Bás­ník, spi­so­va­tel, pra­vi­del­ný při­spě­va­tel ča­so­pi­su No­vý pro­stor a ces­to­va­tel Do­mi­nik Obru­ča už řa­du let vo­zí na spo­le­čen­ské ak­ce s přá­te­li, jen tak do hos­po­dy, ale i na různá au­tor­ská čte­ní slož­ku pa­pí­rů s po­zo­ru­hod­ný­mi dra­ma­tic­ký­mi si­tu­a­ce­mi a di­a­lo­gic­ký­mi scé­na­mi, mi­ni­dra­ma­ty. Když na to při­jde, roz­dá pa­pí­ry li­dem ko­lem se­be, ur­čí úlo­hy a po­lo­im­pro­vi­zo­va­né di­va­del­ní před­sta­ve­ní mů­že za­čít. Ča­sem se mu pa­pí­ry na­hro­ma­di­ly do ta­ko­vé mí­ry, že se roz­ho­dl je se­sta­vit do kni­hy. „Spe­ci­fic­ké pro ta­ko­vé čte­ní by­lo, že her­ci ne­mě­li žád­ný čas na pří­pra­vu, tu­díž čet­li, aniž by tu­ši­li, kam se pří­běh vy­vi­ne či ja­ké dal­ší po­sta­vy se v tex­tu ob­je­ví,“ po­pi­su­je „pří­běh kni­hy“ v je­jím zá­vě­ru. Na­kla­da­te­le na­ko­nec na­šel v mla­dém ne­zá­vis­lém pod­ni­ku Ka­te­ři­ny Lot­ty Bar­to­šo­vé Ouk­lej­ky. Kni­ha pod la­pi­dár­ním ná­zvem Ab­surd­ní dra­ma­ta a mi­ni­di­a­lo­gy vy­šla v zá­vě­ru mi­nu­lé­ho roku a dob­ře ilu­stru­je úska­lí i mož­nos­ti vy­sta­vě­ní dra­ma­tic­ké si­tu­a­ce na ma­lé plo­še.

Zdá se, že vý­cho­zím a ur­ču­jí­cím mo­men­tem k psa­ní by­la au­to­ro­vi ně­ja­ká for­ma frustra­ce zejmé­na z ne­funkč­ní me­zi­lid­ské ko­mu­ni­ka­ce, což ostat­ně ab­surd­ní dra­ma­ti­ka do­ká­za­la vždy ve své his­to­rii je­di­neč­ně zdů­raz­nit. V tom­to ohle­du je Do­mi­nik Obru­ča je­jím po­cti­vým po­kra­čo­va­te­lem. V kaž­dém ze zhru­ba dvou de­sí­tek uve­de­ných tex­tů lze na­lézt ně­ja­ké sché­ma tvo­ří­cí pá­teř i ma­so té­to tra­di­ce, ať už je to cí­le­né znejiš­ťo­vá­ní, kdo je kdo, ja­ká po­sta­va zrov­na mlu­ví – na­pří­klad téměř do­ko­na­lá mi­ni­a­tu­ra Pan Ka­brhel, v níž dvě fi­gu­ry po­stup­ně svlé­ká­ním ma­sek na­bý­va­jí ví­ce ro­lí, aby na­ko­nec do­spě­li k hád­ce o tom, kdo z nich je pan Ka­brhel. Tak­to vy­sta­vě­ná si­tu­a­ce při­ro­ze­ně kla­de vel­ké ná­ro­ky na pre­ciz­ní di­a­lo­gic­kou vý­mě­nu, kte­rá tu na­chá­zí své li­mi­ty hned zkra­je, kdy jed­na po­sta­va re­a­gu­je na pří­chod dru­hé po­sta­vy pře­kva­pe­ně, ale hned ve dru­hé repli­ce už je to ona, kdo ří­ká, že za dru­hou po­sta­vou při­šla ně­co jí ozná­mit… A obá­vám se, že nejde o au­to­ro­vu schvál­nost.

Ať už jde o sym­bo­li­ku, kte­rá je pa­tr­ná za kaž­dým tex­tem a člo­věk je pak mů­že číst ja­ko své­ho dru­hu po­do­ben­ství – v té­to ro­vi­ně vy­ni­ká zejmé­na dra­ma Oni vstu­pu­jí­cí do ši­ro­ké­ho po­le „vel­kob­ra­tr­ské“ li­te­ra­tu­ry te­ma­ti­zu­jí­cí oba­vy „ma­lé­ho“ člo­vě­ka z per­ma­nent­ní­ho do­hle­du ně­ja­ké vyš­ší mo­ci. Ane­bo ať je to kon­takt s úřed­nic­kým šimlem ja­ko svým způ­so­bem už au­to­nomní sub­ka­te­go­rie ab­surd­na – v tom­to pří­pa­dě se au­tor in­spi­ro­val zbu­je­lou ad­mi­nis­tra­ti­vou, kdy za kaž­dým for­mu­lá­řem sto­jí řa­da ji­ných for­mu­lá­řů a člo­věk se do­stá­vá do sta­vu ne­mož­nos­ti ce­lým ad­mi­nis­tra­tiv­ním pro­ce­sem vů­bec pro­jít – viz Dů­le­ži­tý for­mu­lář. Ne­bo de fac­to anekdo­ta o ne­mož­né do­mluvě s úřed­ní­kem v Mul­ti­a­lo­gu úřed­nic­kém.

