň. Vzhle­dem k to­mu, že „dogma“, kte­ré tře­ba dří­ve ur­čo­va­la ka­to­lic­ká cír­kev, dnes na­hra­di­ly „tren­dy“, je vní­má­ní na­ho­ty v umě­ní mno­hem ví­ce in­di­vi­du­a­li­zo­va­né a vy­ví­jí se do­ce­la rych­le. Zá­le­ží pře­de­vším na fan­ta­zii tvůr­ců a di­vá­ka.

Po­u­ží­vá­te ve své tvor­bě ter­mí­ny ja­ko žen­ské umě­ní, žen­ské otáz­ky, muž­ské umě­ní, muž­ská té­ma­ta?

Stej­ně tak ja­ko se po­kou­ším v sou­kro­mém ži­vo­tě ne­roz­li­šo­vat muž­ské a žen­ské do­má­cí prá­ce, ne­mám po­cit, že bych roz­li­šo­val umě­ní na zá­kla­dě po­hla­ví. Zá­ro­veň ale mu­sím při­znat, že je spous­ta té­mat, kte­rá že­ny pá­lí ví­ce než mu­že. Čas­to to jsou té­ma­ta po­li­tic­ká ne­bo so­ci­ál­ní a mám ra­dost, když se o nich na di­va­dle mlu­ví – pro­to­že spat­řu­ji na­dě­ji, že se jed­nou po­da­ří je vy­ře­šit. Nut­no ale do­dat, že kon­krét­ně ta­to té­ma­ta a ty­to pro­blémy se tý­ka­jí zrov­na tak mužů ja­ko žen.

Sní­mek po­chá­zí z in­sce­na­ce Sim­ply Sim­pli­cius aneb Sva­tá pro­s­to­to, FO­TO ar­chiv Ge­isslers Ho­f­co­mo­edi­an­ten.