Uva­žu­je­me-li o dět­ské li­te­ra­tu­ře v in­ten­cích pro­mě­ny uva­žo­vá­ní o svě­tě v mys­lích je­jích čte­ná­řů a čte­ná­řek, ne­mů­že­me z to­ho­to pro­ce­su od­mys­let po­sta­vy, pře­de­vším pak ty hlav­ní. Ma­jí nej­vět­ší po­ten­ci­ál stát se pro střed­ní­kem me­zi sdě­le­ním, že ně­co je s ak­tu­ál­ním svě­tem v ne­po­řád­ku, a na­bíd­kou fikč­ní­ho svě­ta za­tím ne­zá­vaz­ně před­sta­vit, co a pří­pad­ně ja­kým způ­so­bem se k to­mu sta­vět, ja­ké za­ujmout sta­no­vis­ko, jak do něj trans­po­no­vat vlast­ní zku­še­nost a zís­kat ji zpět obo­ha­ce­nou o vir­tu­ál­ní pro­ži­tek, s nímž lze ná­sled­ně v ak­tu­ál­ním svě­tě jed­nat no­vě. V ta­ko­vém pří­pa­dě se po­sta­va stá­vá Bachti­no­vou kar­ne­va­lo­vou mas­kou, s níž čte­nář mů­že na­hléd­nout pro­blém ji­ný­ma oči­ma, ji­nou per­spek­ti­vou, aby v něm po je­jím se­jmu­tí zů­sta­ly ne­sma­za­tel­né otis­ky, kte­ré pře­kro­či­ly přís­ně od­mě­ře­ný čas kar­ne­va­lu a sta­ly se při­nejmen­ším do do­by dal­ší­ho kar­ne­va­lu, čet­by, ne­sma­za­tel­nou sou­čás­tí je­ho cha­rak­te­ru, mo­rál­ky. Ne­zbyt­nou pod­mín­kou pro ten­to akt ini­ci­a­ce je schop­nost po­sta­vy čte­ná­ře za­ujmout a na­bíd­nout mu ces­tu k iden­ti­fi­ka­ci s ní.

Dět­ské, ji­né an­tro­po­morf­ní po­hád­ko­vé ne­bo zví­ře­cí po­sta­vy jsou bez­po­chy­by pi­lí­ře dět­ské li­te­ra­tu­ry. Ani zví­řa­ta ostat­ně přes veš­ke­rou sna­hu svých au­to­rů ne­za­přou svůj li­te­rár­ně­lid­ský pů­vod. Po­u­ka­zu­jí na svůj spe­ci­fic­ký ži­vot­ní pro­stor, ale svým jed­ná ním na­sta­vu­jí čte­ná­ři zr­ca­dlo, ni­ko­li lu­pu ne­bo mi­k­ro­skop, aby po­ro­zu­měl ne­lid­ským nu­an­cím je­jich ži­vo­ta. Co kdy­by ale hlav­ní po­sta­vou dět­ské kni­hy by­la rost­li­na? Lze se s ní iden­ti­fi­ko­vat? Lze na ni na­lo­žit po­ža­da­vek lid­ské eti­ky? Zkus­me teď na chví­li od­stou­pit od pla­ne­ty Ze­mě na je­jí oběž­nou dráhu. Co uvi­dí­me? Když se bu­de­me hod­ně sna­žit, ně­ja­ké li­di a ži­vo­či­chy. Ti totiž tvo­ří pou­hé 1 % veš­ke­ré­ho ži­vo­ta na Ze­mi. Zby­lých 99 % tvo­ří tzv. ze­le­ná pří­ro­da, zjed­no­du­še­ně prá­vě kvě­ti­ny, stro­my, trá­vy…

Před­stav­me si, tak ja­ko to uči­ni­li ve své pro­ni­ka­vé stu­dii o in­te­li­gen­ci rost­lin Ste­fa­no Man­cu­so a Alessan­d­ra Vi­o­lo­vá Vní­ma­vá ze­leň: cit­li­vost a in­te­li­gen­ce rost­lin­né­ho svě­ta, že se ocit­ne­me na ci­zí pla­ne­tě a zjis­tí­me, že ze všech zdej­ších or­ga­nis­mů je tu je­den, kte­rý po­krý­vá 99 % je­jí­ho po­vrchu. Pa­tr­ně do­jde­me všich­ni k zá­vě­ru, že ten­to or­ga­nis­mus jí vlád­ne. Mů­že­me ale to­též říct o pla­ne­tě Ze­mi, kte­rou tak­to dr­ti­vě po­krý­vá ze­le­ná pří­ro­da? Asi jen stě­ží. Ži­je­me v an­tro­po­cé­nu a člo­věk pro­ni­ká do všech sfér ži­vo­ta na­ší pla­ne­ty, je to te­dy člo­věk, kdo ji zřej­mě ovlá­dá. Man­cu­so s Vi­o­lo­vou ovšem moc na­dě­jí člo­vě­ku ne­dá­va­jí: „Kdy­by mě­ly na­zítří rost­li­ny zmi­zet ze Ze­mě, člo­věk by pře­žil ně­ko­lik týd­nů, mož­ná pár mě­sí­ců, o nic víc. Za­krát­ko by vyš­ší for­my ži­vo­čiš­né ho ži­vo­ta na pla­ne­tě za­nik­ly. Kdy­bychom na opak mě­li za­nik­nout my, do ně­ko­li­ka let by rost­li­ny zno­vu zís­ka­ly ce­lé úze­mí, jež jsme v mi­nu­los­ti pří­rod­ní­mu pro­stře­dí za­bra­li, a v do­bě jen o má­lo pře­sa­hu­jí­cí jed­no sto­le­tí by ze­leň po­kry­la všech­ny sto­py na­ší ti­sí­ci­le­té ci­vi­li­za­ce.“

