Mám v ži­vě pa­mě­ti zdě­še­ní, kte­ré pro­vá­ze­lo v čes­kém umě­lec­kém pro­stře­dí zvo­le­ní Do­nal­da Trum­pa ame­ric­kým pre­zi­den­tem v ro­ce 2016. By­lo po­dob­ně ne­a­de­kvát­ní ra­dos­ti, kte­rá za­chvá­ti­la li­be­rál­ně smýš­le­jí­cí in­te­lek­tu­á­ly v před­cho­zích dvou vo­leb­ních ob­do­bích, kdy v Bí­lém do­mě se­děl Ba­rack Oba­ma (a je­hož vlá­da roz­hod­ně ne­by­la tak re­vo­luč­ní, jak se je­vi­lo). Že se do nej­vyš­ší ústav­ní funk­ce v USA do­sta­ne pro­du­cent a mo­de­rá­tor re­a­li­ty show The Ap­pren­ti­ce, kte­rý byl dva­krát no­mi­no­va­ný na Emmy, zná­mý svým po­ně­kud pri­mi­tiv­ním a tvr­dým pří­stu­pem k li­dem a k ja­zy­ku, ne­če­ka­li teh­dy ani čeští po­li­to­lo­go­vé.

Mys­lím ale, že ta­to ne­schop­nost před­ví­dat, kte­rá se opět v jis­té mí­ře opa­ku­je, sou­vi­sí pře­de­vším s re­duk­cí spo­le­čen­ských po­hy­bů a kom­plex­ních vzta­hů na jed­no­du­chou před­sta­vu o tom, že zá­pad­ní­mi stá­ty hý­be vl­na „po­pu­lis­mu“ či­li ohlu­po­vá­ní li­dí, kte­ří jsou „ne­vzdě­la­ní“, po­chá­ze­jí z řad „ne­ú­spěš­ných“ a „de­pri­vo­va­ných“ či niž­ších tříd. Stá­le se tak re­pro­du­ku­je omyl psy­cho­lo­gi­zo­vá­ní so­ci­ál­ních pod­mí­nek a je­jich pře­klá­dá­ní do ne­do­stat­ku vku­su, vzdě­lá­ní a ná­chyl­nos­ti k au­to­ri­tář­ským osob­nos­tem.

Ne­mys­lím si, že bychom ži­li ve svě­tě, kte­rý je ví­ce zka­že­ný než v mi­nu­los­ti. Ne­za­po­meň­me, že i v he­ro­ic­ké do­bě le­vi­ce, na kon­ci še­de­sá­tých let mi­nu­lé­ho sto­le­tí, kdy Ame­ri­kou hý­ba­lo pro­ti­vá­leč­né hnu­tí, boj za lid­ská prá­va a hip­pies, ne­vy­hrál vol­by pro­gre­siv­ní kan­di­dát, ale muž tvr­dé­ho vý­ra­zu a ru­ky Ri­chard Ni­xon. Jak v ro­ce 1994 uve­dl pro ča­so­pis Harper’s Ma­ga­zi­ne je­den z je­ho po­rad­ců John Er­li­chman, Ni­xo­no­va úspěš­ná kam­paň by­la za­lo­že­na na po­tře­ní dvou ne­přá­tel: „pro­ti­vá­leč­né le­vi­ce a čer­ných li­dí“. Zá­měr­ně pod­po­ro­va­li ob­raz le­vi­co­vých ak­ti­vis­tů ja­ko uži­va­te­lů ma­ri­hu­a­ny a Afro­a­me­ri­ča­nů ja­ko zá­vis­lých na he­ro­i­nu a s po­mo­cí mo­rál­ní pa­ni­ky ko­lem drog do­ká­za­li pře­svěd­čit vět­ši­nu vo­li­čů, že je zce­la le­gi­tim­ní za­tý­kat ak­ti­vis­ty, roz­há­nět je­jich se­tká­ní a dě­lat ra­zie v je­jich do­mo­vech. Jestli­že do­ká­za­la ta­ko­vá stra­te­gie uspět v ob­do­bí, kdy by­la v USA le­vi­ce a umě­lec­ký ak­ti­vis­mus na svém vr­cho­lu, ne­ní tře­ba se po­tom di­vit, že Trump ví­tě­zí dnes, kdy žád­né vý­raz­ně me­zi­ná­rod­ní lid­sko­práv­ní hnu­tí ve ve­řej­ném pro­sto­ru ne­pů­so­bí.

