No­vin­ky z Ne­ze­mě

EKO­SYS­TÉM 002

Délka: 9 min

opened white wooden door near chandelier

Satira o umění odcházet z královských funkcí.

Na­chá­zí­me se v Ne­ze­mi, v do­bě kru­to­vlá­dy, kte­rá tr­vá už stov­ky let. Lid je zu­bo­žen a umí­rá hla­dy. Ny­ní však svit­la tro­cha na­dě­je, pro­to­že by­la zvo­le­na no­vá krá­lov­na, jež má zá­slu­hy o sou­sed­ní ří­ši, kte­rá již ne­ní ří­ší, ale zá­slu­hy ni­kdy nelze zru­šit. Bý­va­lý dvůr ovšem od­mí­tá opus­tit krá­lov­ský pa­lác a jít po žeb­ro­tě. Do­kon­ce si po­vo­lal po­si­ly. V tu­to chví­li se všich­ni na­chá­zí ve vel­ké sí­ni. Zú­čast­ně­ní jsou odě­ni do svá­teč­ních oděvů, to zna­me­ná, že ma­jí trič­ka s lo­gy di­va­del a fes­ti­va­lů, exo­tic­ké mi­ki­ny se vzo­ry, sve­tří­ky s apli­ka­ce­mi mo­tý­lů, kalho­ty s ve­li­ký­mi kapsa­mi, ples­ni­vé ko­ži­chy z fun­du­sů a let­ní ša­ty. Je dru­hé­ho led­na. Do­ba no­vé éry.

Po­sta­vy:

Krá­lov­na, kte­rá se do­sta­la k mo­ci před dvě­ma dny a už jí hro­zí stě­tí gi­lo­ti­nou

Bý­va­lý král, kte­rý byl ra­dou star­ších se­sa­zen před dvě­ma dny, pro­to­že lid od­mí­tal pla­tit da­ně

Ri­val­ka krá­le i krá­lov­ny

Krá­lov­ská bastard­ka, kte­rá se vrá­ti­la na vá­noč­ní prázd­ni­ny z exi­lu

Ko­mor­ná krá­lov­ny

Ša­šek bý­va­lé­ho krá­le

Leš­tič­ka ta­lí­řů bý­va­lé­ho krá­le

Ra­da star­ších: lze při­po­dob­nit k dru­i­dům

Ra­da mlad­ších: nelze při­po­dob­nit k ni­če­mu

Stráž

.….….….…

Krá­lov­na (na trů­nu, kte­rý je zá­ro­veň la­vi­cí ob­ža­lo­va­ných, roz­váž­ně a moud­ře ho­vo­ří k obe­cen­stvu na roz­vikla­ných židlích, je­li­kož si pro­jev při­pra­vo­va­la tři mě­sí­ce): Vá­že­ní pod­da­ní, se­šli jsme se tu, abychom mi pro­je­vi­li úctu. Bu­du to dě­lat dob­ře. Ně­co změ­ním a ně­co ne­změ­ním. Bo­ha­tým na­tisk­nu no­vé pe­ní­ze, chudým dám sta­ré hous­ky.

Leš­tič­ka ta­lí­řů (za­je­čí): Sta­ré hous­ky? Co si to do­vo­lu­je­te! Mu­sí­te se prv­ně ze­ptat mly­ná­ře, pe­ka­ře, ko­mi­ní­ka! A kde je ten můj ta­líř, co vi­sel u tre­zo­ru se čtvr­tým klí­čem, kte­rým se ode­my­ká pá­tá brá­na ke ko­ru­no­vač­ním kle­no­tům? Ten ta­líř jsem ta­dy leš­ti­la šest let, pi­la jsem při­tom ze své­ho žlu­té­ho hr­níč­ku. (na­jed­nou zněž­ní) Ten hr­ní­ček jsem si scho­va­la do to­ho­to kufříč­ku, ale stej­ně je to smut­ný pří­běh. Ale už za­čal ve­se­lý pří­běh. Já mám no­vé krá­lov­ství. Bu­du vám o něm vy­prá­vět.

Krá­lov­na (zlo­věst­ně): Ne­bu­deš, ko­čič­ko. Vy­říz­nu ti ja­zyk.

Ri­val­ka (zlo­věst­ně­ji): Ne­za­po­mí­nej­me, kdo je ta­dy ob­ža­lo­va­ný! Krá­lov­na! A žá­dám nej­vyš­ší mož­ný trest, pro­to­že je to krá­lov­na, a ta si nic ma­lé­ho ne­za­slou­ží.

Bý­va­lý král (dů­raz­ně): Ur­či­tě bu­de hor­ší pa­nov­ni­ce, než jsem byl já. (zti­ší se a dra­ma­tic­ky pro­ne­se) Ne­má totiž hu­deb­ní sluch ja­ko mám já. (na­vzte­ka­ně) Hous­ky jsou mo­je, když jsou sta­ré, to dá ro­zum. A ztrá­ce­jí se ta­dy vě­ci, ří­ka­li. Má­te všich­ni, kdo se mnou sou­hla­sí­te, prav­du. Krá­lov­na je ča­ro­děj­ni­ce, ne­bo zlo­děj­ka!

