On­dřej Macl je zá­stup­ce mla­dé bás­nic­ké ge­ne­ra­ce. Vy­stu­do­val au­tor­ské he­rec­tví na DA­MU, kom­pa­ra­tis­ti­ku na Kar­lo­vě uni­ver­zi­tě, so­ci­ál­ní prá­ci a žur­na­lis­ti­ku na Ma­sa­ry­ko­vě uni­ver­zi­tě. Tvo­ří per­for­man­ce, ri­tu­á­ly, pro­po­ju­je umě­lec­ké for­my. Leit­mo­ti­vem je­ho tvor­by je ero­ti­ka po­jí­ma­ná ja­ko vy­na­lé­zá­ní no­vé­ho, zra­ně­né­ho vzta­hu k sou­čas­nos­ti. V ro­ce 2015 zís­ka­la je­ho ta­neč­ní per­for­man­ce Vy­zná­ní tře­tí­ho po­hla­ví ce­nu To­má­še Žiž­ky. Za de­but Mi­lu­ji svou ba­bič­ku víc než mla­dé dív­ky (Dauphin, 2017) zís­kal ce­nu Ji­ří­ho Or­te­na, pu­b­li­ko­val ně­ko­lik bás­nic­kých knih ná­sle­do­va­ných Ce­nou Vác­la­va Bu­ri­a­na za po­ezii v ro­ce 2021. Pře­lo­žil De­ník smut­ku Ro­lan­da Barthesa ne­bo bás­ně v próze Os­ca­ra Wil­dea. Je hlav­ní edi­tor v re­vue Pro­stor a při­spí­vá do ce­lé řa­dy umě­lec­kých i spo­le­čen­ských pe­ri­o­dik.

Té­ma to­ho­to čís­la je MUŽ. Mys­líš, že exis­tu­je muž­ské umě­ní?

Co vím, tak exis­tu­jí muž­ské a žen­ské kru­hy. Ale v pří­pa­dě li­te­ra­tu­ry, tak v Lu­xo­ru na­jde­me tře­ba od­dě­le­ní li­te­ra­tu­ry „pro že­ny“, za­tím­co ostat­ní li­te­ra­tu­ra se tvá­ří bez­pří­zna­ko­vě. To mi při­jde úsměv­né, vzhle­dem k to­mu, ko­lik au­to­rek a čte­ná­řek je spo­je­ných s tou li­te­ra­tu­rou ne­o­zna­če­nou ja­ko „pro že­ny“. To bych te­dy hod­no­til spí­še ja­ko re­likt.

Při­jde mi, že má smy­sl, abychom od­ha­lo­va­li li­te­ra­tu­ru ja­ko muž­skou. Tím si uvě­do­mí­me, že po vět­ši­nu dě­jin že­na ne­by­la pl­no­hod­not­ným člo­vě­kem a umě­ní by­lo vy­tvá­ře­no muži. Do­teď se ku­po­di­vu se­tká­me s lid­mi v umě­lec­ké bran­ži, kte­ří ne­vě­ří to­mu, že že­na mů­že být pl­no­hod­not­ná re­ži­sér­ka, ne­bo ně­ja­ký typ uměl­ky­ně. Dě­je se to po­řád.

Ono to asi za­čí­ná už na umě­lec­kých vy­so­kých ško­lách. Ty jsi vy­stu­do­val DA­MU. Ja­ká je tvo­je zku­še­nost s mas­ku­li­ni­tou v umě­lec­kém vzdě­lá­vá­ní?

Já jsem byl na DA­MU v le­tech před hnu­tím Ne!musíš to vy­dr­žet. Cí­til jsem, jak se k to­mu na­chy­lu­je, jak je tam pří­to­men jis­tý typ šo­vi­nis­mu, a to vel­mi sil­ně. Ta­ko­vé si­tu­a­ce se dě­ly už u při­jí­ma­ček, zvláš­tě, když ucha­zeč­ka řek­la, že je fe­mi­nist­ka. Dost vě­cí jsem si sám ne­u­vě­do­mo­val, do­kud jsem blíž ne­po­znal své žen­ské ko­le­gy­ně, spo­lu­žač­ky, za­čí­na­jí­cí bás­níř­ky. Vlast­ně až ony mi ote­ví­ra­ly oči a uka­zo­va­ly, jak je to ješ­tě hor­ší, než bych mys­lel. Ale pro­mě­ňu­je se to, po­ma­lu. I když jsou po­řád na ško­lách vý­raz­né hroz­by, a to zvláš­tě když se dnes ho­vo­ří o ma­no­sfé­ře (we­by a blo­gy pro­pa­gu­jí­cí mi­so­gy­nii a to­xic­kou mas­ku­li­ni­tu) ne­bo in­cel­ství (ne­mož­nost na­vá­zat se­xu­ál­ní či ro­man­tic­ké vzta­hy k že­nám). Po­krok ne­ní kon­ti­nu­ál­ní.

