Pod­le prů­zku­mu OSN tvo­ří sou­čas­nou po­pu­la­ci při­bliž­ně de­vě­ta­čty­ři­cet pro­cent žen. Zů­sta­ne­me-li v Ev­ro­pě, jsou to že­ny, kte­ré ži­jí v do­bě hoj­nos­ti a ma­jí roz­lič­né pro­fes­ní mož­nos­ti i nad­byt­ky vje­mů, což je ovšem znač­ně na­lo­me­né po­li­tic­ký­mi roz­trž­ka­mi a blíz­ký­mi vá­leč­ný­mi kon­flik­ty. Vět­ši­na těch­to žen se na­chá­zí v pro­duk­tiv­ním vě­ku, čas in­ves­tu­jí do vzdě­lá­vá­ní, ka­ri­ér­ní­ho růstu, se­be­re­a­li­za­ce v nej­růz­něj­ších od­vět­vích a na­pl­ňo­vá­ní roz­ma­ni­tých so­ci­ál­ních ro­lí. Jed­na, kte­rá spo­leč­ně s bi­o­lo­gic­ký­mi ho­di­na­mi od­ti­ká­vá kde­si v po­za­dí je­jich mys­li, je ovšem re­a­li­zo­vá­na stá­le mé­ně. Prů­měr­ný věk žen při na­ro­ze­ní prv­ní­ho dí­tě­te se zve­dá, po­rod­nost kle­sá a pal­či­vě dis­ku­to­va­nou otáz­kou zů­stá­vá: Proč? Proč je z ma­teř­ství pro­kle­tí, a ne ra­dost? Od­po­vě­di na tu­to otáz­ku se po­kou­ší na­stí­nit sou­čas­ní di­va­del­ní tvůr­ci z růz­ných kou­tů Ev­ro­py.

V prv­ním dí­le se za­sta­ví­me u dvou za­hra­nič­ních pro­duk­cí, kte­ré by­ly v Čes­ku uve­de­ny v rám­ci po­sled­ní­ho roč­ní­ku Praž­ské­ho di­va­del­ní­ho fes­ti­va­lu ně­mec­ké­ho ja­zy­ka a Fes­ti­va­lu Praž­ské kři­žo­vat­ky.

Mil­f­ka, ne­bo out­si­der­ka? 

Kaž­dá min­ce má dvě stra­ny, včet­ně té ma­teř­ské, o čemž ví své ta­len­to­va­ná he­reč­ka Clau­de De De­mo, kte­rá s re­ži­sér­kou Jo­rin­de Drö­se vy­tvo­ři­la mo­nod­ra­ma v Ber­li­ner En­sem­ble. Ve one-wo­man show #Mo­ther­fuc­kingho­od od­krý­vá do­ko­na­lou in­stagra­mo­vou „milf“ fa­sádu i od­vrá­ce­nou stra­nu ma­teř­ství v po­do­bě kru­hů pod oči­ma a po­blin­ka­ných svrš­ků. Tak­to ste­re­o­ty­pi­zo­va­ný po­hled ovšem před­sta­vu­je jen zná­mou špič­ku le­dov­ce a tvůr­ky­ně mí­ří hlou­bě­ji.

De De­mo za­čí­ná svou he­rec­kou show s hu­mo­rem. Str­ha­nou mat­ku s roz­če­pý­ře­ný­mi vla­sy a dlou­hým over-si­ze tri­kem vmži­ku pro­mě­ní bri­lant­ním stři­hem na šmrn­cov­ní ma­mi­nu – zá­měr­ně před­sta­vu­je „po­sta­vy“ ve vy­hro­ce­né nad­sáz­ce, v níž vy­ni­ká je­jí cit pro poin­to­vá­ní ko­me­di­ál­ních si­tu­a­cí a hra se slo­vem. S po­stup­ně se roz­krý­va­jí­cí­mi pal­či­věj­ší­mi sfé­ra­mi ma­teř­ství se i De De­mo pře­sou­vá k ci­vil­něj­ší­mu a cit­li­věj­ší­mu pro­je­vu. Vše, co před­tím by­lo pro­ne­se­no s hu­mo­rem, na­bý­vá váž­něj­ších od­stí­nů, kte­rý­mi per­for­mer­ka po­zvol­na a um­ně zvý­raz­ňu­je křeh­kost a zra­ni­tel­nost že­ny v ro­li mat­ky. For­mou sou­těž­ní­ho kví­zu od­ha­lu­je ak­tér­ka ter­mí­ny ja­ko ge­ner-pay-gap, men­tal lo­ad či un­der­per­for­man­ce a skrz sta­tis­tic­ké úda­je po­u­ka­zu­je na to, že s ne­do­sta­ču­jí­cí pod­po­rou ma­tek se ro­di­čov­ství zkrát­ka ne­vy­plá­cí. Na paškál při­chá­zí ta­ké té­ma gen­de­ro­vé rov­nos­ti, z níž že­na i dnes vy­chá­zí po­ra­že­ná. Ne­po­mí­jí ani zmí­nit, že kro­mě ne­vděč­né fi­nanč­ní strán­ky, čas­to ne­cit­li­vé­ho za­chá­ze­ní ze stra­ny lé­ka­řů, spo­le­čen­ských tla­ků a před­sud­ků, vli­vu fy­zic­kých a psy­chic­kých změn, se že­na ta­ké a pře­de­vším (ne)dobrovolně izo­lu­je od dě­ní, aby se moh­la vě­no­vat pé­či o dí­tě. 

