Ná­vrat do bo­du 0

EKO­SYS­TÉM 002

Délka: 9 min

A black and white photo of a vase with flowers in it

Novela Flora Jonáše Zbořila, vydaná na podzim roku 2024 nakladatelstvím Paseka, rozšiřuje staré cesty lovecraftovského hororu a nebojí se přerůstat hranice žánru.

Jo­náš Zbo­řil dří­ve pu­b­li­ko­val bás­nic­ké sbír­ky Po­do­lí (2013) a No­vé di­vo­či­ny (2020), obě v na­kla­da­tel­ství Host, za prv­ní zmí­ně­nou byl no­mi­no­ván na Ce­nu Ji­ří­ho Or­te­na a Mag­ne­sii Li­te­ru v ka­te­go­rii Ob­jev roku. Spi­so­va­tel v roz­ho­vo­ru pro Čes­ký roz­hlas ří­ká, že čas strá­ve­ný nad po­ezií ne­vní­má ja­ko pří­pra­vu na psa­ní své­ho pro­za­ic­ké­ho de­bu­tu: „mys­lím, že jde o úpl­ně ji­ný druh uva­žo­vá­ní.“ Ly­ric­ké­ho ja­zy­ka se však ne­vzdá­vá úpl­ně a Flo­ra je sym­bi­ó­zou bás­nic­ké a pro­za­ic­ké ře­či.

Pří­běh no­ve­ly se ode­hrá­vá se na mís­tě s ná­zvem Step, po­jme­no­va­ném jed­ním z hlav­ních hr­di­nů dí­la. Mís­to by­lo in­spi­ro­vá­no ko­lo­nií Sla­ti­na, jež se na­chá­zí kou­sek od Praž­ských Vr­šo­vic (jak uve­dl Zbo­řil v již zmí­ně­ném roz­ho­vo­ru). Jed­ná se o okraj měs­ta od­dě­le­ný dál­ni­cí, ve kte­rém se na­chá­zí kop­ce z vy­ho­ze­ných vě­cí a po­sled­ní zchát­ra­lé chat­ky. Má po­do­bu dysto­pic­ké­ho, za­po­me­nu­té­ho mís­ta, kte­ré ja­ko by ne­mě­lo vů­bec exis­to­vat. Je to „žlu­to­hně­dá lou­že, kte­rá se roz­li­la do měs­ta.“1 Ob­last Ste­pi je tí­ži­vě spja­tá s pří­ro­dou, kte­rá pů­so­bí jak po kr­ve­lač­ném zá­pa­su sa­ma se se­bou: „Je to tu vět­ší a di­vo­čej­ší, než když jsem tu trá­vil dět­ství. Při­po­mí­ná to člo­vě­ka, kte­rý ztros­ko­tal na pus­tém os­t­ro­vě. Nejdřív to byl uhla­ze­ný, čis­tot­ný chla­pík. Vrá­til se za­rost­lý, zpust­lý a hlu­bo­ce změ­ně­ný.“2

Do to­ho­to pro­sto­ru při­jíž­dí dlou­ho­le­tí part­ne­ři: Adam, kte­rý je zá­ro­veň vy­pra­vě­čem pří­bě­hu, a Sá­ra, ro­dá­ci z měs­ta, kte­ří se tu do­čas­ně za­byd­lí v cha­tě zdě­dě­né po Ada­mo­vě ba­bič­ce. Jed­no­ho ve­če­ra na­chá­zí v křo­ví ta­jem­nou še­dou hrou­du – (ne)tvora, kte­rý při­po­mí­ná změť růz­ných zví­řat, ka­be­lů a plas­tů. Přes Ada­mův po­čá­teč­ní strach be­rou ma­lé­ho tvo­ra do cha­ty, kde mu poz­dě­ji dá­va­jí jmé­no Flo­ra. Pro­střed­nic­tvím Ada­ma Flo­ru vi­dí­me ja­ko stvo­ře­ní, ze kte­ré­ho bychom mě­li mít strach, Sá­ra v ní vi­dí dí­tě, kte­ré po­tře­bu­je mat­ku. Na re­la­tiv­ně út­lé plo­še 160 stran se pak ode­hrá­vá pří­běh zje­ve­ní, pří­běh no­vé­ho, ne­po­zna­né­ho svě­ta, kte­rý je ovlá­dán pří­ro­dou. Hlav­ní­mi té­ma­ty se stá­vá pří­ro­da a na­še pů­so­be­ní v ní, ma­teř­ství a ro­di­čov­ství.

