Vý­zva na­psat o nej­vět­ším kul­tur­ním zá­žit­ku uply­nu­lé­ho roku je nejen oše­met­nou zá­le­ži­tos­tí, ale ta­ké zá­le­ži­tos­tí vzbu­zu­jí­cí da­le­ko ví­ce otá­zek, než sa­ma o so­bě evo­ku­je. Úběž­ní­kem ná­sle­du­jí­cích úvah pak, ať chce­te ne­bo ne, je mo­je osob­ní si­tu­a­ce ot­ce dvou ma­lých dě­tí.

Je tu řa­da po­ten­ci­ál­ních zá­žit­ků, kte­ré jsem ne­měl šan­ci ab­sol­vo­vat pros­tě pro­to, že jsem na to, trap­ně ře­če­no, ne­na­šel čas. Ať už je to ce­lý kom­plex vý­stav­nic­ko pro­jek­tiv­ních udá­los­tí ko­lem bez­po­chy­by nej­vět­ší hvězdy le­toš­ní­ho roku – Li­bu­še Jar­co­vjá­ko­vé. Film Ješ­tě nejsem, kým chci být jsem ne­sti­hl a už ho z kin stáh­li. Vý­sta­vu ve Ve­letrž­ním pa­lá­ci snad ješ­tě stih­nu, ale už ne v le­toš­ním ro­ce. Na kon­cert Nic­ka Ca­vea v O2 aré­ně, o němž se mlu­ví ja­ko o je­ho nej­lep­ším kon­cer­tě za kdo­ví­ja­kou do­bu, jsem ne­do­ká­zal na­cpat do ro­din­né­ho roz­počtu. Zkra­je roku jsem se ta­ky chys­tal na vý­sta­vu Pří­běh bo­hé­ma, te­dy na Pet­ra Bran­d­la ve Vald­štejn­ské jízdár­ně, ale měl jsem na to vy­hra­ze­no jen jed­no od­po­led­ne, kte­ré by­lo zha­tě­no tak dlou­hou fron­tou, že jsem si ra­dě­ji nad Chří­čí po­če­tl v Café Mí­šeň­ská.

Ně­kdo by snad za nej­vět­ší kul­tur­ní zá­ži­tek mohl po­va­žo­vat vý­sta­vu Mar­ca Cha­gal­la ve ví­deň­ské Al­ber­ti­ně. Jím sa­mo­zřej­mě by­la, ale otáz­ka je, jest­li ur­ču­jí­cím aspek­tem zá­žit­ko­vos­ti ne­by­lo pros­tě jen to, že jsme se že­nou mě­li na ví­kend dě­ti po­hlí­da­né a my si moh­li vy­ra­zit z ko­pýt­ka. Vý­sta­va ja­ko ta­ko­vá by­la prav­da po­cti­vá a v lec­čems pro mě ob­jev­ná, ale že by by­la na­to­lik vel­ko­le­pá, aby spl­ni­la obec­něj­ší po­ža­dav­ky na nej­vět­ší zá­žit­ko­vost, s tím bych mož­ná tak do­ce­la ne­sou­hla­sil. Víc jsem si asi užil stá­lou ex­po­zi­ci k ob­do­bí ko­lem roku 1900 v ne­da­le­kém Le­o­pold Museu – jed­nak pro hro­ma­du ar­te­fak­tů spo­je­ných i s čes­kým kul­tur­ně vý­tvar­ným kon­tex­tem (pro mě pře­de­vším ob­jev ar­chi­tek­ta a de­signe­ra Jo­se­fa Ho­f­f­man­na), jed­nak pro řa­du kon­krét­ních před­stav de­sig­nů in­te­ri­é­rů pře­lo­mu sto­le­tí a po­cho­pi­tel­ně pro ex­po­zi­ci mi­lo­va­né­ho Ego­na Schie­le.

Na to­mhle mís­tě jsem v ohrom­ném po­ku­še­ní na­psat, že nej­vět­ším zá­žit­kem by­lo vy­dá­ní mé kni­hy Kro­ce­ní ne­stvůr ne­vě­do­mos­ti. Nejen pro ta lé­ta, jež jsem na ní ne­chal, ale hlav­ně pro křest, kte­rý pro­bě­hl za účas­ti řa­dy čle­nů „uče­né spo­leč­nos­ti“ So­ci­e­tas in­co­gni­to­rum eru­di­to­rum, o níž kni­ha po­jed­ná­vá, a kte­rá se v ta­ko­vém po­čtu ne­se­šla de­sít­ky let. Až ta­to kni­ha je všech­ny zas po tak dlou­hé do­bě da­la do­hro­ma­dy. A byl to vskut­ku ne­pře­no­si­tel­ný zá­ži­tek. Jen asi spíš spo­le­čen­ský než kul­tur­ní, ne­vím. Hlav­ně si ta­dy při­hří­vám po­lívčič­ku, tak­že ra­dě­ji dál.

V prv­ních dnech pře­mýš­le­ní o ob­sa­hu to­ho­to tex­tu jsem byl sko­ro pře­svěd­čen, že tím nej­vět­ším zá­žit­kem by­la in­sce­na­ce re­ži­sé­ra Ja­na Ne­bes­ké­ho Wer­nisch v Ná­rod­ním di­va­dle. Po­ved­lo se tu snad všech­no od he­rec­tví přes hud­bu až po ne­pře­ko­na­tel­né kos­týmy. A množ­ství do­po­ru­če­ní, jež jsem na tu­to in­sce­na­ci dá­val svým přá­te­lům, kte­ří chtě­li pros­tě jít ně­kam do di­va­dla, by­lo ta­ké u mě ne­ví­da­né. Ale mo­je kri­tic­ká du­še se ně­jak vzpí­rá ur­čit ja­ko nej­vět­ší zá­ži­tek jed­no di­va­del­ní před­sta­ve­ní, byť pře­vy­šu­jí­cí všech­no, co jsem za ten­to rok v di­va­dle vi­děl. Jen­že – a už jsme u to­ho za­se – zda­le­ka se ne­do­sta­nu do di­va­dla tak, ja­ko bý­va­lo mým zvy­kem. Ne­ní čas.

A tak za­kon­čím ob­me­še­ným klišé – kul­tur­ním zá­žit­kem ot­ce dvou ma­lých dě­tí je ja­ká­ko­li kul­tur­ní ak­ce, na kte­rou se do­sta­ne. A nej­vět­ším kul­tur­ním zá­žit­kem – a teď bu­du ne­ko­rekt­ní a všich­ni dět­sko rov­nos­tář­ští in­klu­zis­ti nechť skří­pou zu­by – je ja­ká­ko­li kul­tur­ní ak­ce, na kte­rou se do­sta­ne bez dě­tí. Pros­tě pro­to, že je to vzác­né.