Přes­to (ane­bo ze stra­chu prá­vě pro­to?) spi­so­va­te­lé rost­lin­ným po­sta­vám takřka po­zor­nost ne­vě­nu­jí. V po­sled­ní do­bě moh­la mi­lov­ní­ka rost­lin v dět­ské li­te­ra­tu­ře za­ujmout kni­ha Voj­tě­cha Maš­ka a Chru­do­še Va­louš­ka Pa­ná­ček, pec­ka, švest­ka, po­le­no a za­se pa­ná­ček, nicmé­ně i zde Ma­šek ustou­pil an­tro­po­cen­t­ris­tic­kým po­ža­dav­kům čte­nář­stva a ne­chá­vá hlav­ní po­sta­vu, te­dy dře­vě­nou fi­gur­ku vy­ro­be­nou ze švest­ko­vé­ho po­le­na, mlu­vit a de fac­to i jed­nat pou­ze v té­to hu­ma­no­id­ní po­do­bě. V pří­bě­hu pu­to­vá­ní a pro­mě­ny pa­náč­ka ze švest­ko­vé pec­ky přes zmi­ňo­va­ná sta­dia až do po­do­by pa­náč­ka je si­ce ně­ja­ký pro­stor vě­no­ván i těm sta­di­ím, kte­rá spl­ňu­jí rost­lin­nou str­nu­lost (pec­ka, švest­ka, po­le no), ale ni­jak se ne­sna­ží je v těch­to fá­zích dě­je ne­chat při­nejmen­ším mys­let. To je re­zer­vo­vá­no až pro nej­vyš­ší sta­di­um, te­dy ve své pod­sta­tě člo­vě­ka.

I to je ale do­ce­la dů­le­ži­tý krok smě­rem k dět­ské­mu čte­ná­ři. Pakli­že by ten­to při­stou­pil na hru, na mas­ku, že rost­li­na do­ve­de mys­let a je v tom­to vý­sost­ně lid­ském pro­je­vu au­ten­tic­ká, ne­sto­jí je­jich iden­ti­fi­kač­ní vaz­bě nic v ces­tě. By­la by spl­ně­na ona vý­še ve vzdu­chu vi­sí­cí pod­mín­ka an­tro­po­mor­fi­za­ce, a te­dy i ces­ta, jak zpro­střed­ko­vat ne zná­mý rost­lin­ný svět čte­ná­ři. Sa­mo­zřej­mě je tře­ba mít stá­le na pa­mě­ti, že je roz­vr­žen lid­ským au­to­rem. Nicmé­ně kaž­dý au­tor pra­cu­je s ur­či­tý­mi sché­ma­ty pře­dá­vá­ní in­for­ma­cí – ať už na ba­zál­ní úrov­ni pros­té­ho vy­prá­vě­ní pří­bě­hu, ne­bo na úrov­ni vyš­ší, jež vy­ža­du­je sou­stře­dě­něj­ší prá­ci se sym­bo­ly a ale­go­rií. Iden­ti­fi­ka­ce s rost­li­nou by moh­la dět­ské­ho čte­ná­ře pře­nést do pře­kva­pi­vě dra­ma­tic­ké­ho svě­ta, kde ko­mu­ni­ka­ci za­jiš­ťu­jí che­mic­ké sub­stan­ce, kde se čas ne po­čí­tá na roky, ale na sta­le­tí, kde ne­mu­sí být fan­task­no slo­ži­tě vy­mýš­le­no, ale pros­tě jen od­po­zo­ro­vá­no z ži­vo­ta „tvo­rů“, s ni­miž je dět­ský čte­nář per­ma­nent­ně v kon­tak­tu. Prá­vě pro tu­to všed­nost ne­ní jed­nak to­to fan­task­no s to na­hléd­nout a jed­nak s tím­to svě­tem má ten­den­ci čas­to za­chá­zet ja­ko s in­ven­tá­řem ne­bo erá­rem, kte­rý se pře­ci vždy „ně­jak do­pl­ní“. Jen­že ne­do­pl­ní…

V pří­pa­dě rost­lin­né po­sta­vy je sa­mo­zřej­mě nut­né vy­na­lo­žit mno­hem vět­ší úsi­lí v prá­ci s mi­me­zí. Na roz­díl od zví­ře­te kyt­ka ne­má ani oči, ani uši, nos, ús­ta, ru­ce, no­hy… přes to je­jí smys­ly nejsou atro­fo­va­né, jen jsou ře­še­né ji­nak. A mož­ná, ře­kl bych, i funkč­ně­ji. Všech­ny ty­to smys­ly rost­li­ny ovlá­da­jí, jen ji­ným způ­so­bem. Ne­ma­jí dvě oči, ale ja­ko by by­ly po­kry­té mi­li­o­nem očí a ta­ké uší, no­sů, úst, ru­kou i no­hou. Kaž­dý ta­ko­vý nos je ja­ko ma­lý zá­mek, k je­hož ote­vře­ní slou­ží klíč, te­dy che­mic­ká slou­če­ni­na. Kaž­dá vů­ně je ja­ko slo­vo, zprá­va, kte­rou ko­mu­ni­ku­jí se svě­tem, ji­ný­mi rost­li­na­mi, opy­lo­va­či… Zno­vu si vez­mu na po­moc ar­gu­men­ta­ci Man­cusa a Vi­o­lo­vou – pakli­že bychom ně­ja­kým vý­kon­ným kom­baj­nem po­se­ka­li za­hra­du pl­nou psů, da­lo by se o vý­sled­ku ta­ko­vé ak­ce mlu­vit ja­ko o ma­sa­k­ru, při němž by ne­smy­sl­ně ze­mře­la hro­ma­da je­din­ců.

Po­kud jde o rost­li­ny, dej­me to­mu běž­né tra­vi­ny, např. jí­lek vy­tr­va­lý, dě­je se ta­to „ge­no­ci­da“ opa­ko­va­ně v prů­bě­hu ce­lé­ho roku, ale na ži­vot jíl­ku to ne­má vliv. Rost­li­na vět­ši­nou při po­se­ká­ní svých kon­če­tin ne­u­mí­rá, cen­t­ra je­jí­ho ži­vo­ta jsou roz­mís­tě­na na úrov­ni ce­lé by­tos­ti. Mů­že­me kon­sta­to­vat, že rost­li­na ne­ní mé­ně ži­vým or­ga­nis­mem než pes ne­bo člo­věk. Ne­ní ani je­jich mé­ně­cen­ným sou­se­dem. A zá­ro­veň je pro dů­stoj­ný ži­vot psa ne­bo člo­vě­ka na té­hle pla­ne­tě ne­zbyt­ným člán­kem; ostat­ně stej­ně, ja­ko je pro ži­vot leckterých rost­lin ne­zbyt­ným člán­kem ně­ja­ký ži­vo­čich. Rost­li­na je však ze své pod­sta­ty sta­tic­ká, což ji po­cho­pi­tel­ně co­by dra­ma­tic­kou po­sta­vu li­te­rár­ní­ho dí­la pod­stat­ně zne­vý­hod­ňu­je. Jak už by­lo vý­še zmí­ně­no, ži­vo­čiš­ný ži­vot na té­hle pla­ne­tě je pod­mí­něn ži­vo­tem ze­le­né pří­ro­dy.

Dět­ská li­te­ra­tu­ra je ve­d­le ro­di­ny, ško­ly a přá­tel pro dí­tě jed­ním z nej­dů­le­ži­těj­ších fak­to­rů ovliv­ňu­jí­cích prv­ní ná­zo­ry mla­dé­ho člo­vě­ka na svět. Lid­ská a zví­ře­cí li­te­ra­tu­ra má co­by sub­ka­te­go­rie dět­ské li­te­ra­tu­ře bo­ha­tou his­to­rii a je to sa­mo­zřej­mě dob­ře. Dí­tě se dí­ky ní se­zna­mu­je skrz po­sta­vy nejen s „ji­ný­mi“ lid­mi, ale ta­ké prá­vě se zví­řa­ty, cvi­čí svou em­pa­tii i ve vzta­hu k ji­né­mu než vlast­ní­mu dru­hu. Ak­tu­ál­ní pří­rod­ní kri­ze a alar­mu­jí­cí lhos­tej­nost člo­vě­ka vů­či le­sům, vo­dám, ne­u­dr­ži­tel­ným po­lím, uni­kát­ním lou­kám, sla­tím by nicmé­ně mě­la učit au­to­ry, že je na ča­se na­pnout své tvůr­čí sí­ly, od­ho­dit zá­bra­ny a při­jmout me­zi hr­di­ny i kyt­ky. Dět­ský čte­nář ta­ko­vé kníž­ky by si tře­ba v do­spě­lém vě­ku dva­krát roz­mys­lel, než ská­cí zdra­vý strom, stej­ně ja­ko si snad tro­chu sou­čas­ný do­spě­lý roz­mýš­lí, než za­bi­je zdra­vou ve­ver­ku. Snad.

MA­ŠEK, Voj­těch, VA­LOU­ŠEK, Chru­doš: Pa­ná­ček, pec­ka, švest­ka, po­le­no a za­se pa­ná­ček. Ba­o­bab: 2017, 94 s.