Po­ba­vi­la mě totiž vý­zva z ča­so­pi­su Dí­lo, kte­rá by­la for­mu­lo­va­ná v du­chu: „ve ve­řej­ném pro­sto­ru se gen­der ve vzta­hu k že­nám skloňu­je ne­u­stá­le, a to i v umě­ní, ale me­zi uměl­ci chy­bí ja­ká­ko­liv kon­cep­tu­ál­ní zá­klad­na, jak po­jí­mat tu­to pro­ble­ma­ti­ku. Ač mužů a stár­nou­cích mužů jsou čes­ké umě­lec­ké in­sti­tu­ce pl­né“.

Přes­ně tak, nejde o to, že by muži v umě­ní ne­by­li, ale nejsou ja­ko muži te­ma­ti­zo­va­ní. Sou­vi­sí to s an­dro­cen­t­ric­kým po­hle­dem na svět ve spo­leč­nos­ti obec­ně­ji, kdy se muž­ský úhel po­hle­du dlou­ho bral za ne­ut­rál­ní nor­mu s od­ka­zem na zdán­li­vou ne­pří­zna­ko­vost muž­ské per­spek­ti­vy. Mas­ku­li­ni­ta ne­ní re­flek­to­vá­na, kri­tic­ky na­hlí­že­na. Ne­ní te­ma­ti­zo­va­ná ani je­jí pes­t­rost, plu­ra­li­ta a pro­měn­li­vost.

Stej­ně ja­ko ne­ní dis­ku­to­ván v ji­ných sfé­rách me­zi­lid­ských vzta­hů a fun­go­vá­ní spo­le­čen­ských in­sti­tu­cí i no­rem. Dnes už jde o ono­ho slo­na v sa­ló­nu (ele­phant in the ro­om) – pro­blém, o kte­rém se ví, ale ni­kdo o něm ne­chce mlu­vit na­hlas. Sta­čí při­tom po­o­to­čit per­spek­ti­vu „sklo­ňo­vá­ní gen­de­ru v umě­ní ve vzta­hu k že­nám“ a vzpo­me­nout tře­ba ak­ti­vi­ty newy­or­ské­ho hnu­tí Guerril­la Gi­rls už z po­lo­vi­ny 80. let 20. sto­le­tí, abychom ono­ho slo­na v sa­ló­nu uvi­dě­li. Na­vzdo­ry ná­zvu usku­pe­ní te­ma­ti­zo­va­lo pri­már­ně do­mi­nant­ní muž­skou per­spek­ti­vu.

Mu­že a muž­ství zkou­mám od 90. let mi­nu­lé­ho sto­le­tí a jak­ko­li sa­ma ne­bá­dám ve sfé­ře umě­ní, ono ml­če­ní k muž­ské­mu gen­de­ru je sympto­ma­tic­ké pro gen­de­ro­vou ne­rov­nost. Ti dru­zí, ty dru­hé, to dru­hé po­hla­ví se mu­sí po­měr­ně dů­raz­ně a na­hlas ozý­vat ze své zne­vý­hod­ně­né po­zi­ce, aby se jim do­sta­lo hla­su. Muži ve funk­cích a se zvuč­ně sklo­ňo­va­ný­mi jmé­ny jim mo­hou bla­ho­sklon­ně na­slou­chat či jim dát pro­stor; a ta­ké ne­muse­jí. Sta­ří bě­lo­vla­sí muži – zjed­no­du­še­ně – ma­jí po­zi­ce, zdro­je, moc i mož­nost vol­by. Tak­zva­ný ká­non v umě­ní se re­pro­du­ku­je a udr­žu­je z těch­to po­zic. Nejde při­tom jen o gen­der, ře­zů ne­rov­nost­mi se na­bí­zí ví­ce­ro. Ji­na­kost a roz­ma­ni­tost sto­jí opro­ti nor­ma­li­zo­va­né, čas­to před­su­deč­né či ste­re­o­typ­ní pra­xi.

V krát­kém tex­tu je ne­mož­né po­krýt kom­ple­xi­tu per­spek­tiv, ku­dy de­ba­tu o muž­ství v umě­ní vést. Kaž­do­pád­ně slo­no­vé v sa­ló­nu nejsou je­di­ný­mi muži na scé­ně – a to je jed­na z dů­le­ži­tých po­zná­mek k re­fle­xi. Vzta­hy uvnitř všech muž­ství, stej­ně ja­ko muž­ství k žen­ství, nejsou jed­no­du­še čer­no­bí­lé, na­vždy da­né, ne­měn­né. Stu­die uka­zu­jí ta­ké pod­ří­ze­ná, mar­gi­na­li­zo­va­ná muž­ství ve­d­le těch kom­pli­cit­ních – se spo­lu­účas­tí na he­ge­mon­ní pra­xi udr­žu­jí­cí onu ne­rov­nost. Mas­ku­li­ni­ta ne­ní ani ja­kým­si věč­ným mo­no­li­tem – od na­ro­ze­ní až do smr­ti, me­zi­ge­ne­rač­ně, či od Aše k Jablůn­ko­vu (ne­bo od Aljaš­ky po Aus­trá­lii). Gen­de­ro­vé vzta­hy ne­sto­jí ani na vlast­nos­tech je­din­ců a udr­žo­vá­ny nejsou jen kaž­do­den­ní in­ter­ak­cí me­zi ni­mi. Gen­der je ve­psa­ný do oče­ká­va­né spo­le­čen­ské děl­by prá­ce (ne­pla­ce­né bi­o­lo­gic­ké re­pro­duk­ce a pla­ce­né ma­te­ri­ál­ní pro­duk­ce) pro­mít­nu­té do struk­tu­ry tr­hu prá­ce i fun­go­vá­ní ro­din. A gen­de­ro­va­né jsou i hod­no­ty, na kte­rých sto­jí na­še po­ro­zu­mě­ní svě­tu: ra­ci­o­na­li­ta – emo­ci­o­na­li­ta, ak­ti­vi­ta – pa­si­vi­ta či uni­ver­zál­nost a par­ti­ku­la­ri­ta. Opět ma­jí jas­nou hi­e­rar­chii, gen­de­ro­vou osu.