Znač­ná část dra­mat je po­sta­ve­na na kon­flik­tu me­zi lid­mi, na stup­ňu­jí­cí se agre­si, kte­rá v pří­pa­dě drob­nůst­ky Ne­ru­še­ní do­kon­ce es­ka­lu­je v pře­hna­ně ta­ran­ti­nov­ský ma­sa­kr, jímž kon­čí pů­vod­ně pře­hna­né ohle­dy a sluš­né jed­ná­ní me­zi dvě­ma po­sta­va­mi na­vzá­jem se ujiš­ťu­jí­cí, že se ne­ru­ší. Vý­jim­ku tvo­ří Po­do­mní pro­dej­ce, kde kon­flikt ne­ní pro­stře­dek, ný­brž cíl – v pod­sta­tě jde o roz­ve­de­nou anekdo­tu o tom, že po­do­mní pro­dej­ce kli­du a po­ho­dy umě­le vy­vo­lá v ci­zí do­mác­nos­ti kon­flikt, ne­klid, na­pě­tí a ne­chá si za­pla­tit, aby ode­šel, čímž se mu sku­teč­ně po­da­ří pro­dat klid a po­ho­du. A dvo­ji­ce Běž­ci a Se­be­vra­zi, kte­rá, ač te­ma­tic­ky zce­la ne­pří­buzná, sta­ví na di­a­lo­gic­kých part­ne­rech ocit­nuvších se v ab­surd­ní si­tu­a­ci. V prv­ním pří­pa­dě při se­tká­ní „ak­ti­vis­tů“ (běž­ci, pán ská­ka­jí­cí v pyt­li, le­tec) za ně­ja­kou „chvá­ly­hod­nou“ věc, na­pří­klad za mír, otep­lo­vá­ní, pro­ti zdra­žo­vá­ní al­ko­ho­lic­kých ná­po­jů apod. V dru­hém pak roz­ho­vor dvo­ji­ce se­be­vra­hů, kterak se spro­vo­dit ze svě­ta a kterak tak uči­ni­li je­jich přá­te­lé, kdy se tak v zá­sa­dě vy­tvá­ří před­sta­va o ja­kém­si běž­ném ko­lek­ti­vu se spo­leč­ným zá­jmem a sdí­le­jí­cí ti­py, kde se­hnat vhod­né pro­střed­ky, na ja­kém mís­tě a jak vů­bec se­be­vraž­du vy­ko­nat atd. Obě dra­ma­ta jsou pak va­ri­a­cí zmi­ňo­va­né­ho Pa­na Ka­brhe­la – všech­ny tři sta­ví na iri­tu­jí­cím ku­mu­lo­vá­ní slov a ne­u­stá­lém opa­ko­vá­ní již ře­če­né­ho až do efek­tu bez­vý­znam­ných, vy­prázd­ně­ných replik. V pří­pa­dě Se­be­vra­hů to ovšem po­ně­kud kon­tro­verz­ně ve­de k to­mu, že z ně­če­ho tak ex­trém­ně bo­lest­né­ho a fa­tál­ní­ho, ja­ko je se­be­vraž­da, se sta­ne směš­nost. Směš­ný­mi se ale je­ví pře­de­vším sa­mi pro­ta­go­nis­té a v zá­sa­dě je pak úpl­ně jed­no, co je té­ma­tem je­jich ho­vo­ru. Otáz­ka te­dy zní, co je vlast­ně au­to­ro­vým zá­mě­rem. Ze ze­směš­ňo­vá­ní se­be­vražd bych jej ne­rad ob­vi­ňo­val, ale mě­la-li to být jen ad ab­sur­dum do­ve­de­ná vy­prázd­ně­nost ně­kte­rých me­zi­lid­ských kon­ver­za­cí, snad při­po­mí­na­jí­cí plo­chost cha­tů, ne­ní mož­ná té­ma se­be­vražd zrov­na nej­vhod­něj­ší, pro­to­že se pros­tě směš­nos­ti ve své pod­sta­tě vzpí­rá. V pří­pa­dě Běž­ců a Pa­na Ka­brhe­la to ovšem fun­gu­je bez­vad­ně.