Nejde však pou­ze o per­spek­ti­vu jed­né frustro­va­né mat­ky, in­sce­na­ce je obo­ha­ce­na o osob­ní tex­ty tří au­to­rek: An­to­nie Baum – no­vi­nář­ky ně­mec­ké­ho ča­so­pi­su Die Ze­it, v němž se vě­nu­je fe­mi­nis­tic­kým té­ma­tům, pře­de­vším ve sloup­cích Me­in Le­ben als Frau (Můj ži­vot ja­ko že­na), Ma­re­i­ky Fallwic­kl – ra­kous­ké spi­so­va­tel­ky vě­nu­jí­cí se fe­mi­nis­tic­kým a gen­de­ro­vým otáz­kám a Emi­lie Ro­ig – po­li­to­lož­ky, spi­so­va­tel­ky a bo­jov­ni­ce za so­ci­ál­ní spra­ve­dl­nost. Tro­ji­ce do­kres­lu­je frustra­ci z ná­roč­nos­ti ma­teř­ství v ně­kte­rých z vý­še zmí­ně­ných bo­dů. Nej­vý­raz­ně­ji pak vy­ni­ká té­ma vý­cho­vy, kte­rá v rych­le se mě­ní­cí spo­leč­nos­ti ne­se spous­tu pří­ko­ří, ob­zvlášť jde-li o mat­ky sa­mo­ži­vi­tel­ky. Jed­na z nej­zá­sad­něj­ších otá­zek, kte­rou si per­for­mer­ka kla­de, je, jak dob­ře vy­cho­vat dí­tě, aby ho spo­leč­nost kvů­li je­ho cit­li­vos­ti či dob­ro­sr­deč­nos­ti ne­ušla­pa­la. Mít dí­tě je po­žeh­ná­ní, ale pro­ces ma­teř­ství vy­ža­du­je su­per­hr­din­skou odol­nost, dí­ky níž lze všech­ny pře­káž­ky pro lás­ku k po­tom­ko­vi pře­ko­nat.

Si­tu­a­ce dneš­ních ma­tek se však v očích tvůr­ců po­zvol­na zlep­šu­je. Být mat­kou v uspě­cha­né do­bě 21. sto­le­tí se si­ce stá­le po­va­žu­je za ná­roč­nou dis­ci­plí­nou, ale spo­leč­nost či­ní vstříc­né kro­ky, aby mě­ly že­ny pro­stor se se­be­re­a­li­zo­vat a vě­no­vat se vlast­ním ko­níč­kům – ať už jde o osvo­je­ní si no­vé­ho ja­zy­ka, sport či tře­ba pé­či o du­šev­ní zdra­ví. 

Od­vrá­ce­ná stra­na ma­teř­ské lás­ky 

Té­ma opuš­tě­ní, ať už z dů­vo­dů po­li­tic­kých, ná­bo­žen­ských, ra­so­vých, part­ner­ských či v pří­pa­dě an­tic­kých bá­jí i osu­do­vých, je hna­cím mo­to­rem mno­ha sil­ných pří­bě­hů. Mi­mo ji­né hra­je klí­čo­vou ro­li i v Eu­ri­pi­do­vě Méde­ie, v níž se sna­ha od­lou­čit mat­ku od vlast­ních dě­tí sta­ne ka­ta­ly­zá­to­rem ne­od­vrat­né tragé­die. Kru­tost pů­vod­ní­ho dí­la in­spi­ro­va­la i švý­car­ské­ho tvůr­ce Mi­la Raua, kte­rý pro­ple­tl Méde­iin pří­běh se sku­teč­nou udá­los­tí, kdy bel­gic­ká mat­ka Ge­ne­vie­ve Lher­mit­te (v in­sce­na­ci re­pre­zen­to­va­ná po­sta­vou jmé­nem Aman­di­ne Mo­reau) v ro­ce 2007 při­pra­vi­la o ži­vot svých pět dě­tí. 