Ne­vi­di­tel­ný muž­ský řád

Ja­ko so­ci­o­lož­ka vi­dím ty­to vzta­hy pro­psa­né do fun­go­vá­ní in­sti­tu­cí a or­ga­ni­za­cí sa­mo­zřej­mě i ve sfé­ře umě­ní. Ale jak­ko­liv ma­jí vel­kou se­tr­vač­nost a čet­né (nejen muž­ské) ob­háj­ce, i ony se dro­lí. Že­na tak dlou­ho stá­la ja­ko múza či be­ze­jmen­ný před­mět tvor­by pro­ti muž­ské­mu au­to­ri­ta­tiv­ní­mu vě­dě­ní ur­ču­jí­cí­mu, co umě­ní je, či ne­ní. V nej­růz­něj­ších ko­mi­sích, in­sti­tu­cích umě­lec­kých ra­dách, or­gá­nech, kte­ré roz­dě­lu­jí fi­nan­ce, za­tím zů­stá­va­jí čas­to muži me­zi svý­mi. Jde o po­věst­ný pán­ský klub, kte­rým se (ne­rov­ný) řád re­pro­du­ku­je. Zá­ro­veň rá­da vy­zdvih­nu fakt, že je to prá­vě umě­ní, kte­ré ve spo­leč­nos­ti vel­mi čas­to za­fun­gu­je ja­ko pří­le­ži­tost na­sta­vit zr­ca­dlo, ja­ko roz­buš­ka pro roz­ví­ře­ní pro­vo­ka­tiv­ních té­mat. Lec­kdy pro­vo­ka­tiv­ně zvi­di­tel­ní queer či ne­bi­nár­ní pří­stu­py či ab­surd­nost zdán­li­vé bi­na­ri­ty udr­žu­jí­cí ne­vi­di­tel­ný muž­ský řád.

Ale zpět ješ­tě k mužům (nejen) v umě­ní. Vý­zkumy zá­ro­veň po­u­ka­zu­jí na to, že zku­še­nost mo­ci, do­mi­nant­ní­ho spo­le­čen­ské­ho po­sta­ve­ní, se nut­ně ne­pro­mí­tá do osob­ní zku­še­nos­ti mužů ja­ko ně­ja­ká uspo­ko­ju­jí­cí pra­xe. Muži mo­hou za­kou­šet zne­jis­tě­ní, ohro­že­ní, kon­flikt­ní oče­ká­vá­ní, ná­si­lí – tak ja­ko kdo­ko­liv ji­ný. Jde o pa­ra­dox, kte­rý ale ne­sní­má od­po­věd­nost z těch, kdo ma­jí ví­ce zdro­jů, au­to­ri­ty a mož­nos­tí vě­ci mě­nit.

Změ­ny gen­de­ro­vých vzta­hů, v nichž (plu­rál­ní) muž­ství tvo­ří klí­čo­vou per­spek­ti­vu, nejdou usku­teč­nit bez po­su­nu v in­di­vi­du­ál­ním kaž­do­den­ním jed­ná­ní, ale jak po­pi­su­ji vý­še, zejmé­na ne bez pro­mě­ny v po­je­tí gen­de­ro­vé děl­by prá­ce a sym­bo­lic­ké­ho řá­du – hod­not, v ja­kých pře­mýš­lí­me o svě­tě, ve kte­rém ži­je­me. Te­dy ne bez re­flexe muž­ské nad­vlá­dy. Po­kud bych moh­la na­bíd­nout ně­ja­kou in­spi­ra­ci z ži­té fe­mi­nis­tic­ké pra­xe a dlou­ho­le­té­ho vý­zku­mu v ob­las­ti kri­tic­kých muž­ských stu­dií, je fajn na těch­to změ­nách pra­co­vat s cit­li­vos­tí a pé­čí o všech­ny zú­čast­ně­né. Po­jme­nuj­me mu­že ja­ko mu­že, ukaž­me na pro­blémy, kte­ré způ­so­bu­jí, i na ty, kte­ré za­kou­še­jí. Pře­staň­me udr­žo­vat slo­ny v sa­ló­nech.