Byl téměř uply­nu­lý rok dost kul­tur­ní? Na­štěs­tí mo­hu říct, že skvě­lých umě­lec­kých zá­žit­ků jsem oku­si­la do­sta­teč­ně, ne­kul­tur­ních oka­mži­ků ovšem ta­ké, a to bo­hu­žel i na po­li umě­ní. Tra­gic­kou dě­jin­nou ka­pi­to­lou je sa­mo­zřej­mě de­vasta­ce slo­ven­ské kul­tu­ry ve jmé­nu za­cho­vá­ní slo­ven­ské kul­tu­ry. V tom­to tex­tu ne­ní pro­stor to hlou­bě­ji ro­ze­bí­rat, ale ne­za­po­mí­nej­me ani na oka­mžik, jak blíz­ko nás se ob­je­vu­je cen­zu­ra, a buď­me i v ro­ce 2025 nejen umě­lec­ky svo­bod­ní! A teď už oprav­du k me­ri­tu vě­ci.

Ga­le­rie hlav­ní­ho měs­ta Pra­hy v Měst­ské knihov­ně

V po­sled­ních le­tech se oprav­du tě­ším na no­vé vý­sta­vy ve dru­hém pa­t­ře Měst­ské knihov­ny. Le­toš­ní rok mi rá­mo­va­ly dvě po­zo­ru­hod­né vý­sta­vy – jar­ní No­vé re­a­lismy (Mo­der­ní re­a­lis­tic­ké pří­stu­py na čes­ko­slo­ven­ské vý­tvar­né scé­ně 1918–1945) ku­rá­to­rů An­ny Ha­bá­no­vé, Iva Ha­bá­na, He­le­ny Musi­lo­vé a zim­ní Ná­vrat­ný prů­zkum: Os­t­ra­va ku­rá­to­rů Mar­ti­na Ne­toč­né­ho a To­má­še Knof­líč­ka, kte­rou ješ­tě mů­že­te na­vští­vit. Obě mě ob­la­ži­ly tro­chou zná­mé­ho, jež po­zo­ro­va­te­le utvr­dí, že je kul­tur­ním člo­vě­kem s roz­hle­dem, a sa­mo­zřej­mě pře­de­vším mno­ha ob­je­vy, kte­ré se po­ku­sím ucho­vat v pa­mě­ti co nejdéle. Obě by­ly ta­ké kre­a­tiv­ně a zá­bav­ně in­sta­lo­vá­ny. 

Al­ter­na­tiv­ní (ne­zá­vis­lá) di­va­del­ní scé­na

Vy­bra­la jsem tři dí­la, kte­rá mě oprav­du po­tě­ši­la a kte­rá ma­jí spo­leč­nou umě­lec­kou ape­la­tiv­nost, v mno­ha ohle­dech ne­kom­pro­mis­nost až dr­zost. Au­tor­ská per­for­man­ce Dob­re už bo­lo Ka­ro­la Fi­la, jež by­la uve­de­na v lis­to­pa­du na růz­ných praž­ských mís­tech (Ar­cha+, Vzlet, Disk), au­tor­ská in­sce­na­ce Wan­der­vo­gel Ja­na Moc­ka, kte­rá se hrá­la a ješ­tě bu­de hrát v Alfre­du ve dvo­ře, a in­sce­na­ce LÁSKA/Argumentační cvi­če­ní pod­le hry iz­ra­el­ské au­tor­ky Si­van Ben Yishai v re­žii Ka­shy Jan­dáč­ko­vé sou­bo­ru Le­tí ve Vi­le Štva­ni­ce. Jsou o: 1) o stře­tu ge­ne­ra­cí a slo­ven­ské po­li­tic­ké a spo­le­čen­ské si­tu­a­ci; 2) o na­stu­pu­jí­cích ge­ne­ra­cích, pří­ro­dě a sou­druž­ství; 3) o ge­ne­rač­ním a gen­de­ro­vém po­hle­du na že­nu, o spo­le­čen­ském po­sta­ve­ní i se­xu­a­li­tě. A všem ne­chy­bí hu­mor a nad­hled!

Kni­ha všech vůní

Ta­dy ne­bu­du zdr­žo­vat, vět­ši­nu dob­rých (fe­mi­nis­tic­kých) knih si totiž ne­chá­vám do příští­ho čís­la! A bez mu­če­ní se při­znám, že mým dlou­ho­do­bě ob­lí­be­ným te­le­viz­ním po­řa­dem je Z me­t­ro­po­le, pro­to mi udě­la­la ra­dost kni­ha Pet­ra Soj­ky Na jed­no, kte­rá po­jed­ná­vá o praž­ských pu­ty­kách, těch vy­mi­ze­lých, ne­bo těch, kte­ré si­ce ne­sou ná­zev ze slav­ných dob, je­jich ge­nius lo­ci se ale už ví­ce­mé­ně vy­pa­řil. I když… Do praž­ské­ho Montmar­t­ru cho­dím rá­da a s po­hle­dem upře­ným na ma­lo­va­ný strop sním o zdej­ší dáv­né umě­lec­ké  al­ter­na­ti­vě.

Švankma­je­ro­vi

Vím, ten tip měl být ide­ál­ně jen je­den. A vlast­ně to ani ne­ní tak těž­ké – vždy bu­de mým ob­rov­ským kul­tur­ním zá­žit­kem ja­ké­ko­liv se­tká­ní s Ja­nem Švankma­je­rem. Je­ho dí­lo mě ohro­mu­je zno­va a zno­va, dost čas­to o něm mlu­vím, tak­to jsem tře­ba le­tos ne­jed­nou ob­tě­žo­va­la při zkou­še­ní Fran­ken­stei­na v di­va­dla Ko­me­die re­ži­sé­ra Ja­ku­ba Maksy­mo­va… No ale po­važ­te, lze ješ­tě v Če­chách zpra­co­vá­vat ně­ja­kou hra­vě ho­ro­ro­vou lát­ku bez od­ka­zu ne­bo ohle­du na Švankma­je­ra?  A le­tos jsem se opět na­sy­ti­la, ve Fran­ken­stei­no­vi má­me Ote­sán­ka a čer­vy v jabl­cích a v GASKu v Kut­né Ho­ře jsem vi­dě­la úchvat­nou vý­sta­vu Di­seg­no In­ter­no – Eva Švankma­je­ro­vá a Jan Švankma­jer (ku­rá­tor Ri­chard Dru­ry). Ná­sled­ně (ješ­tě ten ve­čer) jsem si pus­ti­la ně­ko­lik Švankma­je­ro­vých fil­mů, kte­ré jsem si­ce ne­vi­dě­la po­pr­vé, ale stej­ně jsem v nich ob­je­vi­la ne­spo­čet no­vých ob­ra­zů. Zná­te tře­ba vý­sost­ně kut­no­hor­ský film: Kost­ni­ce?