Kni­ha by­la za­řa­ze­na do edi­ce Pa­mě­ti, je­li­kož se jed­ná o au­to­bi­o­gra­fii Ma­ri­ny Jarre (1925−2016), lo­tyš­ské ro­dač­ky pí­ší­cí ital­sky, kte­rá se po­hy­bo­va­la me­zi Ri­gou a Turí­nem. Vzdá­le­ní ot­co­vé jsou pří­bě­hem že­ny, jež se sna­ží zů­stat au­ten­tic­kou v pa­tri­ar­chál­ním svě­tě, v němž chy­bí ot­co­vé. Vy­pra­věč­ka a zá­ro­veň hlav­ní po­sta­va čte­ná­ři ne­pro­zra­dí své jmé­no a ni­kdo ji jmé­nem ne­o­slo­ví, ja­ko by chtě­la uká­zat, jak moc ne­pa­tr­ná si ve stí­nu vel­kých dě­jin, kte­ré se ode­hrá­va­jí na po­za­dí je­jí­ho ži­vo­ta, při­pa­dá.

Kni­ha je roz­dě­le­na do tří čás­ti, tři ob­do­bí ži­vo­ta hr­din­ky. I přes to, že jde o kusé pří­běhy, čte­nář­stvo má po­cit, že pro­ži­lo část ži­vo­ta vy­pra­věč­ky, kte­rá má ži­dov­ské­ho ot­ce a val­den­ské pro­tes­tant­ské že­ny. Ná­bo­žen­ství obou ro­di­čů by snad pro je­jí ži­vot ani ne­by­lo pod­stat­né, kdy­by se je­jí ži­vot­ní pří­běh ne­za­čal od­ví­jet ve dva­cá­tých le­tech mi­nu­lé­ho sto­le­tí. Hro­zi­vá his­to­rie na­pl­ňu­je ví­ru ro­di­ny no­vou zá­tě­ží, otec umí­rá bě­hem dru­hé svě­to­vé vál­ky a mat­ka se sna­ží z hr­din­ky vy­cho­vat pro­tes­tant­ku. Po­sta­va mat­ky hra­je v pří­bě­hu stě­žej­ní ro­li, i přes to, že se v ně­kte­rých čás­tech ob­je­vu­je jen spo­ra­dic­ky. Je­jí vliv na hr­din­ku je sil­ný, a to i ve chví­lích, kdy ne­ní fy­zic­ky pří­tom­na.

V prv­ní čás­ti po­jed­ná­va­jí­cí o dět­ství se se­tká­vá­me s vy­pra­věč­kou ne­zra­lou, jež se kvů­li ma­ni­pu­la­ci ze stra­ny mat­ky, dá po­va­žo­vat za vy­pra­věč­ku ne­spo­leh­li­vou. Čas­to opa­ku­je, co sly­ší od mat­ky, a to i přes to, že se ten­to na­ra­tiv pří­čí s tím, co zá­ro­veň čte­ná­ři pre­zen­tu­je: „Je­ho [ot­ce] ta­ky ni­kdo ne­mi­lo­val. Ani já ne, pro­to­že jsem mu­se­la zů­stat věr­ná mat­ce. Je mi ho lí­to, pro­to­že ho ne­mi­lu­ju. Mi­lu­ju mat­ku, ta mě od­jak­ži­va mi­lo­va­la a sta­ra­la se o mě.“¹ Po­sta­va se sna­ží se­be sa­mu pře­svěd­čit, že roz­hod­nu­tí, kte­rá uči­ni­la, ne­dě­la­la na po­pud mat­ky, ale ze své vlast­ní vů­le. A pře­destí­rá čte­ná­řům si­tu­a­ce, kdy vi­dí­me, jak moc mě­la ot­ce rá­da a bě­hem roz­vo­du ro­di­čů si přá­la zů­stat s ním. Dět­ská per­spek­ti­va tak vy­tvá­ří mír­ně ne­dů­vě­ry­hod­nou vy­pra­věč­ku, ne­ní zce­la jas­né, co je vy­myš­le­no, co se sta­lo a kde fun­gu­je pou­ze dět­ská fan­ta­zie.

