Přes­ně­ji ani ofi­ci­ál­ní při­dě­le­ní vý­znam­né­ho dne v ka­len­dá­ři, od le­toš­ní­ho roku je totiž dva­nác­tý ří­jen Dnem sa­mizda­tu. Ten roz­díl v po­jmech je však re­la­tiv­ně ne­pod­stat­ný. Jde totiž nejen o pro­jev úcty k ne­o­fi­ci­ál­ní pu­b­li­kač­ní čin­nos­ti za mi­nu­lé­ho re­ži­mu, ale rov­něž stát­ní­ho uzná­ní un­der­groun­du, te­dy ote­vře­ně pro­tistát­ní a svo­bod­né kul­tu­ře. „Dru­hé kul­tu­ře,“ jak ří­kal Ivan Ma­gor Ji­rous, jež na po­cty, stát­ní apa­rát i eli­ty zvy­so­ka kaš­le. 

Sa­mo­zřej­mě, smys­lem té­to no­ve­li­za­ce zá­ko­na o stát­ních svát­cích a vý­znam­ných dnech ne­má být uzná­ní sku­teč­nos­ti, že v kaž­dém re­ži­mu a v kaž­dé spo­leč­nos­ti exis­tu­jí pa­ra­lel­ní kul­tur­ní struk­tu­ry, jež mi­ni­mál­ně ne­chtě­jí mít nic spo­leč­né­ho s hlav­ním spo­le­čen­ským prou­dem, ne­bo do­kon­ce je­ho hod­no­tám od­po­ru­jí. A je lhos­tej­né, zda to­mu ří­ká­me sa­mizdat ne­bo DIY, jest­li se to tisk­ne na cyk­losty­lech, přes prů­kle­py, ko­pír­ky, ne­bo se po­u­ží­vá mag­ne­to­fo­no­vých na­hrá­vek („mag­ni­tizdat“) či ji­ných elek­tro­nic­kých mé­dií. Po­li­ti­ci tak chtě­jí uspo­ko­jit hla­sy z pro­ti­ko­mu­nis­tic­ké­ho di­sen­tu, kte­ré se ohra­zu­jí pro­ti ne­do­sta­teč­né pod­po­ře bo­jov­ní­ků pro­ti mi­nu­lé­mu re­ži­mu (viz loň­ská hla­dov­ka Ji­ří­ho Grun­to­rá­da a Joh­na Bo­ka) a pod­po­řit le­gi­ti­mi­tu své po­li­ti­ky od­ka­zem na mo­der­ní čes­ké dě­ji­ny. Přes­ně­ji ře­če­no: na­čer­pat mo­rál­ní ka­pi­tál od těch, kte­ří svůj ži­vot obě­to­va­li bo­ji za svo­bo­du.

Už hád­ka me­zi se­ná­tem a po­slan­ci o da­tum vý­znam­né­ho dne uka­zu­je, jak myl­ná ta­ko­vá úva­ha je. Vy­ne­chá­me-li otáz­ku, co přes­ně spa­dá pod sa­mizdat, a ti­še při­jme­me re­duk­tiv­ní po­hled, že jde o his­to­ric­ky ome­ze­ný vý­sek vy­da­va­tel­ské čin­nos­ti tře­tí­ho od­bo­je a za­ká­za­ných li­te­rá­tů za nor­ma­li­za­ce, stá­le če­lí­me pro­blé­mu, zda všech­ny teh­dej­ší tis­ky by­ly v sou­la­du s hod­no­ta­mi li­be­rál­ní de­mo­kra­cie. Na to správ­ně po­u­ká­za­la se­ná­tor­ka Ha­na Kor­do­vá Marva­no­vá. Dva­nác­té­ho říj­na v ro­ce 1988 téměř stov­ka sa­mizda­to­vých vy­da­va­te­lů pro­tes­to­va­la do­pi­sem Gusta­vu Hu­sá­ko­vi pro­ti uvěz­ně­ní křes­ťan­ské­ho ak­ti­vis­ty Iva­na Po­lan­ské­ho, jenž však sa­mizda­tem pro­je­vo­val sym­pa­tie ke kle­ro­fa­šis­tic­ké­mu Slo­ven­ské­mu stá­tu. V ro­ce 1986 totiž vy­dal His­to­ric­ký zá­pis­ník na­zva­ný Dr. Jo­zef Ti­so, pr­vá hla­va po Svä­to­plu­ko­vi v na­šich de­j­i­nách ob­sa­hu­jí­cí řa­du ma­te­ri­á­lů glo­ri­fi­ku­jí­cích fa­šis­tic­ké­ho pre­zi­den­ta (ve spis­ku po­va­žo­va­né­ho za mu­čed­ní­ka), a to včet­ně mod­lit­by za Ti­so­vo bla­ho­ře­če­ní či bás­ně Go­razda Zvo­nic­ké­ho Kňaz Ti­so, v níž jsou i ty­to ver­še:

Kňaz Ti­so! On bol svie­cou pred ná­ro­dom,
hrom­nič­kou svä­tou, z kto­rej na smrť cho­rý
ne­sp­úšťa zrak…

[…]

I za­prí­sa­hám ot­cov na kríž: Zčas­ta
čí­taj­te je­ho zá­vet pred ob­ra­zom,
nech va­še de­ti sajú jak med z plás­ta,
pro­ti­liek na lož, súcit vů­či pla­zom 
a lás­ku k prav­de o zha­ne­nej sna­he,
že bol nám ot­com, sprie­vd­com a kňa­zom…

Netře­ba snad při­po­mí­nat, že „vůd­ce a pre­zi­dent“ Jo­zef Ti­so nejen spo­lu­pra­co­val s ně­mec­ký­mi na­cis­ty, de­por­to­val na še­de­sát ti­síc slo­ven­ských Ži­dů do vy­hla­zo­va­cích tá­bo­rů, po­zval ně­mec­ké voj­sko k po­tla­če­ní Slo­ven­ské­ho ná­rod­ní­ho po­vstá­ní, ale pře­de­vším pro­sa­zo­val stát čis­té­ho slo­van­ství pod dik­ta­tu­rou „křes­ťan­ských“ hod­not. Te­dy ně­co, o čem se dnes zdá mno­hým slo­ven­ským po­li­ti­kům. 