Ni­zo­zem­ská in­sce­na­ce Medea’s Chil­dren kon­fron­tu­je ide­a­li­zo­va­nou před­sta­vu mi­lu­jí­cí a obě­ta­vé mat­ky se si­tu­a­cí pl­né ne­žá­dou­cích udá­los­tí a vli­vů – ztrá­ta part­ne­ra, spo­le­čen­ská izo­lo­va­nost – zne­mož­ňu­jí­cí ro­li na­pl­ňo­vat. Kam až ten­to ko­los ne­příz­ně osu­du mů­že vy­gra­do­vat, zkou­má Rau prv­ky blí­ží­cí­mi se in­ves­ti­ga­tiv­ní no­vi­na­ři­ně. Pro­střed­nic­tvím vy­kon­stru­o­va­ných roz­ho­vo­rů be­ze­jmen­né­ho no­vi­ná­ře (v po­dá­ní her­ce Pe­te­ra Sey­na­e­ve­ho), ve­de­ných s po­sta­va­mi in­spi­ro­va­ný­mi sku­teč­ný­mi předob­ra­zy mat­ky, ot­ce a part­ne­ra hlav­ní „hr­din­ky“, roz­krý­vá pří­či­ny a dů­vo­dy ve­dou­cí k roz­pa­du ma­teř­ské osob­nos­ti.

An­tic­ké dra­ma za­sa­ze­né do sou­čas­né­ho kon­tex­tu od­krý­vá ta­ké ce­lo­spo­le­čen­ské pro­blémy – na­pří­klad se­lhá­ní in­sti­tu­cí či ab­sen­ce pod­po­ry blíz­ké­ho oko­lí v těž­kých si­tu­a­cích, v nichž pra­me­ní po­zvol­ný roz­klad psy­chi­ky Aman­di­ne Mo­reau, Rau­o­vy Méde­iy. Svět (anti)hrdinky se jí roz­sy­pá­vá pod ruka­ma, ztrá­cí nad ním kon­t­ro­lu. Vraž­du svých dě­tí lze pro­to in­ter­pre­to­vat ja­ko sym­bo­lic­ké „ochra­ni­tel­ské“ ges­to, po­sled­ní akt vlast­ní vů­le, kte­rým pod vli­vem ma­teř­ské lás­ky „vy­ma­ňu­je“ dě­ti ze sys­té­mu, kte­rý ji zkla­mal a v bu­douc­nu uvr­hl do ne­štěs­tí i je. 

Sí­la in­sce­na­ce ovšem netkví pou­ze v de­pre­siv­ním ob­sa­hu, ale úz­ce sou­vi­sí i s for­mou. Za­tím­co v před­sta­ve­ních an­tic­kých her se vy­ob­ra­zo­vá­ní ná­si­lí ode­hrá­va­lo mi­mo je­viš­tě, Rau se roz­ho­dl in­sce­no­vat s prv­ky na­tu­ra­lis­mu a k ohle­dá­vá­ní od­vrá­ce­né stra­ny ma­teř­ské lás­ky vy­u­žil kon­tro­verz­ní, avšak sil­ně emoč­ně pů­so­bi­vý způ­sob – ke ztvár­ně­ní pří­bě­hu vy­u­žil dět­ské her­ce. (Tu­to me­to­du jsme moh­li vi­dět na­pří­klad již v je­ho in­sce­na­ci Fi­ve Ea­sy Pie­ces, kte­rá po­jed­ná­va­la o bel­gic­kém pe­do­fi­lo­vi a vra­ho­vi Mar­ca Dutrou­xe, roku 2018 v rám­ci Fes­ti­va­lu AK­CENT a Praž­ské­ho di­va­del­ní­ho fes­ti­va­lu ně­mec­ké­ho ja­zy­ka.) Dě­ti ve vě­ku od 7 do zhru­ba 14 let hrá­ly ro­le jed­not­li­vých po­stav ze ži­vo­ta Aman­di­ne, ale i z Méde­i­na pří­bě­hu, kte­rý po­slou­žil ja­ko pa­ra­le­la po­u­ka­zu­jí­cí na po­dob­nos­ti ži­vot­ních pe­ri­pe­tií obou ma­tek. Mla­dí ak­té­ři nám v po­zvol­na se pro­po­ju­jí­cích stříp­cích pří­bě­hů od­krý­va­jí mo­ti­vy obou žen, aby v zá­vě­reč­ném ži­vém pře­no­su jed­na z dí­vek ztvár­ni­la vraž­dy všech pě­ti dě­tí, čímž se za­vr­šil před­ur­če­ný osud zou­fa­lé mat­ky.

