Ma­rie­ke Lu­ca­se Rij­ne­veld (teh­dy ješ­tě o so­bě smýš­le­jí­cí ja­ko o bás­níř­ce a pro­za­ič­ce) vy­ne­sl roku 2020 an­g­lic­ký pře­klad de­bu­tu De avond is on­ge­mak (v češ­ti­ně S ve­če­rem při­chá­zí tí­seň) pres­tiž­ní me­zi­ná­rod­ní Boo­ke­ro­vu ce­nu. Stal/a se tak jed­nak his­to­ric­ky prv­ním ni­zo­zem­ským spi­so­va­tel­stvem, který/á tu­to ce­nu získal/a. 

V ná­sle­du­jí­cím ro­ce si ne­bi­nár­ní Rij­ne­veld vy­bra­la afro­a­me­ric­ká bás­níř­ka Aman­da Gor­man – jež vy­stou­pi­la na inau­gu­ra­ci no­vé­ho ame­ric­ké­ho pre­zi­den­ta Jo­ea Bi­de­na s per­for­ma­tiv­ní bás­ní o souná­le­ži­tos­ti a in­klu­zi­vi­tě The Hill We Climb –, aby tu­to bá­seň převedli/y do ni­zo­zemš­ti­ny. Jak rych­le se té prá­ce Lu­cas Rij­ne­veld s po­ko­rou ujali/y, tak rych­le se jí za­se na zá­kla­dě kri­ti­ky, že ne­ní dost „skin­ny Black Gi­rl“ s ži­tou zku­še­nos­tí utla­čo­va­né men­ši­ny a mlu­ve­né po­ezie, museli/y vzdát. Po­nech­me stra­nou ná­sled­nou váš­ni­vou dis­ku­si o tom, kdo a za ja­kých pod­mí­nek vů­bec smí po­mýš­let na pře­klad au­tor­stva z ji­né spo­le­čen­ské vrst­vy, ji­né do­by, ji­ných zku­še­nos­tí. Ten­to pří­běh totiž do­ce­la dob­ře ilu­stru­je i te­ma­tic­kou ro­vi­nu ce­ně­né­ho ro­má­nu. Ta se si­ce v prv­ním plá­nu tý­ká zejmé­na ne­jis­to­ty do­spí­vá­ní a prv­ních dět­ských kon­tak­tů se smr­tí, v šir­ší ro­vi­ně jde ale ta­ké o (ne)přijetí vlast­ní iden­ti­ty, iden­ti­ty své ko­mu­ni­ty (v ro­má­no­vém pří­pa­dě pří­sluš­ní­ků re­for­mo­va­né církve) a v ne­po­sled­ní řa­dě o vzá­jem­né me­zi­lid­ské po­ro­zu­mě­ní. Přes­ně to, če­mu Aman­da Gor­man ve své bás­ni vě­ří a v co dou­fá a co kri­ti­ko­vé účas­ti Lu­ca­se Rij­ne­veld na pře­kla­du tak bez­o­styš­ně po­pře­li. 

