Už je tma, už za­se. Ve svi­tu lamp ode­čí­tá­me z po­praš­ku sně­hu, co se tu asi ode­hrá­lo za svět­la. By­li jsme do­ma, v prá­ci, pod lam­pa­mi. Teď luš­tí­me z rýh a pro­hlub­ní. Vstu­pu­je­me v mís­tě, kde za­tím ni­kdo sto­py ne­za­ne­chal a exis­ten­ci ne­po­sk­vr­ně­né­ho sně­hu mě­ní­me při svém hle­dá­ní vzka­zů ži­vo­ta v mý­tus. Ke křo­ví se při­blí­žit ne­dá, ješ­tě teď jej chrá­ní au­ra drob­ných pta­čích šlé­pě­jí. I když ptá­ci zmi­ze­li, je je­jich psa­ný pří­běh stej­ně ta­jem­ný ja­ko je­jich let a ne­či­tel­ný ja­ko po­ska­ko­vá­ní po zmrz­lé ze­mi. Ne­u­mí­me se do­ro­zu­mět, čtu ze sně­hu, když na­jdu lid­ské sto­py tam, kde pod se­bou za­šla­pa­ly ty pta­čí. Ale prá­vě na to mís­to po­klá­dám čer­ve­no­ze­le­né ja­bl­ko.

Strom se do­tý­ká a kaž­dá je­ho vě­tev je od­po­vě­dí na do­tek. Proč prá­vě teď, proč prá­vě tak ros­te a pak za­se sbí­rá sí­lu za­kle­tý ve zdán­li­vém zka­me­ně­ní? Slun­ce, větře, deš­ti, věš­ti: ko­lik umí ře­čí strom? Hlí­no, ská­lo, pro­zraď­te mi, ros­tu ze slov ja­ko on? Le­zu po vět­vích až do ko­ru­ny, blesk­ne blesk a hro­zí hrom, pr­ší a já jsem dí­tě, kte­ré ješ­tě ni­kdy ne­spadlo. Pr­ší a já se hroz­ně tě­ším na du­hu. Špl­hám, pro­to­že to do­ve­du, špl­hám po slo­vech ob­rost­lých kůrou, vi­sím na zá­pi­su dáv­ných roz­ho­vo­rů a zkou­ším je­jich pev­nost. A strom se mě do­tý­ká, strom dý­chá a hý­be se, strom se ko­lé­bá a dr­ží mě a já se dr­žím a pří­běh po­kra­ču­je srůs­tá­ním dře­va s kůží. Vy­bí­rám vět­ve a jeh­li­čí pro svůj ja­zyk, smůlu, kte­rá mi zčer­ná na ru­kou, nád­her­né tr­sy jed­lo­vé­ho jme­lí, je­do­va­té bý­lí.

Tak te­dy jen jsme a na víc ne­má­me sil, chou­lí­me se do se­be a la­pá­me po de­chu v me­ze­rách tuh­nou­cí­ho bah­na. Ztvrd­li jsme a za­tvr­di­li se ve svém smut­ku. Tam ně­kde v nit­ru snad ješ­tě zbý­vá tro­cha vláhy, ale ne­má­me od­va­hu pro­lá­mat se tou slup­kou, ne­má­me sil na ta­ko­vou ná­ma­hu; na­víc ne­vě­ří­me v dnešek, a má­me strach, že ani zí­t­ra ne­u­vě­ří­me. Ani lis­tí dýní, kte­ré jin­dy bez­sta­rost­ně ote­ví­rá ná­ru­če ce­lé­mu svě­tu, už ne­do­ká­že skrý­vat svou me­lan­cho­lii. Zby­ly z nás pěs­ti, hrou­dy pra­chu, kte­rý stra­chy zno­vu ztvr­dl na ká­men, vy­schlá ře­čiš­tě čar ži­vo­ta v dla­ních s vy­schlý­mi pří­to­ky. I v ma­pách jsou ta­ko­vé po­to­ky zna­če­né pře­ru­šo­va­ně.

Tex­ty Ra­dek Ště­pá­nek, fo­to­gra­fie Jan Mo­tal.