Ne­ní to ta­ké po­pr­vé, co Mi­lo Rau vy­u­ží­vá fil­mo­vé pro­jek­ce (dří­ve na­pří­klad v in­sce­na­ci Ores­tes in Mosul z roku 2019). V pří­pa­dě Medea’s Chil­dren vy­u­ží­vá Rau pro­po­je­ní di­va­del­ní­ho a fil­mo­vé­ho ja­zy­ka – na plát­no v zad­ním plá­nu je pro­mí­tán ob­raz z ka­me­ry, kte­rou Pe­ter Sey­na­e­ve za­chy­cu­je dě­ní, či na­pří­klad před­to­če­né zá­bě­ry úryv­ků z Méde­iy, kte­ré s do­spě­lý­mi her­ci na­to­čil v ex­te­ri­é­ru. Za­tím­co di­va­del­ní po­hled na je­viš­tě pů­so­bí vzdá­le­ně a kvů­li od­stu­pu je­viš­tě s hle­diš­těm až odo­sob­ně­ně, fil­mo­vá per­spek­ti­va dí­ky mož­nos­ti za­chy­tit de­tai­ly umož­ňu­je pu­b­li­ku mno­hem osob­něj­ší a zne­po­ko­ji­věj­ší po­hled na si­tu­a­ci. 

Pro­po­je­ním sku­teč­né­ho pří­bě­hu s an­tic­kou tragé­dií v  Medea’s Chil­dren Mi­lo Rau po­u­ká­zal a podro­bil ana­lý­ze ar­che­ty­pál­ní po­dob­nost, v níž že­na-mat­ka opuš­tě­ná part­ne­rem sto­jí sa­ma pro­ti svě­tu a je­jíž zou­fal­ství vy­vr­cho­lí ak­tem ná­si­lí. Clau­de De De­mo a Jo­rin­de Drö­se se v #Mo­ther­fuc­kingho­od s tak­to ex­trém­ním zá­vě­rem ne­zto­tož­ňu­jí, avšak ta­ké vy­chá­zí z re­ál­né­ho zá­kla­du – pří­bě­hů žen, ke kte­rým se v mno­ha smě­rech spo­leč­nost oto­či­la zá­dy. Ne­ní v ní zpra­co­ván li­ne­ár­ní pří­běh, ale v ese­jis­tic­ké for­mě spo­ju­je sou­čas­né všed­no­den­ní po­hle­dy na pro­ble­ma­ti­ku ma­teř­ství. Mat­ky v obou in­sce­na­cích (ač v #Mo­ther­fuc­kingho­od znač­ně op­ti­mis­tič­tě­ji) hle­da­jí opo­ru ve spo­leč­nos­ti, kte­rá jen vel­mi zvol­na apli­ku­je ná­stro­je, jež by moh­ly dneš­ním matkám po­skyt­nout do­sta­teč­nou pé­či, aby se už ne­ob­je­vi­la žád­ná dal­ší Méde­ia. 

Ber­li­ner En­sm­ble – Clau­de De De­mo a Jo­rin­de Drö­se: #Mo­ther­fuc­kingho­od. Re­žie Jo­rin­de Drö­se, dra­ma­tur­gie Ka­ro­lin Trach­te, vý­pra­va Ju­lia Han­sen, hud­ba Jörg Kle­e­mann, hra­je Clau­de De De­mo. Pre­mi­é­ra 1. úno­ra 2024. Uve­de­no 16. a 17. lis­to­pa­du 2024 v rám­ci PDF­NJ v di­va­dle Ko­me­die.

NT­Gent – Mi­lo Rau: Medea’s Chil­dren. Kon­cept a re­žie Mi­lo Rau, dra­ma­tur­gie Ka­a­tje De Ge­est, scé­no­gra­fie ru­im­te­va­ar­ders (Ka­ro­li­en De Schep­per, Chris­to­phe En­gels), kos­týmy Jo De Viss­cher, svě­tel­ný de­sign Den­nis Diels, vi­deo de­sign Mo­ri­tz von Dun­gern. hra­jí Pe­ter Seynaeve/Lien Wil­de­meer­sch, An­na Matthys/Juliette De­bac­ke­re, Em­ma Van de Casteele/Ella Bren­nan, Ja­de Versluys/Bernice Van Walle­ghem, Gab­riël El Houari/Aiko Be­na­ouis­se, San­ne De Waele/Helena Van de Cas­te­e­le, Vik Neirinck/Elias Ma­es. Pre­mi­é­ra 31. květ­na 2024. Uve­de­no 9. a 10. lis­to­pa­du 2024 v rám­ci Praž­ských kři­žo­va­tek na No­vé scé­ně ND.

---

Dru­hý díl, po­jed­ná­va­jí­cí o čes­kých in­sce­na­cích, čtě­te ZDE.