Jed­na mo­je ko­le­gy­ně na fa­kul­tě so­ci­ál­ních stu­dií pro­hlá­si­la: „Mlu­ví o tom všich­ni, až mám po­cit, že to ne­mu­sím vi­dět.“ Jed­no­du­chá od­po­věď: mu­sí­te. A to nejen, když se za­bý­vá­te spo­le­čen­ský­mi pro­blémy.

Dů­vo­dů je hned ně­ko­lik. Sé­rie má po­zo­ru­hod­nou for­mu, ne­boť kaž­dý z dí­lů je na­to­čen ja­ko kon­ti­nu­ál­ní zá­běr bez stři­hů. Jed­ná se te­dy o kumšt, kte­rý hra­ni­čí s di­va­dlem – vše je tře­ba dob­ře na­zkou­šet, na­tré­no­vat, za­fi­xo­vat. Způ­sob sní­má­ní se ale po­dí­lí i na tís­ni­vé a psy­cho­lo­gic­ky uvě­ři­tel­né at­mo­sfé­ře sním­ku, když ná­sle­du­je pro­ta­go­nis­ty jed­not­li­vých dí­lů, ne­bo když na hra­ni­ci sub­jek­tiv­ní­ho zá­bě­ru a ob­jek­tiv­ní­ho po­zo­ro­vá­ní z po­hle­du „mou­chy na zdi“ di­vá­ky kon­fron­tu­je nejen s je­jich vnitř­ním pro­ží­vá­ním, ale pře­de­vším s tím, co se dě­je me­zi si­tu­a­ce­mi pod­stat­ný­mi pro dra­ma­tic­ké vy­prá­vě­ní. Po­ru­šu­je se tak zá­klad­ní sce­náris­tic­ká pouč­ka, že když má ve fil­mu být si­tu­a­ce u sní­da­ně, ne­po­pi­su­je­me, jak tam kdo při­šel, chys­tal na stůl a se­dal si, ale sko­čí­me rov­nou do­prostřed dě­je.

Ado­lescent nás ale ne­chá­vá za­ží­vat i ty nejmen­ší de­tai­ly z pří­jmu de­lik­ven­ta do vaz­by, by­ro­kra­tic­ké, vy­šet­řo­va­cí, bez­peč­nost­ní. Zá­ro­veň je způ­sob zá­bě­ro­vá­ní funkč­ním pro­střed­kem k ob­serva­ci pro­stře­dí; což pů­so­bí vel­mi sil­ný di­vác­ký zá­ži­tek pře­de­vším ve dru­hém dí­le za­mě­ře­ném na ško­lu pro­lezlou ši­ka­nou, zou­fal­stvím a ne­řá­dem („Proč to ve ško­lách vždyc­ky tak smr­dí? Ja­ko smě­si­ce zvrat­ků, ka­pus­ty a mastur­ba­ce.“). Di­vák se iden­ti­fi­ku­je po­kaž­dé s ně­kým ji­ným, za­le­ze mu pod ků­ži – a ab­sen­ce stři­hu mu ne­dá vy­dech­nout.

Dal­ším z dů­vo­dů, proč mi­ni­sé­rii zhléd­nout, je té­ma. Ma­no­sfé­ra a je­jí pro­ni­ká­ní do pro­stře­dí do­spí­va­jí­cích je zá­važ­ný spo­le­čen­ský pro­blém, to­xic­ká mas­ku­li­ni­ta pro­pa­gu­jí­cí pre­dá­tor­ství a agre­si­vi­tu se ší­ří i u nás. A li­dé ja­ko An­drew Ta­te jsou po­kři­ve­ný­mi vzo­ry nejen ne­vy­rov­na­ným do­spě­lým, ale pře­de­vším so­ci­ál­ně de­pri­vo­va­ným dě­tem. Na mi­ni­sé­rii si ce­ním to­ho, že ma­no­sfé­ra je pou­ze rám­cem pro vy­prá­vě­ní, dí­ky kom­bi­na­ci od­stu­pu a zto­tož­ně­ní pro­střed­nic­tvím všu­dypří­tom­né­ho po­hle­du ka­me­ry vy­va­žu­je sub­jek­tiv­ní ro­vi­nu, v kte­ré pro­ží­vá­me in­di­vi­du­ál­ní osu­dy i so­ci­ál­ní pod­mín­ky, kte­ré zlo­čin pod­mi­ňu­jí.

Ado­lescent ne­mo­ra­li­zu­je, ale ana­ly­zu­je a kri­zi mas­ku­li­ni­ty za­sa­zu­je do kon­tex­tu niž­ší střed­ní tří­dy, kte­rá si­ce do­sa­hu­je na jis­tou ži­vot­ní úro­veň, ale per­spek­ti­va­mi se blí­ží ame­ric­ké „bí­lé chátře“ (whi­te tra­sh), jež se pro­tlou­ká ži­vo­tem v ka­ra­va­nech, bez bu­douc­nos­ti a smys­lu. Když te­dy v jed­né z emo­ci­o­nál­ně nej­sil­něj­ších scén otec Ja­mie­ho (chlap­ce, jenž je po­de­zře­lý z vraž­dy spo­lu­žač­ky) pro­hlá­sí: „Od­pusť syn­ku, měl jsem se víc sna­žit,“ ja­ko di­vá­ci dob­ře ví­me, že i kdy­by se své­mu sy­no­vi vě­no­val ví­ce, sotva by změ­nil okol­nos­ti, z nichž ši­ka­na, ná­si­lí a ne­ná­vist me­zi dět­mi pra­me­ní.

Ado­lescent (Vel­ká Bri­tá­nie, 2025) Ná­mět a scé­nář: Ste­phen Gra­ham, Jack Thor­ne, re­žie: Phi­lip Ba­ran­ti­ni, ka­me­ra: Matthew Lewis, hra­jí: Ste­phen Gra­ham, Owen Co­o­per, Ashley Wa­ters, Fa­ye Mar­say a dal­ší. 4 epi­zo­dy.