Na po­sta­vu ot­ce jsou již od za­čát­ku kni­hy kla­de­ny vel­ké ná­ro­ky. Vy­pra­věč­ka ne­ní zvyk­lá na ci­ty ze stra­ny mat­ky, a pro­to je cit­li­vost ot­ce pro ni ne­po­cho­pi­tel­ná. Otec jí bě­hem lou­če­ní vtisk­ne po­li­bek, jenž ji zne­chu­tí, ne­bo se o tom aspoň sna­ží čte­nář­stvo pře­svěd­čit. Zá­ro­veň po­rov­ná­vá si­tu­a­ce, bě­hem kte­rých vi­dě­la pla­kat ot­ce a mat­ku. Mat­či­ny sl­zy po­va­žu­je za vzdá­le­né a cí­tí kvů­li nim od­ci­ze­ní, na­o­pak sl­zy ot­ce vní­má ja­ko re­ál­né. Otec pro ni sym­bo­li­zu­je cit, kte­rý však ni­kdy ne­moh­la mít kvů­li je­ho od­cho­du. Po­sta­va mat­ky je sil­ná, ale zá­ro­veň se ne­chá­vá strh­nout spo­le­čen­ský­mi ste­re­o­ty­py, kte­ré vy­u­ží­vá i pro svůj vlast­ní pro­spěch. Na­pří­klad zne­u­ží­vá ob­vyk­lé vy­ob­ra­ze­ní mužů ja­ko sil­ných a ná­sil­ných, aby mě­la jis­to­tu, že bě­hem roz­vo­du do­sta­ne obě své dce­ry do pé­če.

Mat­ka však ne­ní čer­no­bí­lou po­sta­vou, vi­dí­me ji si­ce po­hle­dem vy­pra­věč­ky, kte­rá je­jí či­ny in­ter­pre­tu­je sub­jek­tiv­ně, na­pří­klad vi­dí od­stři­že­ní ot­ce ja­ko sna­hu mat­ky opros­tit dce­ru od ci­tu, kte­rý ji sa­ma ne­do­ká­že na­bíd­nout. V kon­tex­tu do­by se však mů­že­me ptát, zda hy­ba­te­lem mat­či­ných či­nů ne­moh­la být sna­ha ochrá­nit dce­ry v ne­ná­vist­né pro­ti­ži­dov­ské at­mo­sfé­ře. Ma­ni­pu­la­tiv­ní po­va­ha je ovšem či­tel­ná i skr­ze trau­ma­ta, kte­rá svým ne­cit­li­vým jed­ná­ním vy­pra­věč­ce způ­so­bu­je. Hr­din­ka má na­pří­klad stra­vo­va­cí pro­blémy, kte­ré se zda­jí být za­pří­či­ně­ny sna­hou o kon­t­ro­lu nad aspoň jed­nou čás­tí své­ho do­spí­vá­ní. Vy­tou­že­nou kon­t­ro­lu na­chá­zí ani poz­dě­ji ve zdra­věj­ších va­ri­an­tách: slo­vech, fik­ci – te­dy v psa­ní – a v di­va­dle. A prá­vě psa­ní hr­din­ku uspo­ko­ju­je, je­li­kož v něm na­chá­zí bez­pe­čí.