Ri­val­ka (zvěs­to­va­tel­sky): Jed­no ne­vy­lu­ču­je dru­hé.

Ša­šek (sou­stře­dě­ně): Chy­bí mod­ro­ze­le­ný te­pich s vy­so­kým vla­sem, duch­na s mod­rý­mi ky­tič­ka­mi a čer­ve­ný­mi sr­díč­ky, čer­no­bí­lé fot­ky na­šich ze­mře­lých v hli­ní­ko­vých rá­meč­cích, ty fot­ky by­ly v rá­meč­cích, ne ze­mře­lí, ti by by­li, ne by­ly!

Krá­lov­ská bastard­ka (v ko­co­vi­ně): Do­há­je, ne­mů­že tu být klid aspoň v no­vém ro­ce? Bo­lí mě hla­va. A ty sta­ré hous­ky snad li­dem dát mů­že­me, ne? Sa­ma jsem je té chátře há­ze­la z ok­na sedm let, co jsem mě­la do­má­cí vě­ze­ní. Ně­kdy jsem jim ho­di­la i dort.

Ša­šek (sou­stře­dě­ně): Chy­bí ta­dy ubrus zla­tem vy­ší­va­ný, záclon­ka kraj­kou le­mo­va­ná, bryn­dá­ček ví­nem čer­ve­ným po­li­tý. Ja­ké hous­ky? Do ku­chy­ně jsem ješ­tě ne­do­šel.

Krá­lov­ská bastard­ka (upí­jí tře­tí ka­fe): Buď­te zti­cha a styď­te se. Jo a nej­víc jsem se tu stej­ně nadře­la já, a ta­ky ne­pří­tomní Vla­di­mír a Vla­di­mír a Jan, tak­že zá­slu­hy rov­no­měr­ně od­mě­ní­me – vy (po­hléd­ne na leš­tič­ku ta­lí­řů, bý­va­lé­ho krá­le a šaš­ka) má­te por­tréty v krá­lo­vě věst­ní­ku, kte­rý už ne­e­xis­tu­je, my bychom moh­li mít por­tréty v krá­lov­ni­ně věst­ní­ku, o němž za­tím nic ne­ví­me. Ale co je hlav­ní? (za­má­vá z ok­na na chát­ru) Fan­dí­me di­va­dlu!

Ko­mor­ná (s od­hod­lá­ním): To je bou­ře ve skle­ni­ci vo­dy. Krá­dež ne­ní nic pro­ti to­mu, jak jsme po­pra­vi­li šest­náct stu­den­tů, pro­to­že na­cvi­či­li před­sta­ve­ní, ne in­sce­na­ci, ne před­sta­ve­ní. A pak tu in­sce­na­ci hrá­li jed­nou, a pak už ne­hrá­li, pro­to­že by­li mrt­ví. Ale to vlast­ně ta­ky by­la bou­ře ve skle­ni­ci vo­dy. Hlav­ně to ni­kdo ne­vi­děl, tak ne­mů­že nic říct.

Všich­ni zmlk­nou, pro­to­že ne­vi­dě­li a ne­ví, co by mě­li říct. Zní to ale ja­ko pří­běh, kte­rý by ne­mě­li ja­ko mo­rál­ní li­dé for­mu­jí­cí spo­leč­nost po­ne­chat bez dis­ku­ze. Ta­ké by moh­li udě­lat mon­str­dvoj­pro­ces s krá­lov­nou a je­jí ko­mor­nou. Po chvil­ce vá­há­ní a pře­mýš­le­ní a tak­ti­zo­vá­ní a klo­pe­ní očí se všich­ni roz­hod­nou tu­to pro­mlu­vu pře­jít. Ne­tu­ší totiž, zda to by­la prav­da, ne­bo jen fan­ta­zie. Ne­tu­ší to ani au­tor­stvo.

Ri­val­ka (aser­tiv­ně, do­kon­ce se po­sta­ví): Krá­lov­na po­pře­la, že by chtě­la ně­ko­mu dá­vat sta­ré hous­ky tím, že do­vo­li­la ukrást, ne­bo ukradla, všech­ny ty jme­no­va­né před­mě­ty. A teď k to­mu nic ne­řek­ne a tvá­ří se, že pa­nu­je. Ra­da star­ších by se mě­la ta­ky ko­neč­ně vy­já­d­řit, když ji vsa­di­li ko­ru­nu na tu ne­po­ve­de­nou tr­va­lou.

Ra­da star­ších ml­čí a po­té se ode­be­re do zá­mec­ké­ho hos­tin­ce.