Po­lo­au­to­bi­o­gra­fic­ký ro­mán vy­chá­zí zčás­ti z osob­ní zku­še­nos­ti smr­ti star­ší­ho bra­t­ra, kte­rou au­tor­stvo vy­u­ží­vá ja­ko spouš­těč všech udá­los­tí i své­ho fikč­ní­ho svě­ta, dál už ze zmi­ňo­va­né per­fekt­ní zna­los­ti far­mář­ské­ho ži­vo­ta a ži­vo­ta v sil­ně vě­ří­cí ro­di­ně. Na dru­hé stra­ně pak ze své ne­o­by­čej­ně bo­ha­té ob­raz­nos­ti, schop­nos­ti me­ta­fo­ri­zo­vat i ztvrd­lé ruč­ní­ky v pro­mrz­lé kou­pel­ně tak, aby čte­ná­ři ne­u­nik­lo, že jde o ztvrd­lé ruč­ní­ky v pro­mrz­lé kou­pel­ně, a zá­ro­veň aby do­stal i dáv­ku po­ezie. Tím vzni­ká po­zo­ru­hod­né for­mál­ní i te­ma­tic­ké na­pě­tí, kte­ré ta­ké a pře­de­vším sto­jí za onou ti­tul­ní tís­ni­vos­tí. Prá­vě ryt­mic­kým stří­dá­ním re­á­lií a je­jich me­ta­fo­ric­kých, a ješ­tě ví­ce při­rov­ná­ní­mi bu­do­va­ných ma­ni­festa­cí zjed­ná­vá blu­diš­tě mys­li de­se­ti­le­té dív­ky, kte­rá si kla­de bra­t­ro­vu smrt za vi­nu, kte­rá se bo­jí smr­ti ro­di­čů, své­ho hy­po­te­tic­ké­ho one­moc­ně­ní, kte­rá ob­je­vu­je svou se­xu­a­li­tu, zvrh­lost i lás­ky­pl­nost. V tom­to blu­diš­ti se ne­ži­vý sta­tek, mu­šin­ce na žá­rov­ce, všu­dypří­tom­né krá­vy a ro­pu­chy, ste­ril­ní ho­do­bo­žo­vý po­koj ne­bo vzta­hy v pě­ti­člen­né ro­di­ně po­zna­me­na­né smr­tí sy­na a po­slé­ze i de­sí­tek krav kvů­li ná­ka­ze kul­hav­kou a slin­tav­kou stá­va­jí jed­ním or­ga­nis­mem. Je to síť, v níž hlav­ní hr­din­ka, jíž se pře­zdí­vá Bun­da, pro­to­že ze se­be od jis­té­ho oka­mži­ku od­mí­tá sun­dat bun­du, splé­tá své vy­prá­vě­ní z re­la­tiv­ně stříz­li­vých po­pi­sů kal­né pě­ny dní na stat­ku a ta­ko­vých po­pi­sů ja­ko tře­ba očí je­jí mat­ky, jež jsou „po­sled­ní do­bou za­pad­lej­ší, stej­ně ja­ko za­pa­dá můj sta­rý, pích­lý fot­ba­lo­vý míč stá­le hlou­bě­ji do kejdy v jím­ce ve­d­le chlé­va“.

Ži­vo­ty li­dí tu ma­jí stej­nou váhu ja­ko ži­vo­ty krav ne­bo ne­ži­vých vě­cí. Hned v dru­hé ka­pi­to­le se pí­še, že „ni­kdo ne­byl dů­le­ži­těj­ší než krá­vy, ty mě­ly vždyc­ky před­nost; i když o po­zor­nost ne­stá­ly (…) i tak se jim po­da­ři­lo do­sáh­nout vý­ji­meč­nos­ti“. A ač­ko­li vy­prá­vě­ní v pod­sta­tě za­čí­ná uto­nu­tím nej­star­ší­ho sy­na Matthie­se při brus­lař­ském zá­vo­du pár dní před Štěd­rým ve­če­rem a je hyb­ným mo­men­tem všech ná­sle­du­jí­cích udá­los­tí – ať už je to ob­se­se hlav­ní hr­din­ky ne­sun­dá­vat si bun­du, se­be­tres­tá­ní je­jí mat­ky hla­do­vě­ním, ne­bo po­kou­še­ní smr­ti tří zby­lých sou­ro­zen­ců –, nu­ce­ná po­ráž­ka veš­ke­ré­ho do­byt­ka se zdá pro ro­di­nu mno­hem vět­ší tragé­dií. Sil­ná pro­tes­tant­ská ví­ra pak ne­při­ná­ší oče­ká­va­né smí­ře­ní a dr­že­ní se smys­lu ži­vo­ta v ná­sle­do­vá­ní Kris­to­va pří­kla­du, ale jen ješ­tě sle­pěj­ší do­dr­žo­vá­ní prázd­ných ri­tu­á­lů, v nichž je spá­sa jen znač­kou, dal­ší plas­to­vou znám­kou na uchu do­bytče­te.