A je pro te­be osob­ně iden­ti­ta mu­že dů­le­ži­tá?

Já se čas­to po­hy­bu­ji v žen­ských ko­lek­ti­vech, ať už v umě­ní ne­bo v so­ci­ál­ní prá­ci. Uvě­do­mil jsem si, že jsem ta­ko­vý jed­no­ro­žec – člo­věk si mys­lí, že má všech­no scho­va­né v kalho­tech a ne­hra­je to žád­nou ro­li, ale ně­kdy ja­ko by měl pe­nis na če­le a li­di se k ně­mu au­to­ma­tic­ky cho­va­jí na zá­kla­dě je­ho muž­ských pri­vi­le­gií. To se mi čas­to stá­va­lo me­zi že­na­mi. Na­pří­klad má­te stej­nou prá­ci v rám­ci chrá­ně­né­ho byd­le­ní s ko­le­gy­ně­mi asi­s­tent­ka­mi, ale ony au­to­ma­tic­ky po­čí­ta­jí s tím, že ty ne­mu­síš to­lik uklí­zet, dě­la­jí ně­ja­ké vě­ci za te­be, mys­lí si, že umíš ně­co opra­vit, a tak.

S mas­ku­li­ni­tou jsem měl vždyc­ky pro­blém, ně­jak se s ní iden­ti­fi­ko­vat. Mož­ná pro­to, že jsem byl vy­cho­vá­ván ta­ko­vou div­nou mas­ku­li­ni­tou. Vy­ba­vu­je se mi dů­le­ži­tý úry­vek od Ma­ri­lyn Frye, že ta pán­ská he­te­ro­se­xu­ál­ní kul­tu­ra, v níž ži­je­me, je zá­ro­veň ho­moero­tic­ká. Muži na jed­nu stra­nu chtě­jí spát se že­na­mi, chtě­jí, aby jim pro­je­vo­va­ly ně­ja­kou od­da­nost, služ­bu, ale vlast­ně mi­lu­jí ji­né mu­že – z hle­dis­ka ob­di­vu, sta­tu­tu, uctí­vá­ní. To byl pro mě oči ote­ví­ra­jí­cí mo­ment, když jsem to če­tl. Hroz­ně ne­chci po té­to ces­tě jít.

Na jed­nu stra­nu jsem byl vy­cho­vá­ván tra­dič­ním křes­ťan­ským pro­stře­dím – to je ta­ko­vý zvlášt­ní typ ce­li­bát­ní kul­tu­ry, kte­rá pro­ble­ma­ti­zu­je při­ro­ze­né vě­ci. Na dru­hé stra­ně jsem byl ini­ci­o­ván do svě­ta umě­ní ho­moero­tic­kým vzta­hem se star­ším mu­žem, jenž mi ur­či­tým způ­so­bem fe­ka­li­zo­val vzta­hy se že­na­mi. Mlu­vil o nich hod­ně špat­ně, by­la tam pří­tom­na mi­so­gy­nie ve sna­ze mě svést. To jsou dě­dic­tví, kte­rá si uvě­do­mu­ji. A abych mohl být pl­ně člo­vě­kem, je pro mě pro­to lá­ká­vá ně­ja­ká ne­bi­na­ri­ta ne­bo ob­je­vo­vá­ní vlast­ní žen­skosti.

Pro­je­vu­je se to ně­jak ve tvé tvor­bě?