V po­sled­ním čís­le ame­ric­ké­ho le­vi­co­vé­ho ča­so­pi­su Ja­co­bin Da­vid Bro­der, mi­mo ji­né od­bor­ník na ital­ský fa­šis­mus, vy­svět­lu­je, že sí­la trum­pis­mu ne­pra­me­ní z to­ho, že by se niž­ší vrst­vy a děl­ní­ci od­vrá­ti­li od le­vi­ce, jak­ko­liv se nás o tom pra­vi­co­ví lídři sna­ží pře­svěd­čit. Spí­še se se­šly dvě okol­nos­ti: na jed­né stra­ně už s kon­cem prů­mys­lo­vé do­by a ná­stu­pem eko­no­mi­ky slu­žeb zmi­ze­la sil­ná děl­nic­ká tří­da s jed­not­ným vě­do­mím, na stra­ně dru­hé le­vi­ce ne­ní schop­ná ar­ti­ku­lo­vat identi­tu de­kla­so­va­ných. To by­lo pa­tr­né i v kam­pa­ni Ka­ma­ly Harris, kte­rá ne­pů­so­bi­la pře­svěd­či­vě – opa­ko­va­la jen obe­hra­nou ná­lož li­be­rál­ních he­sel spo­je­ných s úto­ky na Trum­pa. Jen­že vzpou­ra, kte­rá dlí v hloub­ce Trum­po­va, ale i Ba­bi­šo­vá elek­to­rá­tu, a dout­ná me­zi tě­mi, kte­ří k vol­bám vů­bec ne­cho­dí, je za­lo­že­na na od­po­ru k ce­lé­mu spo­le­čen­sko-eko­no­mic­ké­mu sys­té­mu.

„Je zce­la správ­né ří­ci, že tří­da ne­ní in­di­vi­du­ál­ně dr­že­ná vlast­nost ne­bo iden­ti­ta, ale spo­le­čen­ský vztah vy­ko­řis­ťo­vá­ní,“ pí­še Bro­der. To zna­me­ná, že ve spo­le­čen­ském sys­té­mu, v němž jsou hod­no­ty a ide­á­ly lid­sko­práv­ních hnu­tí ko­rum­po­vá­ny de­re­gu­la­cí, fi­nanč­nic­tvím a mi­li­ta­ris­mem (kte­rý se ne­vy­hnul ani Ba­rac­ku Oba­mo­vi, jenž se tě­mi­to hod­no­ta­mi za­š­ti­ťo­val), nelze bo­jo­vat s trum­pis­mem tím, že bu­de­me ješ­tě po­si­lo­vat ne­po­ro­zu­mě­ní so­ci­ál­ní re­a­li­tě vý­kři­ky o „fa­šis­tech“, „dez­o­lá­tech“ ne­bo do­kon­ce – „idi­o­tech“. Mu­sí­me opus­tit mo­rál­ní a po­li­tic­ké ký­če a vrá­tit se ke spo­le­čen­ské ana­lý­ze, a to i v umě­ní. Ji­nak si ani ne­u­vě­do­mí­me, že ja­ko tvůr­ci stá­le jen ho­vo­ří­me za ty, kte­ří dr­ží v ru­kou moc.

Po­jí se mi to s mým po­sled­ním di­va­del­ním zá­žit­kem – před­sta­ve­ním Za­bít člo­vě­ka, kte­ré jsem vi­děl ve Stu­diu Hr­di­nů. Mo­rál­ní a po­li­tic­ký kýč pod­le tex­tu Mi­cha­la Hvo­rec­ké­ho a v re­žii Ja­na Ho­rá­ka ří­kal je­di­né: Rus­ko je ze­mí zla a ší­len­ství, boj­te se. Ne­ní mi jas­né, proč je to po­tře­ba ří­kat dnes. A už vů­bec, jak to má pro­spět po­ro­zu­mě­ní to­mu, co se ko­lem nás dě­je. Co ví­ce: je to ne­bez­peč­né po­dob­ně, ja­ko vý­směch vo­li­čům Trum­pa či Ba­bi­še. Žád­né me­ta­fy­zic­ké zlo ne­e­xis­tu­je. Jen hos­po­dář­ské a spo­le­čen­ské pod­mín­ky, kte­ré ho plo­dí. Jak pí­še iz­ra­el­ská fi­lo­zo­f­ka Anat Ma­tar ve své kni­ze Bí­da eti­ky – mu­sí­me pře­stat ho­vo­řit o „čis­tém zlu“, pro­to­že dob­ro a zlo nelze vy­tr­ho­vat z ak­tu­ál­ních kon­tex­tu na­še­ho spo­le­čen­sko-eko­no­mic­ké­ho ži­vo­ta. Dob­ro a zlo jsou pro­po­je­ny, a „dob­ří“ li­dé mo­hou být za­sle­pe­ni tak, že na­ko­nec při­spí­va­jí k roz­ší­ře­ní zla…