U nás téměř ne­zná­mý ra­di­kál­ní te­o­log The­o­do­re W. Jen­nings (1942–2020) se ve vě­ří­cí LGB­TQ+ ko­mu­ni­tě ve Spo­je­ných stá­tech ame­ric­kých stal le­gen­dou. Ja­ko me­to­dis­ta kla­dl dů­raz pře­de­vším na čet­bu Písma, je­jíž po­do­ba čes­ké­mu čte­ná­ři zvyk­lé­mu spí­še na do­slov­něj­ší vý­klad mů­že při­pa­dat mi­ni­mál­ně ne­tra­dič­ní, ne-li kre­a­tiv­ní. Je ale za­lo­že­ná na po­zor­nos­ti k pů­vod­ní­mu kul­tur­ní­mu a his­to­ric­ké­mu kon­tex­tu a dob­ré zna­los­ti sou­čas­ných ra­di­kál­ních vý­kla­dů No­vé­ho zá­ko­na (jme­nuj­me tře­ba Jacque­sa Derri­du, na kte­ré­ho na­va­zu­je, ne­bo kupř. Ala­i­na Ba­di­oua, je­hož kni­ha o sva­tém Pav­lo­vi by­la pře­lo­že­na ta­ké do češ­ti­ny). A je­ho hla­su na­slou­cha­li nejen v do­mov­ských Spo­je­ných stá­tech, ale i La­tin­ské Ame­ri­ce, Af­ri­ce či Asii, kde před­ná­šel.

Jen­nings si zís­kal zá­jem i ne­te­o­lo­gic­ké ve­řej­nos­ti svou pod­po­rou ga­yů a le­seb. Na své do­mov­ské ško­le, v Chi­cagském te­o­lo­gic­kém se­mi­ná­ři, za­lo­žil pro­gram gay stu­dies, z ně­hož se sta­lo Cen­t­rum pro ná­bo­žen­ská stu­dia LGB­TQ+. Ve­řej­ně vy­stu­po­val pro­ti ho­mo­fo­bii. V jed­nom ze svých pro­je­vů pro­hlá­sil: „Ho­mo­fo­bie ne­ní osob­ní ná­zor. Ho­mo­fo­bie ne­ní kul­tur­ní tra­di­ce. Ho­mo­fo­bie ne­ní ná­bo­žen­ské uče­ní. Ho­mo­fo­bie je vraž­da. Je to otáz­ka ži­vo­ta a smr­ti.“ Křes­ťan­ství pro něj ne­by­lo ná­stro­jem „in­sti­tu­ci­o­nál­ní ty­ra­nie“, ale ces­tou pro uzná­ní dů­stoj­nos­ti a při­je­tí kaž­dé by­tos­ti.

Ta­to ak­ti­vi­ta ne­by­la jen vý­ra­zem Jen­ning­so­va osob­ní­ho po­sto­je, ale i dů­sled­né ba­da­tel­ské prá­ce v te­o­lo­gii se­xu­a­li­ty. Už od se­dm­de­sá­tých let byl jed­ním z před­sta­vi­te­lů křes­ťan­ské­ho myš­le­ní, kte­ří se vý­raz­ně sta­vě­li pro­ti du­a­lis­mu tě­la a du­cha a mo­ra­lis­mu. Pro­blé­mem pod­le něj ne­ní lid­ská se­xu­a­li­ta v je­jích mno­ha va­lé­rech, ale in­sti­tu­ci­o­na­li­za­ce se­xu­a­li­ty (kte­rá tu­to roz­ma­ni­tost re­gle­men­tu­je do zkost­na­tě­lé „mo­rál­ky“): „Ně­kte­ré prv­ky křes­ťan­ské tra­di­ce po­u­ka­zu­jí na se­xu­a­li­tu ja­ko na já­dro na­še­ho lid­ství. Na­še se­xu­a­li­ta nám při­po­mí­ná, že po­tře­bu­je­me dru­hé­ho, že na­še exis­ten­ce ni­kdy ne­ní exis­ten­cí au­to­nomní, ale vzta­ho­vou. Svou se­xu­a­li­tou si ta­ké při­po­mí­ná­me, že cha­rak­ter na­ší exis­ten­ce je v ohro­že­ní – že tím, že jsme ve vzta­hu k dru­hé­mu, se ne­u­stá­le re­du­ku­je­me k ob­ra­zu své tou­hy.“ (Na­psal ve svém člán­ku Te­o­lo­gic­ké per­spek­ti­vy se­xu­a­li­ty v ro­ce 1979.)

