Odpovídá performerka, kurátorka a pedagožka Kateřina Olivová; v současné době působí na Akademii výtvarných umění v Praze
Ve svých performancích pracujete se svým tělem a nahotou. Co všechno může nahé ženské tělo říci?
Naše těla existují ve světě plném dalších těl, různých souvislostí, významů, emocí, textů, uměleckých děl… O tom všem mají možnost hovořit.
Osobně performance vnímám jako nejúžasnější umělecké médium, protože mi za využití minimálních prostředků umožňuje komunikovat různá témata a v reálném čase je sdílet s diváctvem. Sdílíme tak společný prostor, energetické pole performance, naše emoce, myšlenky, křehkosti a bolesti, radosti. A tak jako umělkyně nejen dávám, ale také dostávám zpět. Performance je velmi ekologickým uměleckým médiem, nevytvářím při ní další a další hmotná umělecká díla.
Nahé tělo v performanci umožňuje ještě něco navíc než tělo oblečené – má svou speciální intimitu a zranitelnost, nemůže se ukrýt za jakýkoliv kostým, roli, rekvizitu, musí existovat v performančním poli samo za sebe, takové, jaké opravdu je. Umožňuje otevřeněji hovořit nejen o specifických tématech, která se právě našich těl bezprostředně týkají, ale také o tématech úplně jiných, zdánlivě, nebo opravdu s těly nesouvisejících.
Nahota aktivuje specifický stav nejen u mě jako performerky, ale věřím, že i u diváctva. Musí procházet studem, extrémními příjemnými či nepříjemnými pocity a setkávat se tak samo se sebou. Nemohou před nahým tělem snadno uniknout. Nahé tělo umí snadno a rychle zpřítomnit i existenci těl diváctva, na kterou možná rádo zapomíná.
Lze chápat nahotu jako kostým?
Částečně ji tak také chápu, jako nejméně kostým, co existuje. Takto jsem o nahotě uvažovala, když jsem začala nahá performovat. Předtím pro mě bylo vždy náročné vymyslet, jaký kostým pro performanci použiju, nechtěla jsem performovat ve svém civilním oblečení, protože je velmi výrazné a často pak jako kostým působí nebo v typické černé (nebo současnější béžové), protože ani jedna z těchto barev mi není vlastní a necítím se v ní úplně sama sebou a stejně je jako neutrální nevnímám.
Kostým, anebo jeho neexistence, jsou v performanci důležitou součástí kontextu, který napomáhá chápání a vnímání významu akce a těla performující osoby.
Nahé tělo v pohybu přináší specifické kvality, kterých není možné jiným způsobem dosáhnout.
Je možné se dívat na cizí nahé tělo bezpříznakově, nebo v něm je vždy trocha erotiky, sexuality?
Zároveň platí podle mě obě možnosti. Vnímání záleží totiž na pohledu vnímající osoby, tedy na divácké interpretaci a zkušenosti.
Na jednu stranu mám sama z performancí zkušenost s vnímáním nahého těla jako čistého, bezpříznakového materiálu odtrženého od sexuality. To se mi opakovaně stává na Festivalu nahých forem, který pořádá každoročně již deset let Lenka Klodová. Zde jsme všechny a všichni neustále obklopenx1 nahotou, a ta pak přestává být jakkoliv šokující, skoro až viditelnou. Nahá těla společně prožíváme v jejich čistotě a původnosti, téměř zbavená společenských nánosů a významů.
A na druhou stranu souhlasím i s tím, že nahé tělo je vždy něčím senzuální, protože je krásné a umí probouzet v diváctvu různé emoce.
Značí podle vás ženská a mužská nahota v umění něco jiného?
Mužské a ženské tělo existuje v naší patriarchální společnosti v jiných kontextech, vážou se na ně úplně jiná očekávání a nároky a jsou tedy diváctvem vnímány rozdílně. Jejich nahota je tudíž jiná. Ale gender není jediným aspektem, který v diváckém vnímání vytváří rozdíly, dalšími jsou tvar a velikost těla (nebo jeho částí), věk, zdraví, barva pleti a samozřejmě kontext, v kterém se nahé tělo objevuje. Nemalou roli hraje také to, kdo se na nahé tělo dívá. Protože úplně jinak působí mladé, štíhlé nahé ženské tělo před čistě mužským cis-heterosexuální publikem a úplně jinak staré mužské tělo s postižením před queer publikem různého věku a rasy.
Používáte ve své tvorbě termíny jako feminismus, ženské umění, ženské otázky?
Jsem feministka a moje umění je určitě feministické, takže s tímto slovem pracuji běžně. Pojem ženské umění vnímám jako opačný, jako antifeministický. Umění samo o sobě nemá gender a pokud se umění věnuje ženským otázkám a tématům, nemusí to hned znamenat, že bylo ženou vytvořeno. Pojem ženské umění tedy považuju za velmi nešťastný a nevhodný, použitelný by byl jedině v případě, že bychom vedle něj zařadilx mužské umění, nebinární umění, queer umění, trans umění a další. Přívlastky, které k umění přidáváme, by nám jako diváctvu měly být nějak užitečné, a to tyto gendrované opravdu nejsou.
Anketu připravila Lenka Dombrovská. Portrétní foto pochází z archivu Kateřiny Olivové.
.….….….….….….….….….….….….….….…
- Kateřina Olivová používá koncovky ‑x, které vyjadřují genderovou neutralitu. ↩︎