Umělecké festivaly většinou žijí dvojí život – jeden pro návštěvníky, druhý pak pro obyvatele města, kde se odehrávají. Každá taková akce je do různé míry narušením ekosystému města. Ulice se vylidňují domácími a zaplňují cizinci, ať už jen z jiného okresu, kraje či obce, anebo i z jiných států. Mezi tím, co se diskutuje v divadlech, galeriích a na fórech, a debatami štamgastů v hospodách podle mých zkušeností většinou zeje těžko zacelitelná průrva. Nehledě na to, že existují i festivaly, o jejichž existenci nikdo z místních nemá ani páru.
Hradecké Regiony se vymykají. Z uměleckého hlediska jde o místo, kam se nejezdí nasávat nejnovější počiny v oboru či zásadní zahraniční díla. Sjíždějí se tu lidé z divadelní obce, aby se po roce v uvolněnější atmosféře potkali, společně se podívali na to, co třeba nestihli, podiskutovali. A toto společně je pozoruhodným způsobem neelitářské – na rozdíl od jiných mých zkušeností je v sálech a na akcích patrné, že na umění, ale i langoše nebo pivo sem chodí nejen kulturní veřejnost, ale i místní či přespolní, kteří si takhle jedou užít společný zážitek, snad otevírající prázdninový čas v již parných červnových dnech. Zastavit se v antikvariátu, na dětských atrakcích, v kavárně… Na žádném divadelním, ale ani filmovém festivalu u nás jsem nezažil tak organické prostoupení těch dvou světů, dvou životů jedné události. To je veliký potenciál ke společenskému dialogu! A přece mám pochyby, že nastává. Co mu ještě brání?
V této souvislosti se nabízí i otázky, na jaké umění sem lidé chodí a o čem vlastně mohou diskutovat? Programová dramaturgie festivalu je sice natolik otevřená, že rezonuje s nejširším vkusem, ale není to nakonec dalším omezením kvality takového dialogu? Přináší jen radost z mezilidských setkání, anebo je protíná i s výrazným uměleckých zážitkem a podstatnými společenskými tématy? Já osobně měl takový naplňující pocit u některých představení v Draku.
Fotoesej poeticky mapuje souvislosti festivalového setkávání, a to i ve vztahu k letošnímu výraznému tematickému zaměření na ekologické otázky v experimentálních představeních, která jsem si užil nejvíce. Je pocitovou mapou letošního ročníku – a zároveň výzvou hledat v ní trasy pro další přemýšlení o místu díla ve veřejném prostoru. Byl focený na stařičký aparát Rolleiflex Old Standard.