Ša­šek (přá­tel­sky): Ne­tu­ším, zda ne­ho­vo­ří­te v me­ta­fo­rách, ne­ro­zu­mím vám. Asi jsem na­tvrd­lý ja­ko ty hous­ky. To by­lo při­rov­ná­ní. Ale zpět k té­ma­tu. (vy­ta­hu­je po­li­tý no­vi­nář­ský zá­pis­ní­ček ja­ko měl Ka­rel Ča­pek a sli­ní si tuž­ku) Mám ta­dy sou­pis všech ztra­ce­ných před­mě­tů: mod­ro­ze­le­ný te­pich s vy­so­kým vla­sem, duch­na s mod­rý­mi ky­tič­ka­mi a čer­ve­ný­mi sr­díč­ky, bryn­dá­ček ví­nem čer­ve­ným po­li­tý, čer­no­bí­lé fot­ky na­šich ze­mře­lých v hli­ní­ko­vých rá­meč­cích, v těch rá­meč­cích…

Krá­lov­na (zlost­ně na stráž): A dost! Se­ber­te mu to a při­dej­te to do stud­ny ne­vi­di­tel­nos­ti. Ne­bu­du se vy­ja­d­řo­vat k těm­to nař­če­ním. Za mě ho­vo­ří či­ny, ne slo­va!

Krá­lov­ská bastard­ka (ro­ze­spa­le): Já si mys­lím, že ty vě­ci nejsou ukra­de­né, ale jsou ně­kde peč­li­vě scho­va­né.

Bý­va­lý král (na­o­ko po­kor­ně): Já se už ta­ky ne­bu­du k ni­če­mu vy­ja­d­řo­vat. Jen jsem si vzpo­mněl, že jsem za­po­mněl krá­lov­ně vrá­tit žezlo. Ne­do­pat­ře­ním jsem si ho na Sil­vest­ra od­ne­sl do­mů, abych po­lech­tal brá­ni­ce svých bliž­ních. Ale to by­la ne­ho­da, pro­to­že jsem mu­sel moc a moc pra­co­vat, abych pře­dal vše v zá­nov­ním sta­vu, a to mě zce­la vy­čer­pa­lo, tak­že teď vám uká­žu fo­to­gra­fii to­ho žez­la a bu­de to vy­ře­še­né. (ne­chá fot­ku ko­lo­vat)

Ša­šek (smut­ně): Aspoň ty fot­ky dra­hých ze­snu­lých kdy­bys­te vrá­ti­li. Ji­nak vás po­tres­tá vyš­ší moc.

Ra­da mlad­ších vy­tr­va­le ml­čí, ale na dru­hou stra­nu fot­ky re­bel­sky pí­še hu­mor­ná hes­la: Fo­si­lie pat­ří do mu­zea! a My jsme di­si­den­ti! Ti, co ješ­tě psát ne­u­mí, kres­lí sr­díč­ka a ve­se­lé žlu­té ob­li­če­jíč­ky.

Krá­lov­na (mi­le): Dě­ku­ji, že jste všich­ni při­šli na ná­vště­vu, do­ba po­kro­či­la a jak ví­te, host a ry­ba tře­tí den smr­dí. Za rok si řek­ne­me, ne­bo rad­ši na­pí­še­me, jak jste s mým pa­no­vá­ním spo­ko­je­ni. Dobrou noc.

Krá­lov­na od­chá­zí do taj­ných kom­nat za svý­mi před­mě­ty. Ko­mor­ná po­sí­lá vzduš­né po­lib­ky na všech­ny stra­ny a omy­lem za­mí­ří do dve­ří, kte­ré ve­dou do skří­ně s vá­noč­ní­mi ozdo­ba­mi. Ráz­ně za se­bou za­bouch­ne. Ra­da mlad­ších ná­sle­du­je ra­du star­ších do hos­tin­ce. Ostat­ní od­chá­ze­jí do svých skrom­ných ko­můrek ne­bo na uli­ci hrát na ky­ta­ru a žeb­rat. Ti šťast­něj­ší se uchý­lí do emi­gra­ce. Zdá se být vše vy­ře­še­no, te­dy ve sta­rých ko­le­jích. Dru­hý den je ale po měs­tě vy­vě­šen pam­flet, kde se pra­ví, že sta­ré hous­ky bý­va­lý král roz­dá­val, a či­nil to rád, a ny­ní si chce ten­to je­di­neč­ný čin při­vlast­nit krá­lov­na. To je jas­ný dů­kaz to­ho, že pa­nov­ni­ce lže a kra­de a do ko­mu­nis­tic­ké­ho pek­la se hra­be. Pro­to je nut­né svo­lat ra­du mlad­ších, star­ších a no­vě i střed­ně sta­rých, aby ji od­sou­di­li a ří­ši pro jis­to­tu za­pá­li­li.

Po­kra­čo­vá­ní příš­tě!

News­let­ter

Při­hlas­te se k od­bě­ru na­še­ho news­let­te­ru a do­stá­vej­te pra­vi­del­ně in­for­ma­ce nejen o no­vých čís­lech ča­so­pi­su, ale i udá­los­tech po­řá­da­ných ko­lek­ti­vem Dí­la!

Ne­spa­mu­je­me! Dal­ší in­for­ma­ce na­lez­ne­te v na­šich zá­sa­dách ochra­ny osob­ních úda­jů.

V AKTUÁLNÍM ČÍSLE: