Tak se te­dy vy­prav­te do ves­ni­ce Ob­dě­ni­ce ve střed­ních Če­chách – na ne­děl­ní du­chov­ní pouť, ne­bo na (za­tím skrom­ný a ob­čas­ný) pro­gram, kte­rý za­hr­nu­je pře­de­vším díl­ny, se­tká­ní s uměl­ci a od­bor­ní­ky či scé­nic­ký do­ku­ment.

Náš fes­ti­val …příští vlna/next wa­ve… le­tos v zá­ří fa­ru spo­lu-ote­ví­ral scé­nic­kým do­ku­men­tem Ob­dě­nic­ký fa­rář La­di­slav Al­bert Hlad. Scé­nář na­psal tak­též Bam­bu­šek a čer­pal z roz­lič­ných ma­te­ri­á­lů – ar­chiv­ních zá­pi­sů, do­pi­sů či bás­ní a ká­zá­ní L. A. Hla­da, kte­rý na té­to fa­ře pů­so­bil v le­tech 1934 až 1950. Jak už to v di­va­del­ních pro­jek­tech Bam­buš­ka bý­vá, pod­stat­ný pro­stor do­sta­la po­li­tic­ká zlo­vů­le, v tom­to pří­pa­dě ko­mu­nis­tic­ká per­ze­ku­ce kně­žích. Re­spek­ti­ve je­den kon­krét­ní lid­ský osud a lid­ská ne­spra­ve­dl­nost. Ne­chy­bí ovšem ani Hla­do­va vi­ta­li­ta (chce­te-li ví­ra), kte­rá do­dá­vá na­dě­ji, jak do­klá­dá i úry­vek ní­že.

For­mál­ně by­la per­for­man­ce jed­no­du­chá: tři her­ci Igor Chme­la, Ja­kub Got­twald a Sa­ša Ra­ši­lov čet­li, na zeď za ni­mi by­ly pro­mí­tá­ny fot­ky a ex­pe­ri­men­tál­ní film (Ja­na Daňhe­la a Ja­ku­ba Ha­louska) do to­ho bu­rá­ce­la hud­ba Vla­di­mí­ra Fran­ze. Kla­sic­ký scé­nic­ký do­ku­ment Mi­rosla­va Bam­buš­ka, dá se ří­ci. Jen­že! Míst­ní oby­va­te­lé ote­vře­ní bran fa­ry vza­li za své a na scho­diš­ti, v úz­kých chod­bách, ve vstu­pu do sa­lon­ku, kde se hrá­lo, stá­ly de­sít­ky čle­nek a čle­nů pě­vec­ké­ho sbo­ru Zá­boj a zpí­va­li!  Lé­pe ře­če­no, di­vá­ky a zno­vu-oži­ve­ní fa­ry v Ob­dě­ni­cích ví­ta­li.  Lid­skost za­se zví­tě­zi­la. (Ale­spoň pro tu­to chví­li…)

Úry­vek ze scé­ná­ře:

„Dneš­ní li­dé se tou­la­jí pří­ro­dou a tvr­dí, že ma­jí vel­ké po­ro­zu­mě­ní pro pří­ro­du. Když za jar­ních dnů le­ží na lou­ce ne­bo na úpa­tí ho­ry a vy­hří­va­jí­ce se na slu­níč­ku sní, ne­ro­zu­mí pro­to ješ­tě pří­ro­dě. Když za půl dne pro­jdou dvě ne­bo tři luč­ní ces­ty a svým ja­zýč­kem při tom žvatla­jí ja­ko bubla­jí­cí luč­ní po­tů­ček, ne­ro­zu­mí pro­to ješ­tě pří­ro­dě. Když se tou­la­jí po svět­lých slun­ných stez­kách ne­bo ve stí­nu le­sa a ob­di­vu­jí bě­lost, čer­veň a modř kvě­tů a všech­nu tu­to krá­su ha­lí v pís­ně a po­ezii, ne­ro­zu­mí pro­to ješ­tě pří­ro­dě. Když čas­ně zrá­na vy­stu­pu­jí na ho­ry, aby tam pozdra­vi­li prv­ní pa­prsky slu­neč­ní, ne­ro­zu­mí pro­to ješ­tě pří­ro­dě. Když po­sled­ní žár ve­čer­ní­ho slun­ce srov­ná­va­jí s po­lib­kem dob­ré no­ci, ne­ro­zu­mí pro­to ješ­tě pří­ro­dě. Když za zim­ních dnů ja­ko spor­tov­ci se pro­há­ně­jí po za­sně­že­ném kra­ji a v létě si hra­jí na pes­t­rých lu­či­nách s mo­tý­ly, ne­ro­zu­mí pro­to ješ­tě pří­ro­dě. Pří­ro­du po­cho­pil v ce­lé je­jí hloub­ce jen ten, kdo vi­dí, jak spí­ná ru­ce, Bo­ha uzná­vá za své­ho stvo­ři­te­le a mod­lí se. Zr­na na po­lích, kvě­ty na ni­vách, zpěv ptac­tva, svit bles­ku, ra­chot hro­mu, sku­če­ní vě­t­ru, bu­rá­ce­ní bou­ře, hu­če­ní mo­ře, svět­lo slun­ce, zá­ře hvězd – to vše je mod­lit­ba, ovšem ne­vě­do­má mod­lit­ba, mod­lit­ba be­ze slov, ne­boť to vše se po­sluš­ně sklá­ní před vůlí Bo­ží.“ (L. A. Hlad)

Ob­dě­nic­kou fa­ru lze sle­do­vat tře­ba ZDE.