XXIII.
To jsme my, tam vza­du.
Z brázd sté­ka­jí pří­bo­je.
Nic ne­dě­lá­me.
 
Ero­ze nad chlad­ným pří­klo­pem.
V ohy­bu chod­by,
od­lo­že­né ka­ta­stro­fic­ké hvězdy.
 
Tam vza­du, má­vá­me, než zmi­zí­me.
Od té do­by.

XIX.
Ar­che­o­lo­go­vé ne­mu­se­li, a tak ne­zů­sta­li.
Vy­ko­páv­ky od­ve­de­ny. Sta­ro­žit­nos­ti od­ha­le­ny.
 
Ne­za­jí­ma­vé hu­deb­nic­ké ro­dy, tu kdy­si po­hřbí­va­li.
Smyč­ce od­ho­ze­né, do vod po­ly­ka­vých,
zhnuse­ni svě­tem, roz­puš­tě­ni.
 
V níz­kých hrob­kách na­hma­ta­né,                                                                           
ro­do­vé kré­do: Dě­jí se hroz­né vě­ci, my ví­me.

XII.
Ty­to od­leh­lé kop­ce, má­lo frek­ven­to­va­né sil­ni­ce,
vhod­ná ku­li­sa pro ná­si­lí. Ale ty vo­dy. Ma­lá ka­me­ni­tá pláž.
Mra­ky se sklá­da­jí do li­ti­no­vých rakví.
 
Jem­no, mouč­ka, bez­peklí.

XIV.
Do rá­mu pře­chá­zí bou­ře. Že jsme si to vy­mys­le­li,
ten­to zá­mek ně­kde a ně­kde,
 
ne­ní. Stýská se nám. So ster­ben wir.
Jsme prav­dě­po­dob­ně zlo­čin­cem z osa­mě­ní.

Tak te­dy asi žád­ní ka­ma­rá­di,
ve smyš­le­né ge­o­gra­fii. Čer­ná se pa­ra­pet.

III.
Po zvlášt­ních slav­nos­tech, am­bi­ent­ní pe­ní­ze v to­ku.
Pro­bu­dí nás sklo, a sví­tí. For­my jsou uná­še­ny zvo­ny.
 
Při­šli za zá­had­ným zví­ře­tem, zkon­t­ro­lo­vat si mi­nu­lost.
Ne­sta­či­ly ka­ra­me­ly.
Na­klá­da­né klouz­ky s čer­ve­nou ci­bu­lí,
fe­fe­ron­ky.
 
Nejsou vlast­ně tak da­le­ko. Zů­stá­va­jí.

IX.
Nad hla­va­mi dý­mo­vé va­ly, z pá­le­ných ná­le­tů.
Jen pro na­ši ra­dost, blí­ží se déšť.
Ka­pič­ky vo­dy, na sta­rých so­chách.
 
Co všech­no se s ni­mi sta­ne,
když na vý­le­ty jez­dit pře­sta­ne­me?

XXV.
Nic lep­ší­ho se teď ne­moh­lo stát,
na­še měs­to se jme­nu­je tak a tak.
 
I pa­pí­ro­vé kra­bi­ce dý­cha­jí,
ve zdra­vých ro­ze­stu­pech.
Pl­né vě­cí, kte­ré mů­že­me roz­lá­mat. Chví­li,
 
za­se se cí­tí­me, že pů­jde­me spát. Zí­t­ra,
ne­sně­ži­lo, spád bí­lých mu­šek. Ti­cho jde ze záclon,
sklo se ne­pře­stá­vá usmí­vat.
 
Tak na na­ši ne­moc.

VI.
Ni­ko­mu tím ne­po­mů­žeš.
 
Na scho­diš­ti se lesk­nou,
sra­že­né oz­do­by.

XIII.
Pus­tá bři­cha del­fí­nů. Prů­svit­né,
ře­tě­zy za­su­nu­té,
v sym­bo­lic­kých ohyzd­nos­tech.
Na řím­se ohry­za­ný li­šej­ník.
 
Zví­ře ob­krou­ží kvad­ri­lob,
ze­vnitř tma­vý —
Me­zi pá­sy křo­vin se za­sou­vá ti­še to zví­ře.
 
Na nás je, sem ni­kdy ne­při­jít.

XX.
Svět­lo z ku­chy­ně roz­šti­pu­je,
vy­ob­ra­ze­ní dvou plo­vou­cích pra­ješ­tě­rů.
 
Se­dá­me na kří­do­vé úte­sy po­ste­le.
Pra­ješ­tě­ři nás dr­ží,
za ra­me­no.
 
Ptám se pro ka­ma­rá­da,
kte­rý tu s ná­mi se­dí a ne­ví,
 
že to­to je,
a to­to je o do­ta­že­ní vě­cí,
do kon­ce.

XXIV.
Po­sled­ní zá­měr. Te­dy jed­né pod­zim­ní no­ci –
z ne­zná­mých dů­vo­dů.
 
A ko­neč­ně tu má­me li­di – ve ve­řej­ných bu­do­vách,
vět­ši­nou spo­leč­ně, se jim stýská.
 
Jed­né pod­zim­ní no­ci –
za znač­ně moc­ným slo­hem.

XXII.
Po­dá­váš nám ru­ku,
ru­ka vy­pl­ňu­je tvar sou­těs­ky. Kos­ti se lá­mou, je­di­né
 
zvu­ky ve skal­ním měs­tě. Ků­že se sdí­rá,
úz­ké stez­ky vy­pl­ňu­je tvá ru­ka. Tla­čí před se­bou,
tle­jí­cí lis­tí. Po­dá­váš nám ru­ku, skrz pi­lí­ře stvo­ře­ní.
Pojď­te, vrať­te se k nám, pro­síš.
 
Má­me po­cit, že je to těž­ké.

I.
Kdekdo si to tak přál.
ale kdekdo tu už dáv­no ne­ní.
 
Tak my jde­me. Sbo­hem,
oli­vo­vé ne­be.