Kdy­bych udě­lal rych­lou gen­de­ro­vou ana­lý­zu vlast­ní tvor­by: na­psal jsem kni­hu o vzta­hu k ba­bič­ce pro­ble­ma­ti­zu­jí­cí mi­lost­né vzta­hy i va­ri­a­ce na Ji­ří­ho Žáč­ka, te­dy pro­vo­ka­tiv­ní re­ak­ci na bá­seň K če­mu jsou hol­ky na svě­tě. To by­la tvor­ba pod vli­vem se­mi­ná­ře gen­der stu­dies s Li­bu­ší Hecz­ko­vou, kte­rý byl pro mě hroz­ně ob­jev­ný. Při­šel jsem tam ja­ko člo­věk s tě­mi před­sud­ky z ka­to­lic­ké­ho pro­stře­dí a na­jed­nou jsem si uvě­do­mil, jak ten fe­mi­nis­tic­ký ká­non je pes­t­rý, roz­po­ru­pl­ný a in­te­lek­tu­ál­ně dob­ro­druž­ný. Na­psal jsem ta­ké kni­hu o Ba­bi­šo­vi, kde jsem se chtěl vy­po­řá­dat s ně­ja­kou pro mě hod­ně pro­ble­ma­tic­kou mas­ku­li­ni­tou.

Teď bych chtěl psát o le­gi­o­nář­ské kul­tu­ře. Hod­ně jsem se za­bý­val té­ma­tem čes­ké­ho mo­ře a do­stal jsem se k to­mu, jak le­gi­o­ná­ři ob­je­li svět na par­ní­cích a je­li do Čes­ko­slo­ven­ska, kte­ré by bez nich ne­vznik­lo. Vi­děl jsem za­jí­ma­vé fot­ky, jak se pře­vlé­ka­jí ve Vla­di­vos­to­ku za že­ny, ne­bo jak se koupou na­zí, a to mi spo­leč­ně s čet­bou je­jich ces­to­pi­sů při­šlo za­jí­ma­vé – tou flui­di­tou. Ces­ta do ze­mě, kte­rá se te­pr­ve ro­dí, je­jich po­čet na­růs­tá, ve­zou s se­bou i no­vé pří­tel­ky­ně, ci­zin­ky, mož­ná i zví­řa­ta… To je bás­nic­ká vi­ze, ne nut­ně his­to­ric­ká. Ob­raz, kte­rý mě fas­ci­nu­je a chtěl bych si ho při­vlast­nit. A vlast­ně ani ne­vím proč.

Vrať­me se ješ­tě k uměl­cům. Já mám pře­de­vším pod vli­vem to­ho čes­ké­ho bás­nic­ké­ho ká­no­nu před­sta­vu li­te­rá­ta ja­ko mu­že, jenž že­nu vi­dí buď ja­ko ma­min­ku, ane­bo ob­jekt své, po­ně­kud chlíp­né tou­hy.

Tak de­set, pat­náct let zpět, když jsem se se­tká­val po­pr­vé s bás­níř­ka­mi, ty moh­ly vy­prá­vět! Ta­hle kul­tu­ra po­řád exis­tu­je, od Tep­lic­ka po Os­t­ra­vu. Exis­tu­jí po­řád umě­lec­ké osob­nos­ti, kte­ré ma­jí ten­den­ci zne­u­ží­vat tu moc a sna­ží se tě opít, když jsi mla­dá že­na, a zvát k so­bě do po­ste­le. Ale já po­řád dou­fám, že to ne­ní ce­lá po­ezie. To, že jsi chlíp­ník a al­ko­ho­lik, ne­zna­me­ná, že bu­deš psát dobrou po­ezii. To spek­trum je na­o­pak mno­hem roz­ma­ni­těj­ší, a to i pro­to, že bás­ní­ci se po­ezií už ne­ži­ví a ty pro­fe­se jsou růz­né.

Ale co li­te­rár­ní vzo­ry? Ne­do­stá­vá se přes je­jich způ­sob psa­ní do sou­čas­ných bás­ní tra­di­ce té to­xic­ké mas­ku­li­ni­ty?

Já teď sho­dou okol­nos­tí bu­du vy­dá­vat sbír­ku se­sta­ve­nou z ji­ných bás­ní, od kla­sic­kých – Se­i­fer­ta, Má­chy, Er­be­na – po sou­čas­né, po­pu­lár­ní. Je tam i dost mi­lost­ných bás­ní, kde to dě­lá úpl­né ha­lu­ze. Ty ver­še se rý­mu­jí, ale jsou z ji­ných tex­tů a vy­tvá­ří to ne­ob­vyk­lé spo­je­ní. To mi při­jde za­jí­ma­vé. Vy­je­vil se mi tam totiž i vnitř­ní kon­flikt me­zi mi­so­gy­nií a fe­mi­nis­mem, me­zi tě­mi před­sud­ky, co jsem měl de­set let zpát­ky, ale po­řád se mi do to­ho pro­pi­su­jí.

