Byl téměř uplynulý rok dost kulturní? Naštěstí mohu říct, že skvělých uměleckých zážitků jsem okusila dostatečně, nekulturních okamžiků ovšem také, a to bohužel i na poli umění. Tragickou dějinnou kapitolou je samozřejmě devastace slovenské kultury ve jménu zachování slovenské kultury. V tomto textu není prostor to hlouběji rozebírat, ale nezapomínejme ani na okamžik, jak blízko nás se objevuje cenzura, a buďme i v roce 2025 nejen umělecky svobodní! A teď už opravdu k meritu věci.
Galerie hlavního města Prahy v Městské knihovně
V posledních letech se opravdu těším na nové výstavy ve druhém patře Městské knihovny. Letošní rok mi rámovaly dvě pozoruhodné výstavy – jarní Nové realismy (Moderní realistické přístupy na československé výtvarné scéně 1918–1945) kurátorů Anny Habánové, Iva Habána, Heleny Musilové a zimní Návratný průzkum: Ostrava kurátorů Martina Netočného a Tomáše Knoflíčka, kterou ještě můžete navštívit. Obě mě oblažily trochou známého, jež pozorovatele utvrdí, že je kulturním člověkem s rozhledem, a samozřejmě především mnoha objevy, které se pokusím uchovat v paměti co nejdéle. Obě byly také kreativně a zábavně instalovány.
Alternativní (nezávislá) divadelní scéna
Vybrala jsem tři díla, která mě opravdu potěšila a která mají společnou uměleckou apelativnost, v mnoha ohledech nekompromisnost až drzost. Autorská performance Dobre už bolo Karola Fila, jež byla uvedena v listopadu na různých pražských místech (Archa+, Vzlet, Disk), autorská inscenace Wandervogel Jana Mocka, která se hrála a ještě bude hrát v Alfredu ve dvoře, a inscenace LÁSKA/Argumentační cvičení podle hry izraelské autorky Sivan Ben Yishai v režii Kashy Jandáčkové souboru Letí ve Vile Štvanice. Jsou o: 1) o střetu generací a slovenské politické a společenské situaci; 2) o nastupujících generacích, přírodě a soudružství; 3) o generačním a genderovém pohledu na ženu, o společenském postavení i sexualitě. A všem nechybí humor a nadhled!
Kniha všech vůní
Tady nebudu zdržovat, většinu dobrých (feministických) knih si totiž nechávám do příštího čísla! A bez mučení se přiznám, že mým dlouhodobě oblíbeným televizním pořadem je Z metropole, proto mi udělala radost kniha Petra Sojky Na jedno, která pojednává o pražských putykách, těch vymizelých, nebo těch, které sice nesou název ze slavných dob, jejich genius loci se ale už víceméně vypařil. I když… Do pražského Montmartru chodím ráda a s pohledem upřeným na malovaný strop sním o zdejší dávné umělecké alternativě.
Švankmajerovi
Vím, ten tip měl být ideálně jen jeden. A vlastně to ani není tak těžké – vždy bude mým obrovským kulturním zážitkem jakékoliv setkání s Janem Švankmajerem. Jeho dílo mě ohromuje znova a znova, dost často o něm mluvím, takto jsem třeba letos nejednou obtěžovala při zkoušení Frankensteina v divadla Komedie režiséra Jakuba Maksymova… No ale považte, lze ještě v Čechách zpracovávat nějakou hravě hororovou látku bez odkazu nebo ohledu na Švankmajera? A letos jsem se opět nasytila, ve Frankensteinovi máme Otesánka a červy v jablcích a v GASKu v Kutné Hoře jsem viděla úchvatnou výstavu Disegno Interno – Eva Švankmajerová a Jan Švankmajer (kurátor Richard Drury). Následně (ještě ten večer) jsem si pustila několik Švankmajerových filmů, které jsem sice neviděla poprvé, ale stejně jsem v nich objevila nespočet nových obrazů. Znáte třeba výsostně kutnohorský film: Kostnice?