Kul­tur­ní zá­žit­ky si vět­ši­nou spo­ju­je­me s dí­ly ča­so­vý­mi, ja­ko jsou di­va­dlo, film, kon­cert. Ta­ké „pro­ží­vá­ní“ knih se zhus­ta be­re v po­taz a li­te­rár­ní­mi an­ke­ta­mi ko­nec roku do­slo­va hý­ří, mi­mo po­zor­nost ovšem čas­to sto­jí na­kla­da­tel­ství. Ta pro­du­ku­jí kul­tu­ru nejen tím, že vy­dá­va­jí za­jí­ma­vé ti­tu­ly, ale ta­ké svou pra­cí, dra­ma­tur­gií, po­sto­jem.

Po­zor­nos­ti li­te­rár­ní ob­ce na­štěs­tí úpl­ně ne­u­nik­lo na­kla­da­tel­ství Ne­klid, kte­ré do čes­kých knih­ku­pec­tví sys­te­ma­tic­ky při­ná­ší so­ci­ál­ně, en­vi­ron­men­tál­ně, fe­mi­nis­tic­ky, anar­chis­tic­ky a kul­tur­ně za­mě­ře­né pu­b­li­ka­ce. Oje­di­ně­lý je nejen edič­ní plán, ale i dob­ro­vol­nic­ký a ko­mu­nit­ní způ­sob prá­ce za­lo­že­ný na ide­á­lech, jež vy­dá­va­ná li­te­ra­tu­ra pro­pa­gu­je.

Ten­to rok se do čes­ké kul­tu­ry vý­znam­ně za­psa­lo ovšem ji­né, Ne­kli­du v mno­hém po­dob­né a pů­vo­dem pří­buz­né, druž­stev­ní na­kla­da­tel­ství Uto­pia Lib­ri. Vy­da­lo řa­du dů­le­ži­tých ti­tu­lů z ob­las­ti spo­le­čen­ské kri­ti­ky (na­pří­klad To­vár­na na lži so­ci­o­lo­ga Voj­tě­cha Pec­ky ne­bo Uto­pis­ti­ka kla­si­ka kri­ti­ky glo­ba­li­za­ce Im­ma­nu­e­la Waller­s­tei­na), pře­de­vším však sto­jí za nej­vý­znam­něj­ším pří­spěv­kem le­toš­ní­ho roku k vál­ce v Ga­ze a ny­ní již i v Li­ba­no­nu a Sý­rii. V edi­tor­ské pé­či Te­re­zy Langro­vé nej­pr­ve Uto­pia Lib­ri vy­da­lo kni­hu Jest­li mám ze­mřít, ať je to pří­běh, kte­rá při­nes­la ve for­mě na­půl de­ní­ku do­by, na­půl „spo­leč­né te­ra­pie“ hla­sy Pa­les­ti­ny vy­těs­ňo­va­né z čes­ké­ho me­di­ál­ní­ho a umě­lec­ké­ho pro­sto­ru. Před mě­sí­cem ná­sle­do­val sbor­ník s na­dě­jepl­ným ná­zvem Na té­to ze­mi je pro co žít. Ten se sou­stře­dě­ně­ji vě­nu­je zku­še­nos­ti li­dí pří­mo z ob­las­ti Blíz­ké­ho vý­cho­du a je od­váž­něj­ší, ne­boť pro­je­vu­je v čes­kém kon­tex­tu chvá­ly­hod­nou po­li­tic­kou dr­zost, je­li­kož se za­bý­vá pří­mo otáz­kou osvo­bo­ze­ní Pa­les­ti­ny.

Když jsem před Vá­no­ci pro­chá­zel knih­ku­pec­tví, me­zi no­vin­ka­mi by­la vy­sta­ve­na řa­da čas­to na­rych­lo spích­nu­tých pu­b­li­ka­cí o Iz­ra­e­li, od­va­ze ta­měj­ších vo­já­ků, o his­to­ric­kém se­pje­tí s Čes­kem… Ale Pa­les­ti­na ja­ko by ne­e­xis­to­va­la, či exis­to­vat ne­mě­la. Ne­vi­děl jsem na žád­ném di­va­dle pa­les­tin­skou vlaj­ku, za­to ta iz­ra­el­ská vla­je do­kon­ce na Ná­rod­ním di­va­dle. Mož­ná i pro­to, že za­tím­co za tu prv­ní ak­ti­vi­tu hro­zí pro­blémy, vy­ha­zov ne­bo ztrá­ta do­ta­cí (což se na­pří­klad sta­lo ga­le­rii a ko­mu­nit­ní­mu pro­sto­ru Svě­to­vá 1), tím dru­hým si lze za­jis­tit po­li­tic­kou pří­zeň. Uto­pia Lib­ri či­ní zá­služ­nou prá­ci pro čes­kou kul­tu­ru svým au­ten­tic­kým po­sto­jem, když brá­ní utis­ko­va­né ne­hle­dě na hra­ni­ce stá­tů, et­ni­ci­tu ne­bo ná­bo­žen­ství.