Po­zo­ru­hod­ná je ta­ké před­sta­va vstu­pu le­gen­dár­ní­ho Go­do­ta na scé­nu. Obru­ča ve hře Sen­za­ce do­mys­lel, jak by to moh­lo vy­pa­dat, když se lid­stvo Go­do­ta ko­neč­ně do­čká. Lid­stvo v do­bě pl­né hrůz, ná­si­lí a kri­zí o něj však ni­jak neje­ví zá­jem a pro­střed­nic­tvím dvo­ji­ce po­stav Jir­ky a Hon­zy jej do­ko­na­le ig­no­ru­je. V té­hle mi­ni­a­tu­ře au­tor per­fekt­ně zvlá­dl anekdo­tic­ké na­lo­že­ní s Becket­to­vou kla­si­kou i pře­kva­pi­vou poin­tou a vý­sled­kem je jed­no z nej­se­vře­něj­ších děl v kni­ze.

Pa­ra­dox­ně nej­sil­něj­ší je kni­ha v hra­vých do­pl­ň­cích, ať už je to for­mu­lář Do­plň si sám, kde si mů­žou účast­ní­ci na­psat pod­le da­ných pra­vi­del vlast­ní hru, Mi­ni­di­a­lo­gy co­by po­da­ře­ný po­kus o re­duk­ci me­zi­lid­ské ko­mu­ni­ka­ce na na­pros­té mi­ni­mum od­ha­lu­jí­cí je­jí čas­tou bez­ob­saž­nost. A za vů­bec nej­po­da­ře­něj­ší po­va­žu­ji Po­e­tic­ké in­ter­mez­zo, kte­ré oce­ní všich­ni, kdo se kdy sna­ži­li zís­kat prá­ci a by­li opa­ko­va­ně ne­ú­spěš­ní. Bá­seň je slo­že­ná z útrž­ků zpráv, pa­tr­ně mai­lo­vé ko­re­spon­den­ce se za­měst­na­va­te­li, a ob­na­žu­je úřed­nic­ké pty­de­pe až na kost. Re­ce­sis­tic­ká po­va­ha kni­hy je do­ko­na­le za­vr­še­na v zá­vě­reč­ných Čas­to kla­de­ných od­po­vě­dích před­sta­vu­jí­cích de­sa­te­ro ty­pic­kých od­po­vě­dí na otáz­ky, kte­ré tu ale nejsou uve­de­ny.

Na zá­věr je tře­ba říct, že ná­pa­di­tost, pře­kva­pi­vost a čas­to i in­spi­ra­tiv­nost uve­řej­ně­ných tex­tů na­ru­šu­je ne­pří­liš ná­pa­di­tý slov­ník, dů­raz na ne­při­ro­ze­nou spi­sov­nost v před­sta­vě, že mů­že být no­si­te­lem hu­mo­ru. Dí­lem snad ano, ale po­u­žit tak­to ploš­ně, zby­teč­ně to po­sta­vy zplošťu­je. Zdá se pak, ja­ko by au­tor psal jen jed­nu po­sta­vu, pro­to­že od­hléd­nu­to od té­ma­tu si­tu­a­ce, ni­čím se od se­be dr­ti­vá vět­ši­na po­stav ne­li­ší, jsou za­mě­ni­tel­né, pro­to ne­au­ten­tic­ké. Ab­sur­di­ta, o niž au­to­ro­vi šlo, se re­a­li­zu­je pou­ze v ori­gi­na­li­tě ná­pa­du, re­a­li­za­ce je ale čas­to kr­ko­lom­ná a jed­no­tvár­ná a ne­se­na ne­ži­vý­mi po­sta­va­mi. Tím se po­hří­chu umen­šu­je úči­nek ná­pa­du. Zvo­le­ný krát­ký útvar při­ro­ze­ně ne­na­bí­zí moc pro­sto­ru pro ži­věj­ší cha­rak­te­ris­ti­ku, když ale růz­né po­sta­vy v růz­ných si­tu­a­cích ří­ka­jí ta­táž slo­va a re­a­gu­jí týmž způ­so­bem, vy­po­ví­dá to spí­še o těž­ko do­sa­ži­tel­ných am­bi­cích. Na­vzdo­ry to­mu vše­mu je kni­ha po­měr­ně vý­ji­meč­ným po­či­nem na po­li sou­čas­ně vy­dá­va­né dra­ma­ti­ky a za­slou­ži­la by si jis­tě srov­ná­ní tře­ba s ak­tu­ál­ní­mi ty­po­vě po­dob­ný­mi Gro­tes­ka­mi Mi­cha­la Šan­dy. Jsem do­ce­la zvě­dav na Obru­čo­vo „vět­ší“ dra­ma, jež na­zna­ču­je v edič­ní po­znám­ce. Cit pro poin­to­vá­ní dra­ma­tic­kých si­tu­a­cí mu roz­hod­ně ne­chy­bí.

OBRU­ČA, Do­mi­nik: Ab­surd­ní dra­ma­ta a mi­ni­di­a­lo­gy. Pra­ha: Ouk­lej­ky, 2024, 224 s.