Ne

víc­krát to ne­řek­ne
jed­nou a dost

zá­por, za­mít­nu­tí,

lu­xus, kte­rý si do­pře­je

Svůj svět

do já­my smu­tek
leh­ký opar rá­no

od­stí­ny čer­né než se ro­ze­dní
hle­dá svo­je vzpo­mín­ky
do stro­pu stou­pá jed­na še­di­vá

Oneh­dy

vy­lil ci­ty na žid­li
hr­dlo vy­prah­lé
kaž­dý ve­čer zá­pa­sí,
zda se na­pít, opít ne­bo zfe­to­vat

Zma­ře­ná exis­ten­ce

stej­ný pří­pad
vel­ké oči a mod­ři­ny všu­de
dlou­hé ruká­vy
do pla­vek ni­kdy

Smě­je se srd­ce mo­je

i já se ra­dos­ti tě­ším
oba, spo­leč­ně
da­le­ko, blíz­ko v nit­ru
něž­ně, pa­dá dlou­ze z úte­su