Hod­ně jsem na­rá­žel na ta­ko­vé ty Se­i­fer­to­vy ver­še o krás­ných dív­kách na ná­bře­ží, z nichž jsem po­tom dě­lal no­vé va­ri­a­ce. Iri­tu­jí tě, ale zá­ro­veň hle­dáš, jak to říct ji­nak – ne­být jen iro­nic­ký, ale ně­co říct. A pro­to mi při­jde pod­stat­né ten kon­flikt vní­mat v so­bě. By­la by to ško­da, kdy­bychom kvů­li té mas­ku­li­ni­tě obě­to­va­li ce­lou mi­lost­nou po­ezii. Lás­ku je po­tře­ba zno­vu vy­na­lézt, asi to ne­bu­de pod­le těch sta­rých před­stav k ně­ja­ké ob­jek­ti­vi­zo­va­né že­ně, ale bu­de to tře­ba tvůj ně­ja­ký no­vý vztah, kte­rý jsi ješ­tě ne­žil. Mi­lost­nou po­ezii ne­smí­me ztra­tit.

Za­jí­ma­vé ale je, že ta kon­ven­ce psa­ní o že­nách se ne­vzta­hu­je pou­ze na he­te­ro­se­xu­ál­ní kul­tu­ru. Jed­nu do­bu jsem to po­zo­ro­val i u ho­mose­xu­ál­ních au­to­rů, kte­ří na­pří­klad pí­šou o mat­kách. Od Mar­ce­la Prous­ta po Ro­lan­da Barthesa, je­hož De­ník smut­ku je vlast­ně ce­lý ta­ko­vé mi­lost­né vy­zná­ní mat­ce. Ve stej­né do­bě, kdy ho psal, jez­dil do Af­ri­ky a měl tam po­mě­ry s mla­dý­mi klu­ky, ale to v de­ní­ku úpl­ně ab­sen­tu­je.

Dlou­hou do­bu se vě­nu­ješ so­ci­ál­ní prá­ci. Ja­kou ro­li to hra­je ve tvém ži­vo­tě bás­ní­ka?

To mám z ro­di­ny, mo­je mat­ka je ře­di­tel­ka cha­ri­ty a otec je stree­twor­ker, ce­lé do­spí­vá­ní jsem byl blíz­ko li­dem bez do­mo­va. Zá­ro­veň otec byl pů­vod­ně ku­li­sák v lout­ko­vém di­va­dle, kte­rý vy­ho­řel v umě­ní. Až po­tom se stal so­ci­ál­ním pra­cov­ní­kem. Tak­že mě od­ra­zo­val od umě­lec­kých škol a chtěl, ať jdu nejdřív do Br­na na so­ci­ál­ní prá­ci, abych měl jis­to­tu za­měst­ná­ní a byl blíž exis­tenč­ním, hra­nič­ním zku­še­nos­tem li­dí.

Měl totiž ta­ko­vý po­stoj, že nelze jít rov­nou na umě­lec­kou ško­lu bez ži­vot­ní zku­še­nos­ti. A zpět­ně jsem mu za to moc vděč­ný, pro­to­že se to pří­jem­ně do­pl­ňo­va­lo – ná­sled­né stu­di­um umě­ní a so­ci­ál­ní prá­ce tře­ba v chrá­ně­ných by­tech po no­cích, pro­to­že ono to ne­ní tak da­le­ko od se­be. I v sou­čas­ném umě­ní na­lez­ne­me ce­lé spek­trum prů­ni­ků od so­ci­ál­ní­ho di­va­dla po ně­ja­ký art brut ne­bo pro­lí­ná­ní so­ci­ál­ních té­mat s li­te­ra­tu­rou, a stej­ně tak v so­ci­ál­ní prá­ci je vel­ká po­ptáv­ka po vše­li­ja­kých ar­te­te­ra­pe­u­tic­kých díl­nič­kách a kul­tur­ních ak­cích pro kli­en­te­lu se zne­vý­hod­ně­ním.

Tak­že je to pro­po­je­né. Vy­ža­du­je to bás­nic­ký pří­stup k ži­vo­tu, kte­rý lze apli­ko­vat v růz­ných ob­las­tech a v so­ci­ál­ní prá­ci je to hod­ně ví­ta­né.

Ro­din­né pro­stře­dí před­ur­či­lo tvo­ji bás­nic­kou ces­tu?