Trau­ma­ta jsou jed­ním z hlav­ních mo­ti­vů, kte­ré na po­za­dí kni­hy sle­du­je­me. Vzni­ka­jí, do­tvá­ře­jí se a ně­kte­rá se i ztrá­cí. Vy­pra­věč­ka z nich vi­ní hlav­ně mat­ku, ale je jas­né, že dů­vo­dem je ta­ké ab­sen­ce ot­ce: „V mém ži­vo­tě by­ly že­ny pro mě že­na­mi má­lo­kdy a jen ne­o­chot­ně – mat­ka, kte­rá mě po­ro­di­la a od­ko­ji­la, ba­bič­ka, když mě li­to­va­la, co mě v bu­douc­nu ne­vy­hnu­tel­ně če­ká za obec­ně sdí­le­nou ne­spra­ve­dl­nost, a po­da­la mi vlož­ku při prv­ní men­stru­a­ci; za­to muži, ot­co­vé, mi by­li ot­cem i mat­kou, pří­kla­dem a po­rov­ná­ním, tak­že na zá­věr se dá říct (…) Já že­ny ne­znám, znám jen mu­že.“² Své hle­dá­ní ot­cov­ské po­sta­vy v do­bě bez ot­ců na krát­kou chví­li ukot­vu­je v po­sta­vě dě­deč­ka, se kte­rým má klad­ný vztah. Ja­ko je­di­ný ji v dět­ství pro­je­vo­val uzná­ní, jež vždy hle­da­la u mat­ky.

Ve dru­hé čás­ti sle­du­je­me dív­ku, jež se vy­rov­ná­vá s po­ci­ty mé­ně­cen­nos­ti a křiv­dy, kte­ré ji na bed­ra po­lo­ži­la mat­ka. Vy­pra­věč­ka hle­dá sa­ma se­be. Po­má­há si svou zá­li­bou v his­to­ric­kých pří­bě­zích pl­ných mužů, kte­ré jí v ži­vo­tě schá­ze­li. Hle­dá ot­ce a hr­di­ny v his­to­rii. Dě­ji­ny ve­dou muži, dě­ji­ny jsou pro ni ne­zná­mí ot­co­vé. Že­ny pro ni re­pre­zen­tu­jí ro­di­nu a blíz­ké po­sta­vy. Muži na­o­pak po­sta­vy vzdá­le­né, ne­do­sa­ži­tel­né, a pro­to vzhlí­ží prá­vě k nim, vel­kou úctu cho­vá na­pří­klad ke své­mu uči­te­li, kte­rý je sil­ný an­ti­fa­šis­ta.

V po­sled­ní čás­ti kni­hy se se­tká­vá­me s již do­spě­lou hr­din­kou, jež má vlast­ní ro­di­nu. Vzdá­le­nost ot­ců se pro ni sta­lo „nor­mál­ním“, a pro­to opa­ko­vá­ní to­ho­to vzor­ce ve vlast­ní ro­di­ně be­re ja­ko sa­mo­zřej­most. Je­jí man­žel se na cho­du do­mác­nos­ti, ani ro­di­ny ne­po­dí­lí, pa­ra­dox­ně však ne­vi­dí­me žád­né je­jí pro­je­vy zlo­by. Jarre tak uka­zu­je ne­funkč­nost pa­tri­ar­chál­ní­ho sys­té­mu, ve kte­rém ži­je bez mužů a hlav­ně ot­ců. Fi­gu­ra ot­ce tak zde mů­že být chá­pá­na ja­ko me­ta­fo­ra pro hr­di­ny, kte­ří bě­hem dě­si­vých vel­kých dě­jin chy­bí. Zá­ro­veň mů­že jít i o sym­bol ot­ce ja­ko ot­ce sva­té­ho, bo­ha, kte­ré­ho se vy­pra­věč­ka sna­ží ve svém ži­vo­tě na­jít. Bez­vý­sled­ně. Ja­ko by sa­mot­ný bůh svůj lid nadob­ro opus­til, a tak je ne­mož­né v něj zno­vu uvě­řit.

V pří­bě­hu se pro­lí­ná osob­ní ži­vot pro­ta­go­nist­ky bez ot­ce s bezbož­ným by­tím svě­to­vým. V obou pří­pa­dech jde o ab­sen­ci bo­lest­nou, hma­ta­tel­nou a fa­tál­ní. Jsme od­ká­zá­ni sa­mi na se­be, mu­sí­me být hr­di­ny svých ma­lých dě­jin.

JARRE, Ma­ri­ne. Vzdá­le­ní ot­co­vé. Pře­lo­ži­la Ka­te­ři­na Vin­šo­vá. Pra­ha: Me­ri­di­o­ne 2024, 200 stran.

1. s. 28–29 ↩︎
2. s. 180 ↩︎