Ale ani pře­sun na sedm­a­dva­cá­tý du­ben, od­ka­zu­jí­cí na za­lo­že­ní Vý­bo­ru na obra­nu ne­spra­ved­li­vě stí­ha­ných (VONS) v ro­ce 1978, jak na­vr­ho­va­la Kor­do­vá Marva­no­vá, by šla­mas­ti­ku ne­vy­ře­šil. Vždyť čle­nem té­to or­ga­ni­za­ce (a dodnes vlast­ně sa­mizda­to­vým au­to­rem!) byl srd­na­tý pro­pa­gá­tor si­de­ric­ké­ho ky­va­dél­ka, věč­ně pa­ra­no­id­ní ul­tra­kon­zer­va­ti­vec, kte­rý úto­čí nejen na mi­gran­ty či gre­en de­al, ale i LGB­TQ+ oso­by („sa­tan­sky zvrá­ce­né“ li­di) – Pe­tr Ci­bul­ka. V čem je­ho po­sto­je vy­ja­dřu­jí de­mo­kra­tic­ké hod­no­ty, k nimž by se náš stát měl hlá­sit?

V un­der­groun­do­vém sa­mizda­tu vy­chá­ze­ly vě­ci, kte­ré by by­ly pro­tistát­ní i dnes. A v di­si­dent­ských or­ga­ni­za­cích by­li li­dé, kte­ří tře­ba i dodnes pů­so­bí pro­ti hod­no­tám li­be­rál­ní de­mo­kra­cie. Pro­ti­ko­mu­nis­tic­ký od­boj totiž ne­byl nut­ně pro­de­mo­kra­tic­ký. V od­po­ru pro­ti re­ži­mu se spo­ji­li li­dé, kte­ří by spo­lu ji­nak jen těž­ko sou­hla­si­li. To by­la je­ho sí­la. A prá­vě pro­to je sa­mizdat z prin­ci­pu třas­ka­vý, ne­bez­peč­ný a cen­ný – je ote­vře­ný kaž­dé­mu, ko­mu je pro­tiv­ná pře­vlá­da­jí­cí spo­le­čen­ská kul­tu­ra. To je pa­tr­né i po­kud se roz­hléd­ne­me do za­hra­ni­čí. Prá­vě „mag­ni­tizdat“ byl totiž na­pří­klad ná­stro­jem aja­tollá­ha Cho­mej­ní­ho při pří­pra­vě is­lám­ské re­vo­lu­ce v Írá­nu.

Ty­to pří­kla­dy ne­u­vá­dím pro­to, že bych chtěl sa­mizdat dé­mo­ni­zo­vat. Na­o­pak, chci jej ob­há­jit po­u­ka­zem na je­ho pod­vrat­nost, ne­zkrot­nost a ne­u­cho­pi­tel­nost. Prin­ci­pi­ál­ní ote­vře­nost a pro­ti­re­žim­nost zvláš­tě un­der­groun­du (dodnes u nás pa­tr­ná na­pří­klad v hard­co­re fan­zi­nech) dá­vá vý­host kri­té­ri­ím es­te­tic­kým, ja­zy­ko­vým i po­li­tic­kým a ne­chá­vá pod­ze­mí du­nět mno­ho­hla­sem uml­če­ných, od­vr­že­ných ne­bo re­be­lu­jí­cích. Zde je mož­né pu­b­li­ko­vat sku­teč­ně svo­bod­ně. A pro­to – slá­va mu! A to s vě­do­mím všech ne­bez­pe­čí, kte­ré s se­bou ne­se. I pro­to se ne­mů­že ni­kdy ofi­ci­a­li­zo­vat: při­ne­sl by do ve­řej­né sfé­ry vě­ci, jež si spo­leč­nost pře­je ra­dě­ji ne­vi­dět.

Sa­mizdat se od­po­ju­je od es­tab­liš­men­tu, to je je­ho zá­klad­ní de­fi­nič­ní znak. A pro­to je nejen pa­ra­dox­ní, když (tře­ba i de­mo­kra­tic­ký) stát za­řa­dí do ka­len­dá­ře osla­vu kul­tur­ní sub­ver­ze – je to i směš­né, ne­boť si tak zad­ní­mi vrát­ky pouš­tí do ra­jó­nu škod­nou. Vlast­ně to te­dy mů­že­me po­li­tic­ké re­pre­zen­ta­ci, jež ne­ní schop­na do­hléd­nout přes jed­no­du­chá dě­jin­ná hes­la, přát: vlast­ní svá­tek dnes do­stal kaž­dý, kdo je ne­spo­ko­jen i s dneš­ní ofi­ci­ál­ní kul­tu­rou. Je to sko­ro vý­zva k pod­vrat­né per­for­man­ci, švej­kov­ské­mu vy­u­ži­tí pří­le­ži­tos­ti, již po­skyt­la po­li­tic­ká krát­ko­zra­kost.