Pro mě jed­nou z nej­dů­le­ži­těj­ších udá­los­tí v do­spí­vá­ní by­la smrt mé­ho mlad­ší­ho bra­t­ra. To byl v ro­di­ně vel­mi sil­ný mo­ment, kte­rý mno­ho vě­cí změ­nil. Aby se s tím mo­je mat­ka vy­rov­na­la, vi­dě­la v něm Je­ží­še a na zá­kla­dě to­ho pře­ta­vi­la ten smu­tek do služ­by, do cha­ri­ty. Vy­rov­na­la se s tím zá­služ­ným způ­so­bem, za­klá­dá azy­lo­vé do­my, hospic a po­dob­né in­sti­tu­ce. Ot­ce to pa­ra­dox­ně uvrh­lo do ta­ko­vé­ho po­ci­tu ab­sur­di­ty by­tí a stal se na ně­ja­kou do­bu al­ko­ho­li­kem a ztrá­cel se. To mě ovliv­ni­lo hod­ně, pro­to­že já jsem byl ten pr­vo­ro­ze­ný, na­ro­ze­ný na Vá­no­ce – a na­jed­nou v té ro­di­ně měl pr­vot­ní ro­li bra­tr-bůh a já jsem se stal tím, kdo žár­lí. Na mo­je vlast­ní na­ro­ze­ni­ny ja­ko by sla­vi­li je­ho.

A s tím sou­vi­sí i té­ma ot­ce, po­tře­ba na­jít si k ně­mu zpět ces­tu. Dnes absti­nu­je a po­má­há ji­ným al­ko­ho­li­kům, zá­ro­veň hra­je v anar­cho­pun­ko­vé ka­pe­le a je krás­ně něž­ný, i když to ne­dá­vá to­lik na­je­vo. To je zku­še­nost nejen má, ale vlast­ně dě­tí al­ko­ho­li­ků, pro něž ten otec v do­spí­vá­ní ne­byl. Při­šlo by mi pro­duk­tiv­ní se na tu­to zku­še­nost od­ka­zo­vat, zkou­šet po­ro­zu­mět to­mu, že pak člo­věk hle­dá muž­ský vzor v růz­ných uči­te­lích, až po po­sta­vu ně­ja­ké­ho star­ší­ho mu­že, kte­rý se do mě za­mi­lo­vá­val a na­hra­dil jej. A ten muž mě zá­ro­veň eman­ci­po­val od křes­ťan­ství, i když sám byl křes­ťa­nem – od křes­ťan­ství jsem se do­stal k ero­ti­ce, ob­je­vil jsem an­tic­kou my­to­lo­gii, Ni­e­tz­s­che­ho, Wil­dea… a to mi změ­ni­lo ži­vot.

Jak? Co to s te­bou udě­la­lo?

Prv­ní den, kdy jsem ztra­til ví­ru v Bo­ha, jsem uvi­děl růst stro­my. Prv­ní po­hled z ok­na byl ta­ko­vý, že jsem na­jed­nou vi­děl fan­tas­tic­ky ve­li­ký a ži­vý svět, pro­to­že to mo­je de­ka­dent­ní ka­to­lic­tví by­la ví­ra v to, že vše umře, vše je po­mí­ji­vé. Od ma­la jsem psal bás­ně, že všich­ni umře­me. To byl vel­ký ob­rat. Hle­dá­ní ra­dos­ti…

Mě za­u­jal ten po­jem – bás­nic­ký pří­stup k ži­vo­tu. Co tím ro­zu­míš?

Pro mě po­ezie ne­ní to­lik spo­je­ná s psa­ním, i když bý­vá zvy­kem po­ezii de­fi­no­vat ja­ko ně­ja­ký druh tex­tu. Mám ra­dě­ji roz­ši­řo­vá­ní to­ho, co mů­že po­ezie zna­me­nat. Je to ně­ja­ký druh éto­su. Já jsem hod­ně ovliv­ně­ný kul­tu­rou bo­hémy, dan­dyů ne­bo se­mi­o­nau­tů, což je ně­ja­ká tra­di­ce od Mar­ce­la Du­cham­pa dál. Ti už ne­ctí tra­dič­ní po­do­by umě­ní, ale hle­da­jí no­vé ces­ty, pra­cu­jí v eko­sys­té­mu kul­tur­ní nad­pro­duk­ce, kde vy­tvá­ře­jí spe­ci­fic­ké tra­sy.

