Jonáš Zbořil dříve publikoval básnické sbírky Podolí (2013) a Nové divočiny (2020), obě v nakladatelství Host, za první zmíněnou byl nominován na Cenu Jiřího Ortena a Magnesii Literu v kategorii Objev roku. Spisovatel v rozhovoru pro Český rozhlas říká, že čas strávený nad poezií nevnímá jako přípravu na psaní svého prozaického debutu: „myslím, že jde o úplně jiný druh uvažování.“ Lyrického jazyka se však nevzdává úplně a Flora je symbiózou básnické a prozaické řeči.
Příběh novely se odehrává se na místě s názvem Step, pojmenovaném jedním z hlavních hrdinů díla. Místo bylo inspirováno kolonií Slatina, jež se nachází kousek od Pražských Vršovic (jak uvedl Zbořil v již zmíněném rozhovoru). Jedná se o okraj města oddělený dálnicí, ve kterém se nachází kopce z vyhozených věcí a poslední zchátralé chatky. Má podobu dystopického, zapomenutého místa, které jako by nemělo vůbec existovat. Je to „žlutohnědá louže, která se rozlila do města.“1 Oblast Stepi je tíživě spjatá s přírodou, která působí jak po krvelačném zápasu sama se sebou: „Je to tu větší a divočejší, než když jsem tu trávil dětství. Připomíná to člověka, který ztroskotal na pustém ostrově. Nejdřív to byl uhlazený, čistotný chlapík. Vrátil se zarostlý, zpustlý a hluboce změněný.“2
Do tohoto prostoru přijíždí dlouholetí partneři: Adam, který je zároveň vypravěčem příběhu, a Sára, rodáci z města, kteří se tu dočasně zabydlí v chatě zděděné po Adamově babičce. Jednoho večera nachází v křoví tajemnou šedou hroudu – (ne)tvora, který připomíná změť různých zvířat, kabelů a plastů. Přes Adamův počáteční strach berou malého tvora do chaty, kde mu později dávají jméno Flora. Prostřednictvím Adama Floru vidíme jako stvoření, ze kterého bychom měli mít strach, Sára v ní vidí dítě, které potřebuje matku. Na relativně útlé ploše 160 stran se pak odehrává příběh zjevení, příběh nového, nepoznaného světa, který je ovládán přírodou. Hlavními tématy se stává příroda a naše působení v ní, mateřství a rodičovství.
Flora je tvořena čtyřmi částmi – čtyřmi ročními obdobími. Příběh započíná zimou, která je mnohými autory pojímána jako vidina konce, negativní stimul. Zbořil zimu prezentuje naopak jako nový začátek, něhu, která prozatím následuje hlavní hrdiny. Step je pod sněhovou peřinou, spí a zatím se neprojevuje. Ve druhé části, na jaře, jako by se něco změnilo. Step ožívá, nenápadně se vynořuje z mlhy zimy a personifikuje se: „Když opatrně přelézám svodidla poslední silnice u Stepi, mám chuť se s ní nahlas pozdravit.“3 Začne se měnit v aktivního hráče, Zbořil jí dává prostor, aby se stala jedním z hlavních aktérů. Příběh postupem ročních období graduje a nabývá na hustotě. Je vystavěn pečlivě skrze metafory a různá přirovnání, která vykreslují iluzi něčeho neuchopitelného.
Účinnost Flory se do velké míry zakládá na jejím poetickém jazyku. Textem prorůstají neotřelé metafory a obrazy: „Růže jsou ambasadoři Stepi. Všechno ostatní kvete taky. Modrá kvítka lopuchů, překvapivě hezčí, než by člověk čekal. Všechno zelené bují, všechno je obtěžkané. Planeta musí vážit víc. Víc se propadat do gravitačního pole. Do trampolíny časoprostoru.“4 Zbořilova obrazotvornost je strohá a mnohdy úsečná. Autor pracuje se čtenářovou imaginací, ale vkládá do ní propracované představy o tom, jak svět textu vypadá. Jediné, co zůstává v mlze, je přesná podoba Flory, protože stejně jako příroda, je i ona zahalena tajemstvím.
