Mám rád film Ve­tře­lec. Sci-fi ho­ror, kte­rý jsem kdy­si taj­ně sle­do­val po­o­tevře­ný­mi dveř­mi z dět­ské­ho po­ko­je, přes­to­že jsem měl dáv­no spát. I pro­to jsem za­já­sal, že mo­hu v rám­ci před­vá­noč­ní­ho vý­le­tu do Lon­dý­na vi­dět na je­viš­ti Si­gour­ney Wea­ver.

The Ja­mie Lloyd Com­pa­ny ji ob­sa­di­lo do ro­le Pro­spe­ra v Shake­spea­ro­vě Bou­ři (The Tem­pest). Holly­wo­od­ská iko­na, kte­rá ztvár­ni­la mno­hé sil­né žen­ské hr­din­ky, ovšem ce­lé před­sta­ve­ní jen se­dě­la – buď na for­bí­ně, ane­bo ve stře­du je­viš­tě, což si­ce ne­by­lo mno­ho, ale by­lo to lep­ší, než když mlu­vi­la. Mís­to sle­do­vá­ní di­va­dla se mi tak v hla­vě od­ví­jel ji­ný pří­běh. Pro­duk­ce vo­lá hvězd­né Wea­ver přes At­lan­tik, jest­li by si ne­chtě­la za­hrát v The­a­t­re Royal Dru­ry La­ne pro téměř dva ti­sí­ce li­dí vel­kou shake­spea­rov­skou ro­li, v di­va­dle, kde stej­nou hru kdy­si re­ží­ro­val Pe­ter Bro­ok. Ta si řek­ne: „no co, moc di­va­dlo ne­hra­ju, Shake­spea­ra na­po­sle­dy v osm­de­sát­kách, ale co bych si to v pět­a­se­dm­de­sá­ti ješ­tě ne­vy­střih­la, kdy jin­dy?“ A svou účast po­tvr­dí. A já ji vlast­ně chá­pu. Nad­še­ní a hlav­ně re­kla­ma ne­zna­jí me­zí, je ohlá­še­no přes še­de­sát re­príz a oče­ká­vá­ní jsou ob­rov­ská. Si­gour­ney při­je­de na prv­ní čte­nou zkouš­ku a před­ne­se svůj úvod­ní mo­no­log, kou­ká po ostat­ních, ja­ká je, za­hléd­ne zma­te­ní, ale po něm ná­sle­du­jí po­vzbu­zu­jí­cí, i když dro­bet kře­čo­vi­té úsměvy. „No jo, jsem hvězda, ner­vo­zi­ta v mé pří­tom­nos­ti je běž­ná,“ po­mys­lí si Si­gour­ney a s chu­tí čte dál. O pár ho­din poz­dě­ji se ale tvůr­čí tým schá­zí v nej­bliž­ším ba­ru. Zpr­vu všich­ni ml­čí a kon­ster­no­va­ně upí­je­jí ze skle­nic. Te­pr­ve pak ně­kdo od­váž­ný ti­cho pro­lo­mí. „Ona šiš­lá.“ A ji­ný na to ne­pře­svěd­či­vě: „tře­ba má jen no­vé zu­by, to se zlep­ší!“ A dal­ší: „dyť ne­u­mí cho­dit po je­viš­ti.“ A pro­to­že na­dě­je umí­rá po­sled­ní, ješ­tě ně­kdo hles­ne: „tak ji ne­chá­me se­dět…“ A za­se je ti­cho. Všich­ni vě­dí, že za­kla­da­tel­ku žán­ru „křeh­ká dív­ka v kalhot­kách bo­ju­je se šmejdem z vesmí­ru“ pře­ob­sa­dit nejde, di­vá­ci si ku­pu­jí vstu­pen­ky jen a jen na ni. Za­tím­co se mi v hla­vě ode­hrá­vá dra­ma bouř­li­vé­ho zkou­še­ní, pře­ná­ší na je­viš­ti duch Ariel žid­lič­ku pro Pro­spe­ra o pár me­t­rů dál. Si­gour­ney se pře­su­ne, re­flek­tor ji osví­tí a di­vá­ci do­stá­va­jí přes­ně to co chtě­li: holly­wo­od­skou hvězdu na lon­dýn­ském je­viš­ti. Nic víc. Ale ta­ky nic míň. Už to sa­mo je pře­ce kul­tur­ní udá­lost a u vět­ší jsem te­nhle rok ne­byl. Co na tom, že to ne­by­lo dob­ré di­va­dlo.

Ale abych ne­kon­čil pro ně­kte­ré čte­ná­ře pe­si­mis­tic­ky – ne­o­če­ká­va­nou ra­dos­tí mi byl ší­le­ný mu­zi­kál Ná­vrat do bu­douc­nos­ti (Back to the Fu­tu­re: The Mu­si­cal) v Adel­phi The­a­t­re. V in­sce­na­ci se pra­co­va­lo s ne­u­vě­ři­tel­ný­mi tech­nic­ký­mi tri­ky a do­kon­ce i an­ga­žo­va­nou pís­ní, ve kte­ré šťast­ní po­zemš­ťa­né pa­de­sá­tých let mi­nu­lé­ho sto­le­tí zpí­va­jí o tom, v ja­kém rá­ji pl­ném DDT, azbes­tu a fo­sil­ních pa­liv ži­jí. Ško­da, že se nám vše­ho z té (anti)utopické pís­ně ješ­tě ne­po­da­ři­lo zba­vit.  

Úvod­ní ob­rá­zek je ofi­ci­ál­ní re­klam­ní ban­ner z The­a­t­re Royal Dru­ry La­ne.