Vě­no­val jsem se to­mu hod­ně na­pří­klad přes ero­ti­ku, kdy mi ne­šlo o tvor­bu umě­lec­kých děl, ale o hle­dá­ní, jak skr­ze umě­lec­ké pro­střed­ky vy­tvá­řet no­vé vzta­hy. Při­šlo mi to ja­ko re­le­vant­ní úmy­sl, i když ne­ctí tra­dič­ní es­te­tic­ké hod­no­ty. Po­e­ti­zo­vat svět, vná­šet ima­gi­na­ci tam, kde ne­ní, uka­zo­vat ra­dost, hu­mor… Vě­řím to­mu, že bás­ník ne­mu­sí psát bás­ně.

A ja­ké prů­ni­ky těch dvou ob­las­tí zkou­máš teď?

Teď mě v pra­xi za­jí­má pod­po­ra v in­ti­mi­tě ne­bo se­xu­a­li­tě u li­dí se zne­vý­hod­ně­ním ne­bo ve vyš­ším vě­ku. Vždy mě za­jí­ma­la tou­ha, lás­ka, ci­ty. V so­ci­ál­ní prá­ci jsem měl čas­to zku­še­nost, že když se ta­to te­ma­ti­ka ob­je­ví, lo­gic­ky se tam uplat­ňu­je re­pre­siv­ní pří­stup – tře­ba když se na te­be kli­ent na­vá­že. Když jsem ale v jed­nom níz­ko­pra­ho­vém cen­t­ru po­řá­dal be­se­du o na­va­zo­vá­ní vzta­hů, tak mě pře­kva­pi­lo, že ti tam při­jde tře­ba de­set pá­nů vět­ši­nou pa­de­sát plus s ně­ja­kým du­šev­ním zne­vý­hod­ně­ním, a ty zjis­tíš, že i když by chtě­li, v ži­vo­tě ne­mě­li je­di­ný mi­lost­ný vztah, je­di­nou tě­les­nou zku­še­nost s dru­hým člo­vě­kem. A ty si uvě­do­míš, že je to ně­ja­ká sle­pá skvr­na. Na jed­né stra­ně si spo­ju­je­me tě­les­no a lás­ku s ně­čím krás­ným, ale je tu vel­ká sku­pi­na li­dí, pro kte­ré to mů­že být bo­lest­né a ne­do­stiž­né. To mi při­jde vel­mi dů­le­ži­té. Zvláš­tě, když bychom lás­ku bra­li ja­ko vr­chol­ný pro­jev ži­vo­ta. To mě lá­ká pro­zkou­má­vat.

To zní, že zrov­na v to­mhle je ten bás­nic­ký pří­stup k ži­vo­tu asi hod­ně plat­ný…

Já se už v di­plom­ce na DA­MU za­bý­val pro­sti­tuč­ní po­va­hou uměl­ce v po­zi­tiv­ním slo­va smys­lu. Stá­le je sil­ně pů­so­bi­vý or­fic­ký bás­nic­ký mý­tus či­li před­sta­va, že mu­síš ně­co ztra­tit, abys o tom mohl psát. Pro mě byl dů­le­ži­těj­ší ero­tic­ký pří­stup, kde jsi v kon­tak­tu s ně­čím, co te­pr­ve vzni­ká a při­ná­ší ne­před­ví­da­tel­né. Za­čal jsem roz­ví­jet vlast­ní kur­ti­zán­ský mo­del, kdy umě­lec mů­že být ja­ký­si pro­střed­ník, ini­ci­á­tor do vzta­hu k so­bě ne­bo dru­hým li­dem.

Ne­ní to pa­ra­dox? Po­ezie je vel­mi au­tor­ská, su­ve­rén­ní, ale so­ci­ál­ní prá­ce se ří­dí po­tře­ba­mi kli­en­ta, mys­lí na dru­hé­ho.

Za­tím si to po­jme­no­vá­vám ja­ko roz­por me­zi tou­hou a sou­ci­tem. Tu tou­hu lze mít spo­je­nou i s ně­ja­kou umě­lec­kou tou­hou ne­bo se­be­re­a­li­za­cí – tvo­řit, ně­co dě­lat. Sou­cit ja­ko aga­pé je spo­je­ný s pé­čí o dru­hé­ho. Stá­le je to pro mě těž­ké vy­vá­žit. V sou­ci­tu se mů­že­me ztra­tit, obě­to­vat se až moc, v té tou­ze pak je snad­né stát se ně­ja­kým ty­pem sob­ce. Tu rov­no­váhu je po­tře­ba hle­dat. A já dou­fám, že ji snad na­jdu.

---