Tento literární svět ilustruje dvě polohy přírody: krásnou, ale také strašlivě mocnou. Novelu bychom mohli chápat jako odklon od tradičního chápání přírody, která je jednostranně nádherná a bezmocná – vydaná na pospas člověku. Zbořilův text lze číst jako horor především proto, že láme toto tradiční vidění a představuje ji jako přerůstající monstrum, něco, co přesahuje naše já. Floru bychom mohli číst jako jeden z lovecraftovských hororů především pro motiv děsivé neuchopitelnosti, který se před čtenářem zjevuje. Dílo se sice zakládá na intenzivní obrazotvornosti, ta ale často přesahuje možnosti čtenáře i postav. Vede k jeho ztrácení se v neuchopitelných představách a skutečnostech v knize zobrazených: „Rajčata, květy, lesklé kloboučky všelijakých hub. Nejsilnější květiny už prorážejí strop. Dešťové kapky padají na listy fíkovníku. Ludvík už si není podobný.“5
Zbořil překračuje hranice mezi člověkem a přírodou. Toto narušení hranic můžeme interpretovat na několika rovinách, ať už cíleně vestavěných do těla textu (autor v poznámkách na konci knihy uvádí několik publikací, které se tematice vztahu člověk-příroda věnují a ze kterých čerpá), nebo přirozeně vyvstávajících z formy. První je objektivní prorůstání: v textu nacházíme obrostlé zbytkové spotřebiče, kabely, které tvoří části zvířat a ocitáme se na úrovni materiální a společenské. Přes sebevětší úsilí jakékoliv kultury, komunity či domácnosti dochází k rozkladu, k navrácení do přirozeného stavu věcí, k obrůstání cihel, zvětšování pavučin, zreznutí kabelů. Jakoby čistá a ostře ohraničená civilizace byla jen těžce udržovanou fasádou stojící na tisících kilowattů kolektivního i individuálního úsilí lidstva. Příroda zde podobně jako Lovecraftova stará a neuchopitelná božstva existuje nad lidmi, o něž nejeví zájem, jako nezastavitelný nástroj zániku a stírání hranic. Energie cykluje, kolos naší civilizace není stabilní. Je to potenciální energie stejného typu jako kulečníková koule držená unavenou dlaní metr a půl nad kamennou podlahou, dřív nebo později, bez aktivního úsilí, se tato energie vypustí a roztříští se, začlení se do neměnného cyklu, rozloží se a rozmělní se.
Druhou vrstvou je tělo, základní hranice mezi člověkem a jeho okolím, člověkem a přírodou: tělem prorůstají listy, opatrně pozorujeme zeleň za nehty. Naše kolektivní mihotání a vynakládání tisíců kilowattů není pouze na údržbu našich domácností, infrastruktur a civilizací, které se sice snaží navodit dojem svojí trvalosti, ale jsou závislé na nekonečné údržbě a křehkosti. Je to neustálý boj o udržení naší tělesné integrity. Křehkost našeho těla je tváří tvář Přírodě absolutní. Místo lidí se na této úrovni mihotají buňky ve svém konstantním úsilí o udržení integrity těla, nezastavitelně bojují a snaží se udržet vnější vlivy za hranicí. Horor Zbořilova díla poukazuje na tuto křehkost i na nejintimnější úrovni, na domněle pevnou hranici našich těl. Dřív nebo později dojde k narušení i této nejzákladnější úrovně, lišejníku na kůži a mechu na kosti.
Třetí hranicí je hranice nejniternější, hranice myšlení, představ, koncepcí, kategorií a symbolů. Hranice, která nám umožňuje číst Floru. Zbořil poukazuje na křehkost a arbitrárnost kategorií a slov nepřímo, použitím evokativního a senzorického jazyka. Dostává se do pásma asociací a neurčitosti mezi kategoriemi. Příroda není vystavěná na definicích, nedá se jednoduše rozčlenit a zaškatulkovat. Příroda je spektrum, přerod a obměna, metamorfóza a přesun energie.
Autorova inovativnost spočívá právě v zahlížení děsivého v konvenčně krásné a harmonické přírodě. Sic může představa narušení hranic přírody, lidí a společnosti znít skoro romanticky, ve Zbořilově provedení dosahuje děsivých proporcí, jedná se o flux, ve kterém se ztrácí naše domovy, těla, identity a slova. Nekonečný cyklus nezastavitelné hniloby, návratu do stavu nulové energie.
V mnohém dílo připomíná film Anihilace britského režiséra Alexe Garlanda. Film podobně zpracovává téma kosmického hororu propojeného s přírodou a je otázkou, zdali by se s ním ve Zbořilově textu mohly objevit určité paralely. Jonáš Zbořil se ukázal jako schopný prozaik a bude zajímavé sledovat, jakým směrem se vydá ve své další tvorbě. Ve Floře rozprostřel novou divočinu textu. Společně s ním se navracíme k rozpuštění závorek, které udržují přírodu na uzdě, a necháváme jí volný průběh.
ZBOŘIL, Jonáš. Flora. Praha: Paseka, 2024, s. 168.
——————————