Ži­vo­ty li­dí jsou zob­ra­zo­vá­ny spí­še jen ja­ko vý­lo­hy, o nichž se roz­ho­du­je, zda a jak smě­jí být vi­dě­ny. Ja­ko tře­ba ve zvy­ku za­zna­me­ná­vat růst dě­tí na zá­rub­ních dve­ří, kte­ré otec po smr­ti Matthie­se pře­la­ku­je, pro­to­že „ni­kdo ne­smí vi­dět, jak ros­te­me“. Ne­bo když už mat­ka dáv­no ne­po­sí­lá ani dě­ti, ani své­ho mu­že k ho­li­či, „abychom by­li za­rostlí, abychom po­ma­lu zmi­ze­li ja­ko před­ní trakt do­mu za­růs­ta­jí­cí břeč­ťa­nem. Aby už ni­kdo ne­vi­děl, jak má­lo zna­me­ná­me.“ Ro­mán šo­ku­jí­cím způ­so­bem ob­na­žu­je me­cha­nismy v tra­dič­ní a sil­ně vě­ří­cí ro­di­ně po­čát­ku dru­hé­ho mi­lé­nia; po­kud by au­tor­ka vy­ne­cha­la let­mé zmín­ky o po­sle­chu hud­by na dis­c­ma­nu, o po­čí­ta­čo­vé hře The Sims, o Go­o­glu ne­bo por­no­ča­so­pi­su pod bra­t­ro­vým pol­štá­řem, klid­ně by jej by­lo lze po­va­žo­vat za ob­rá­zek ži­vo­ta na stat­ku v mi­nu­lém, či do­kon­ce v před­mi­nu­lém sto­le­tí. 

Bun­da si kla­de za vi­nu smrt své­ho bra­t­ra, pro­to­že ji ve své mys­li vy­mě­ni­la za hro­zí­cí smrt své­ho ob­lí­be­né­ho krá­lí­ka a tu­to myš­len­ku po­svě­ti­la ta­ké zá­vě­reč­ným „amen“. Smrt v nej­růz­něj­ších po­do­bách, včet­ně té me­ta­fo­ric­ké or­gas­tic­ké, pak hr­din­ku pro­vá­zí ce­lým je­jím emoč­ním blu­diš­těm a na­lé­zá ji ta­ké na je­ho kon­ci. Smrt zkou­ší ve zvrh­lých hrách se sestrou Han­nou a bra­t­rem Obbem či s ka­ma­rád­kou Belle. Na­lé­zá ji v prv­ních zku­še­nos­tech s mastur­ba­cí, v ob­je­vo­vá­ní zejmé­na muž­ských po­hlav­ních or­gá­nů, kte­ré je ne­u­stá­le po­mě­řo­vá­no stra­chem z Hos­po­di­na lo­me­no ro­di­čů, od smr­ti Matthie­se za­kon­zer­vo­va­ných ve vlast­ním smut­ku a ne­při­pouš­tě­jí­cích ja­ké­ko­li pro­je­vy emo­cí ani u se­be, ani u svých dě­tí. V tom­to to­xic­kém pro­stře­dí, jež se ro­má­no­vě ome­zu­je v zá­sa­dě pou­ze na pro­stor far­my, se sna­ží Bun­da po­ro­zu­mět nejen těm­to me­cha­nismům, ale pře­de­vším sa­ma so­bě. Pří­liš se jí to ne­da­ří, což je li­te­rár­ně zpra­co­va­né v mo­ti­vu ne­u­stá­lé zá­cpy způ­so­be­né čás­teč­ně fy­zi­o­lo­gic­ky, čás­teč­ně psy­chic­ky v je­jí oba­vě, že uko­je­ním po­tře­by by ztra­ti­la část se­be. 

K smr­ti se dět­ská li­te­ra­tu­ra, nad­to li­te­ra­tu­ra psa­ná dět­skou per­spek­ti­vou, při­my­ká v po­sled­ních le­tech čím dál hla­si­tě­ji, a oži­vu­je tak své dáv­no uschlé ko­ře­ny v po­hád­kách a orál­ním vy­prá­vě­ní, jimž bý­va­ly dě­ti zce­la při­ro­ze­ně vy­sta­vo­vá­ny. Pro „sně­ho­vé vloč­ky“ je tak mož­ná se­tká­ní se smr­tí ně­co ja­ko me­ta­kul­tur­ní šok. Snad i pro­to vy­vo­lal ro­mán ta­ko­vý po­prask. Svým způ­so­bem je ale na­vzdo­ry své ne­kom­pro­mis­nos­ti a jis­té na­tu­ra­lis­tič­nos­ti až kon­zer­va­tiv­ně re­a­lis­tic­ký, po­cti­vý a uvě­ři­tel­ný. A to je na něm mož­ná to nej­tís­ni­věj­ší. 

LU­CAS RIJ­NE­VELD, Ma­rie­ke. S ve­če­rem při­chá­zí tí­seň. Pře­lo­ži­la Ve­ro­ni­ka Havlí­ko­vá ter Harm­sel. Pra­ha: Ar­go, 2021, 248 s.