V di­va­dle ne­ní té­ma ma­teř­ství ni­čím no­vým – ob­je­vu­je se od an­ti­ky, od­kud bychom moh­li přes stře­do­věk po­kra­čo­vat na­pří­klad až k hr­din­kám nor­ské­ho dra­ma­ti­ka He­nri­ka Ib­se­na a pak rov­nou k ra­kous­ké spi­so­va­tel­ce Elf­rie­de Je­li­nek. Je­di­né, co se mě­ní, jsou pro­blémy, s ni­miž se mat­ky po­tý­ka­jí. Té­ma sou­čas­né­ho ma­teř­ství se v po­sled­ních le­tech ote­ví­rá po­měr­ně čas­to i v čes­kých di­va­dlech, ať už váž­ně či s not­nou dáv­kou vti­pu, na zá­kla­dě mý­tů či sku­teč­ných pří­bě­hů, zce­la ak­tu­ál­ně ne­bo nad­ča­so­vě. Dnes se za­sta­ví­me u dvou praž­ských ko­mor­ních in­sce­na­cí.

Při­způ­so­bit se, či za­pla­tit

Ne­ži­je­me již v do­bě, kdy že­ny co­by spo­řá­da­né hos­po­dyň­ky udr­žo­va­ly do­mác­nost pre­ciz­ně upra­ve­nou a ve­če­ři tak ako­rát tep­lou, než se man­žel vrá­tí z prá­ce, ale i dnes, v do­bě, kdy se že­ny vy­ma­ni­ly ze ška­tu­lek usmě­va­vých he­re­ček z re­kla­my na Vi­ta­nu, do­mác­nost s dí­tě­tem pře­ce jen ně­ja­kou pé­či vy­ža­du­je. Po­hled na mat­ku v ro­li uklí­zeč­ky za­sek­nu­tou v tom­to ne­vděč­ném pro­ce­su zkou­má kom­plex­ní di­va­del­ní mo­zai­ka Pra­vi­dla úkli­du A stu­dia Ru­bín. 

Tři be­ze­jmen­né že­ny (kte­ré hra­jí Ani­ta Krau­so­vá, Mar­ti­na Jin­dro­vá a Táňa Ma­lí­ko­vá) před di­vá­ky sta­ví ne­ko­neč­nou dři­nu v po­do­bě uklí­ze­ní. Je to si­sy­fov­ský úděl – mar­ná tou­ha po ně­čem, če­ho nelze do­sáh­nout na del­ší do­bu. Ge­ne­ra­ce žen jsou od­sou­ze­ny k vy­ko­ná­vá­ní té­to čin­nos­ti, kte­rou je ni­kdo ni­kdy ne­u­čil, ale před­po­klá­dá se, že všech­ny ma­jí tu­to schop­nost v ge­nech. Re­ži­sér­ka Lu­cie Fe­ren­zo­vá pro­ble­ma­ti­ku po­jí­má s tem­ným hu­mo­rem. Pra­vi­dla úkli­du v A stu­diu Ru­bín uka­zu­jí spo­leč­nost, kte­rá že­ny stá­le ste­re­o­typ­ně za­ví­ra­jí do ška­tu­lek pe­čo­va­te­lek, ze kte­rých se už lé­ta po­kou­še­jí vy­ma­nit. Do jis­té mí­ry se jim to da­ří, pro­to­že po­kud jde o mat­ku z ma­jet­něj­ších kru­hů, úklid pře­ne­chá­vá na­ja­té pra­cov­ní sí­le, aby se ona sa­ma moh­la vě­no­vat pé­či a zdo­ko­na­lo­vá­ní se­be sa­ma.

Uklí­ze­ní je v dí­le po­ja­to i v rám­ci kon­fron­ta­ce se sou­čas­nou ukra­jin­skou mi­gra­cí. Fe­ren­zo­vá zpra­co­vá­vá zne­po­ko­ji­vý po­hled na ukra­jin­ské že­ny, kte­ré ač při­chá­ze­jí z do­mo­vi­ny kva­li­fi­ko­va­né (ja­ko na­pří­klad uči­tel­ka an­g­lič­ti­ny či lé­kař­ka), v ci­zi­ně nejsou vní­má­ny ja­ko rov­né. So­ci­ál­ně i kul­tur­ně je de­gra­du­je­me na „hol­ku pro všech­no“. Ukra­jin­ské že­ny jsou pod tla­kem nu­ce­ny při­způ­so­bit se, aby pře­ži­ly, uži­vi­ly vlast­ní ro­di­nu a zvládly vy­ko­ná­vat onu ne­vděč­nou prá­ci s vy­hlíd­kou, že se snad jed­no­ho dne vrá­tí do­mů a v ide­ál­ním pří­pa­dě se bu­dou mo­ci vě­no­vat pro­fe­si, kte­ré s opuš­tě­ním do­mo­va za­ne­cha­ly.  V in­sce­na­ci ta­ké vy­ni­ká vý­raz­ný rys ukra­jin­ských žen – ne­zdol­nost a hou­žev­na­tost, kte­rá se však ne­ob­je­vi­la až v sou­čas­né rus­ko-ukra­jin­ské vál­ce. De­gra­da­ce tam­ních žen a ma­tek na lev­nou pra­cov­ní sí­lu tr­vá už od 90. let mi­nu­lé­ho sto­le­tí, kdy mno­ho Ukra­ji­nek emi­gro­va­lo za vi­di­nou lep­ší bu­douc­nos­ti (nejen) do na­šich ze­mí. Sou­čas­ná rus­ká oku­pa­ce tu­to pro­ble­ma­ti­ku pou­ze zvý­raz­ni­la.

Je­li­kož v na­šich so­ci­ál­ně-eko­no­mic­kých pod­mín­kách tu­to kri­zi vět­ši­na ma­tek ře­šit ne­mu­sí, za­bý­va­jí se tak pro­blé­mem úkli­du ja­ko ste­re­o­ty­pu, z ně­hož je tře­ba se vy­ma­nit. In­sce­na­ce ne­na­bí­zí uspo­ko­ji­vou od­po­věď na ře­še­ní ani jed­né z kri­zí, mís­to to­ho od­po­ví­dá na tu­to pro­ble­ma­ti­ku v ro­vi­ně osob­něj­ší – cha­os a ne­po­řá­dek je stej­ně při­ro­ze­nou sou­čás­tí ži­vo­ta ja­ko je­ho pro­těj­šek, a pro­to je dů­le­ži­té ne­dě­lat z nich si­sy­fov­skou prá­ci, kte­rou úklid v dneš­ní do­bě být ne­mu­sí. 

Když srd­ce ze­je prázd­no­tou

In­sce­na­ce, kte­rá se no­ří do po­chmur­ných vod ma­teř­ství bez mat­ky, je uvá­dě­na v Di­va­dle pod Pal­mov­kou. Má­ma v re­žii To­má­še Sol­dá­na vy­prá­ví pří­běh in­spi­ro­va­ný sku­teč­ným ži­vot­ním osu­dem exi­lo­vé au­tor­ky Es­ther Bol (rus­ké emi­grant­ky, kte­rá se roz­hod­la po­u­ží­va ten­to pseu­do­nym), kte­ré ve čtyřech le­tech ze­mře­la mat­ka a za­ne­cha­la jí jen sa­du na­ro­ze­ni­no­vých do­pi­sů. S hlav­ní hr­din­kou Oljou (ztvár­ně­nou Te­re­zou Do­čka­lo­vou, jež je čer­s­tvě no­mi­no­vá­na na Ce­nu di­va­del­ní kri­ti­ky) se se­tká­vá­me v den je­jích 28. na­ro­ze­nin, kdy se chys­tá otevřít po­sled­ní do­pis. 

Dí­tě je vy­cho­vá­vá­no pod vli­vem ma­chis­tic­ké­ho ot­ce, jenž ne­do­ká­že za­přít hr­dou rus­kou po­va­hu, a ná­sled­ně ba­bič­ka­mi, kte­ré nad děv­čát­kem dr­ží pev­nou ru­ku, což ne­zpo­chyb­ni­tel­ně na osob­nos­ti sto­pu za­ne­chá. Což vy­ús­tí v sé­rii ne­funkč­ních vzta­hů, zná­sil­ně­ní, myš­len­ky na se­be­vraž­du či hlu­bo­ké sta­vy de­pre­se. Ne­u­kot­ve­ná by­tost hle­da­jí­cí smy­sl, s níž ži­vot clou­má ode zdi ke zdi, vy­ža­du­je to, co hle­da­la již Aman­di­ne v Medea’s Chil­dren – tro­chu upřím­né lás­ky a ně­ko­ho, kdo by ji po­mohl na­u­čit se ži­vot ale­spoň ně­jak sná­šet, když ne chá­pat. Mís­to v srd­ci, kte­ré 28 let ze­je prázd­no­tou, ne­do­ká­žou na­hra­dit slo­va a ne­hle­dě na to, ko­lik lás­ky­pl­ných vět do­pi­sy une­sou, žád­ný z nich ne­na­hra­dí ma­teř­skou lás­ku. Do­pi­sy fun­gu­jí ja­ko je­di­né spo­je­ní mi­nu­los­ti s pří­tom­nos­tí, mat­ky s dce­rou.