Jen­nings se vě­no­val queer ko­mu­ni­tě, ale i pro­ble­ma­ti­ce pro­sti­tu­ce ne­bo por­no­gra­fie bez před­sud­ků, s ote­vře­nos­tí a úsi­lím na­vrá­tit lid­ské­mu tě­lu a se­xu­a­li­tě v křes­ťan­ství dů­stoj­nost a vý­znam. Do­kla­dem to­ho je je­ho po­sled­ní kni­ha Eti­ka queer se­xu. Lo­gic­ky si tím zís­kal mno­ho ne­přá­tel, kte­ří ho ne­vá­ha­li ozna­čit za „he­re­ti­ka“ – což nic ne­mě­ní na tom, že je­ho ho­moero­tic­ké čte­ní Bib­le (např. v kni­ze Muž, je­hož mi­lo­val Je­žíš) si zís­ka­lo vel­ký vliv. Dnes už lze na­lézt roz­sáh­lou te­o­lo­gic­kou li­te­ra­tu­ru, kte­rá uka­zu­je, že po­u­ží­vat Bib­li ja­ko „kla­di­vo na ho­mose­xu­á­ly“ de­vas­tu­je bo­hat­ství vý­zna­mů, kte­ré jsou v křes­ťan­ské – či do­kon­ce bib­lic­ké – an­tro­po­lo­gii ulo­že­né.

Kni­ha Spra­ve­dl­nost mi­mo zá­kon ne­ní kla­sic­ká mo­no­gra­fie, ale spí­še ko­men­tář, vý­zva ke spo­leč­né čet­bě Lis­tu Ří­ma­nům. Tím se (vě­do­mě) za­řa­zu­je do tra­di­ce sa­ha­jí­cí přes Kar­la Bartha, Mar­ti­na Lu­the­ra až ke sv. Au­gusti­no­vi. Čím se ale od těch­to svých před­chůd­ců Jen­nings li­ší je vý­raz­ně po­li­tic­ké ro­zu­mě­ní jed­no­mu z nej­slav­něj­ších no­vozá­kon­ních tex­tů. To­to čte­ní je za­lo­že­né na vcel­ku lo­gic­kém, leč opo­mí­je­ném před­po­kla­du, že Pa­vel z Tar­su ne­psal te­o­lo­gic­ký, fi­lo­so­fic­ký či dogma­tic­ký trak­tát, ale do­pis spe­ci­fic­kým čte­ná­řům – eli­tám říš­ské me­t­ro­po­le. Jen­nings ana­ly­zu­je na­ráž­ky a sou­vis­los­ti ob­ra­zů, kte­ré v lis­tu Pa­vel po­u­ží­vá, a do­klá­dá, že ve sku­teč­nos­ti jde o os­t­rý do­bo­vý po­li­tic­ký ma­ni­fest: „Pa­vel před­klá­dá ra­di­kál­ní pro­mýš­le­ní po­li­ti­ky tím, že tr­vá na kon­tras­tu spra­ve­dl­nos­ti a zá­ko­na. Za­tím­co sou­hla­sí s tra­di­cí po­li­tic­ké­ho myš­le­ní, že je­jí zá­klad­ní pro­blém má co do či­ně­ní se spra­ve­dl­nos­tí, Pa­vel se od té­to tra­di­ce od­chy­lu­je tím, že na­bí­zí fun­da­men­tál­ní kri­ti­ku před­po­kla­du, že spra­ve­dl­nos­ti lze do­sáh­nout práv­ním uspo­řá­dá­ním spo­leč­nos­ti.“

Jen­nings čte List Ří­ma­nům ja­ko fun­da­men­tál­ní kri­ti­ku řím­ské ří­še, ja­ko kri­ti­ku ži­dov­ské­ho práv­ní­ho sys­té­mu, ja­ko ra­di­kál­ní výzvu k to­mu opus­tit ilu­zi, že mů­že exis­to­vat ně­ja­ké stát­ní (či vů­bec lid­ské) ří­ze­ní, kte­ré za­jis­tí spra­ve­dl­nost a mo­rál­ku. Pa­vel se pod­le něj sta­ví do po­zi­ce „po­sled­ní­ho z po­sled­ních“, aby so­li­da­ri­zo­val se so­ci­ál­ně vy­lou­če­ný­mi. Spra­ve­dl­nost, kte­rou při­chá­zí hlá­sat, je totiž ra­di­kál­ní kri­ti­kou mo­ci, hi­e­rar­chie, stá­tu a in­sti­tu­cí.

Co je ona „spra­ve­dl­nost psan­ců“ či „spra­ve­dl­nost mi­mo zá­kon“? Je to dů­sle­dek smr­ti Je­ží­še Kris­ta. Za­tím­co člo­věk vy­tvá­ří zá­ko­ny, pra­vi­dla a nor­my, aby trestal je­jich po­ru­šo­vá­ní, pro­mí­tá si do své­ho „Bo­ha“ ten­to svůj způ­sob pro­sa­zo­vá­ní dob­ra a vi­dí v něm za­mra­če­né­ho a přís­né­ho soud­ce, Kris­tus při­chá­zí k těm, kte­ří sto­jí mi­mo zá­kon, mi­lu­je je a na­ko­nec je za to zá­ko­nem od­sou­zen. Avšak křes­ťa­né vě­ří, že po své smr­ti byl vzkří­šen. Ne pro­to, že byl do­ko­na­lý a za­slou­žil si to, ale pro­to­že byl Bo­hem, jenž se stal člo­vě­kem, pro­žil lid­ský ži­vot i s je­ho utr­pe­ním a byl i lid­ským zá­ko­nem od­sou­zen. Lid­ské nor­my ve jmé­nu spra­ve­dl­nos­ti li­di vy­lu­ču­jí, ne­mo­hou jí pro­to do­sáh­nout. To mů­že jen bez­pod­mí­neč­né při­je­tí, bož­ská lás­ka ke kaž­dé by­tos­ti. Spra­ved­li­vý člo­věk ne­ní ten, kte­rý do­dr­žu­je pra­vi­dla hry, ale jenž je vy­tr­va­lým kri­ti­kem mo­ci a sto­jí na stra­ně psan­ců. Me­zi něž i dodnes pat­ří li­dé s od­liš­nou se­xu­ál­ní iden­ti­tou.