Mi­mo té­ma ma­teř­ství se i to­to dí­lo pro­lí­ná s ro­vi­nou oku­po­va­né Ukra­ji­ny a na ně­ko­li­ka mís­tech vy­ční­vá čis­tě ne­ná­vist­ný a vý­směš­ně po­li­ti­zo­va­ný po­stoj vů­či rus­ké­mu dik­tá­to­ro­vi, je­hož ne­po­cho­pi­tel­né ak­ce ve­dou­cí k roz­pou­tá­ní vál­ky, znač­ně po­kři­vi­ly vý­voj hlav­ní hr­din­ky. Ne­po­u­ka­zu­je se zde si­ce na vliv ro­le mat­ky ja­ko v pří­pa­dě in­sce­na­ce Pra­vi­dla úkli­du, ale skr­ze ape­la­tiv­ní vý­stu­py jas­ně vy­ni­ká pa­ra­le­la a po­cit vnitř­ní­ho souzně­ní s vlast­ním ná­ro­dem, kte­rý (stej­ně ja­ko hlav­ní hr­din­ka) pro­ži­je zná­sil­ně­ní, trau­ma, kte­ré člo­vě­ka i ce­lý ná­rod na­vždy po­zna­me­ná, a s nímž se mu­sí vy­rov­nat sám.

Sol­dá­no­vo in­sce­nač­ní po­je­tí je pro­tknu­to iro­nic­kým hu­mo­rem a ne­chá­vá vy­nik­nout pře­de­vším ex­ce­lent­ní he­rec­tví Te­re­zy Do­čka­lo­vé a Ro­sa­lie Ma­lin­ské, kte­rá v in­sce­na­ci ztvár­ňu­je ve­d­lej­ší po­sta­vy a mís­ty vy­ja­dřu­je „vnitř­ní já“ hlav­ní hr­din­ky, ta­ké tvo­ří zvu­ko­vou ku­li­su, ba­lan­cu­je bo­lest­né zku­še­nos­ti.  Ne­vy­ba­lan­cu­je ji si­ce na­to­lik, aby člo­věk ne­od­chá­zel v po­chmur­ném za­myš­le­ní, ale ta­ko­vý je zá­měr. 

A nejde to ji­nak?

Prizma­tem čtyř sou­čas­ných in­sce­na­cí jsme po­sklá­da­li ob­rá­zek ma­teř­ství ja­ko kom­plex­ní a ná­roč­né úlo­hy v ži­vo­tě že­ny. Dí­la pro­půj­ču­jí hlas matkám, je­jichž ná­zor je ve vět­ši­no­vé spo­leč­nos­ti brán v po­taz spí­še ja­ko dru­ho­řa­dý. Po­u­ka­zu­jí na mno­ho dů­vo­dů, proč se spous­ta žen roz­ho­du­je dí­tě ne­mít. Ev­rop­ské in­sce­na­ce vy­zdvi­hu­jí pro­ble­ma­ti­ku dlou­ho­do­bé izo­la­ce od svě­ta, ne­do­sta­teč­nou spo­le­čen­skou a so­ci­ál­ní pod­po­ru, po­ma­lu se do­rov­ná­va­jí­cí žen­sko-muž­ské ne­rov­nos­ti. Po­dob­ně i čeští tvůr­ci a čes­ké tvůr­ky­ně po­u­ka­zu­jí na ne­u­stá­lé ška­tul­ko­vá­ní ma­tek, při­čemž v na­šem pro­stře­dí jde pře­de­vším o ro­li vše­ho­schop­ných žen v do­mác­nos­ti bez pro­sto­ru k se­be­re­a­li­za­ci. Sil­ně v tom­to smě­ru re­zo­nu­je i té­ma ukra­jin­ské kri­ze. V tom­to pří­pa­dě jsou však lep­ší pod­mín­ky za­tím v ne­do­hled­nu. 

A Stu­dio Ru­bín – Lu­cie Fe­ren­zo­vá a ko­lek­tiv: Pra­vi­dla úkli­du. Re­žie Lu­cie Fe­ren­zo­vá, dra­ma­tur­gie Dag­mar Fri­čo­vá, vý­pra­va a dra­ma­tur­gic­ká spo­lu­prá­ce An­dri­ja­na Trp­ko­vić, hud­ba Mar­ké­ta Ptáč­ní­ko­vá, hra­jí Ani­ta Krausová/Agáta Kryš­tů­f­ko­vá, Mar­ti­na Jin­dro­vá a Táňa Ma­lí­ko­vá. Pre­mi­é­ra 9. květ­na 2022.

Di­va­dlo pod Pal­mov­kou – Es­ther Bol: Má­ma. Re­žie To­máš Sol­dán, dra­ma­tur­gie Ma­ri­na Feltlo­vá, vý­pra­va Len­ka Hol­lá, hud­ba Jan Ši­kl, dra­ma­tur­gic­ká spo­lu­prá­ce La­di­slav Stý­blo, po­hy­bo­vá spo­lu­prá­ce Da­nie­la Ha­ne­lo­vá, hra­jí Te­re­za Do­čka­lo­vá a Ro­sa­lie Ma­lin­ská. Pre­mi­é­ra 6. červ­na 2024.

Prv­ní díl, po­jed­ná­va­jí­cí o za­hra­nič­ních in­sce­na­cích, čtě­te ZDE.