Ne­ní to jen plytká útě­cha, ale apel. Opus­tit le­ga­lis­tic­ké čte­ní No­vé­ho zá­ko­na, kte­ré nás (myl­ně) ve­de k před­sta­vě, že je to ja­ký­si zá­ko­ník ob­sa­hu­jí­cí pra­vi­dla, ji­miž se má ří­dit spo­leč­nost. Prá­vě na­o­pak! V Jen­ning­so­vě vý­kla­du Pa­vel ne­ní dogma­ti­kem, ale ži­vým sou­čas­ní­kem pro­blé­mů své do­by, kte­rý mís­to uni­ver­zál­ních fi­lo­so­fic­kých pravd ho­vo­ří ke svým sou­dru­hům, aby ji­mi po­hnul k ra­di­kál­ní po­li­tic­ké ak­ci. Vě­nu­je se te­dy špi­na­vé prá­ci na uli­ci, pro­mlou­vá k člo­vě­ku v je­ho kon­krét­ní si­tu­a­ci, je bu­ři­čem ne ve jmé­nu ně­ja­ké po­li­tic­ké mo­ci, ale bo­ží spra­ve­dl­nos­ti, je­jímž kon­krét­ním pro­je­vem je bez­pod­mí­neč­né při­je­tí kaž­dé­ho.

Jen­ning­so­va kni­ha je po­zo­ru­hod­ná pro čes­ké­ho čte­ná­ře nejen v tom, že na­ru­šu­je na­še běž­né vní­má­ní křes­ťan­ství ja­ko in­sti­tu­ce strá­ží­cí „tra­dič­ní“ (čas­to jen pár sto­le­tí) hod­no­ty. Je ale i od­liš­ná od in­te­lek­tu­a­li­zo­va­né­ho křes­ťan­ství, kte­ré se sta­lo sou­čás­tí éto­su čes­ké­ho di­va­dla. Čes­ká fi­lo­so­fie (na­va­zu­jí­cí již na „od­ná­bo­žen­ště­ní“ křes­ťan­ství T. G. Ma­sa­ry­kem) v dí­le au­to­rů, ja­ko je La­di­slav Hej­dá­nek, pro­mě­ni­la křes­ťan­ství v de­po­li­ti­zo­va­nou eti­ku, v du­chov­ní mudro­vá­ní. Jen­ning­so­vo po­je­tí ví­ry je ak­tiv­ní, do ži­vo­ta za­po­je­né, trans­for­mu­jí­cí. A od­po­ví­dá te­o­lo­gic­kým proudům, kte­ré se i dnes pro­sa­zu­jí me­zi (spí­še mlad­ší­mi) čes­ký­mi křes­ťa­ny – jak do­klá­dá např. ne­dáv­no vy­da­ná Pa­ra­bib­le Ale­xan­dra Fle­ka, kte­rá je do­stup­ná i ja­ko pod­cast Čes­ké­ho roz­hla­su, a lze ji roz­hod­ně do­po­ru­čit. Snad i pro­to mů­že být pro čes­ké­ho čte­ná­ře, uvyk­lé­ho spí­še na fi­lo­so­fo­vá­ní o ví­ře, Jen­ning­so­va kni­ha tak po­hl­cu­jí­cí – opouš­tí abs­trak­ci a na­vra­cí křes­ťan­ství do úst „psan­cům“, je­jichž spra­ve­dl­nost bu­ší na vra­ta. Ta­ko­vé křes­ťan­ství opouš­tí knihov­ny a ka­ted­ry a splý­vá s ži­vo­tem. Věč­ná to tou­ha re­for­má­to­rů!

The­o­do­re W. Jen­nings Jr., Outlaw Jus­ti­ce: The Mes­si­a­nic Po­li­tics of Paul. Stan­ford Uni­ver­si­ty Press 2013.

Nejen o The­o­do­ru W. Jen­ning­so­vi, ale i ji­ných ra­di­kál­ních te­o­lo­zích za­bý­va­jí­cích se spra­ve­dl­nos­tí, tě­les­nos­tí, rov­nos­tí a svo­bo­dou píšu ve své no­vé kni­ze Ra­di­kál­ní te­o­lo­gie, kte­rou v ro­ce 2024 vy­da­lo na­kla­da­tel­ství Herr­mann & sy­no­vé. Ví­ce o kni­ze na webu na­kla­da­tel­ství.