Flo­ra je tvo­ře­na čtyř­mi část­mi – čtyř­mi roč­ní­mi ob­do­bí­mi. Pří­běh za­po­čí­ná zi­mou, kte­rá je mno­hý­mi au­to­ry po­jí­má­na ja­ko vi­di­na kon­ce, ne­ga­tiv­ní sti­mul. Zbo­řil zi­mu pre­zen­tu­je na­o­pak ja­ko no­vý za­čá­tek, ně­hu, kte­rá pro­za­tím ná­sle­du­je hlav­ní hr­di­ny. Step je pod sně­ho­vou pe­ři­nou, spí a za­tím se ne­pro­je­vu­je. Ve dru­hé čás­ti, na ja­ře, ja­ko by se ně­co změ­ni­lo. Step oží­vá, ne­ná­pad­ně se vy­no­řu­je z ml­hy zi­my a per­so­ni­fi­ku­je se: „Když opa­tr­ně pře­lé­zám svo­di­dla po­sled­ní sil­ni­ce u Ste­pi, mám chuť se s ní na­hlas pozdra­vit.“3 Za­čne se mě­nit v ak­tiv­ní­ho hrá­če, Zbo­řil jí dá­vá pro­stor, aby se sta­la jed­ním z hlav­ních ak­té­rů. Pří­běh po­stu­pem roč­ních ob­do­bí gra­du­je a na­bý­vá na hus­to­tě. Je vy­sta­věn peč­li­vě skr­ze me­ta­fo­ry a různá při­rov­ná­ní, kte­rá vy­kres­lu­jí ilu­zi ně­če­ho ne­u­cho­pi­tel­né­ho.

Účin­nost Flo­ry se do vel­ké mí­ry za­klá­dá na je­jím po­e­tic­kém ja­zy­ku. Tex­tem pro­růs­ta­jí ne­otře­lé me­ta­fo­ry a ob­ra­zy: „Rů­že jsou am­ba­sa­do­ři Ste­pi. Všech­no ostat­ní kve­te ta­ky. Mod­rá kvít­ka lo­pu­chů, pře­kva­pi­vě hez­čí, než by člo­věk če­kal. Všech­no ze­le­né bu­jí, všech­no je ob­těž­ka­né. Pla­ne­ta mu­sí vá­žit víc. Víc se pro­pa­dat do gra­vi­tač­ní­ho po­le. Do tram­po­lí­ny ča­so­prosto­ru.“4 Zbo­ři­lo­va ob­ra­zo­tvor­nost je stro­há a mnoh­dy úseč­ná. Au­tor pra­cu­je se čte­ná­řo­vou ima­gi­na­cí, ale vklá­dá do ní pro­pra­co­va­né před­sta­vy o tom, jak svět tex­tu vy­pa­dá. Je­di­né, co zů­stá­vá v ml­ze, je přes­ná po­do­ba Flo­ry, pro­to­že stej­ně ja­ko pří­ro­da, je i ona za­ha­le­na ta­jem­stvím.

Ten­to li­te­rár­ní svět ilu­stru­je dvě po­lo­hy pří­ro­dy: krás­nou, ale ta­ké straš­li­vě moc­nou. No­ve­lu bychom moh­li chá­pat ja­ko od­klon od tra­dič­ní­ho chá­pá­ní pří­ro­dy, kte­rá je jed­no­stran­ně nád­her­ná a bez­moc­ná – vy­da­ná na po­spas člo­vě­ku. Zbo­ři­lův text lze číst ja­ko ho­ror pře­de­vším pro­to, že lá­me to­to tra­dič­ní vi­dě­ní a před­sta­vu­je ji ja­ko pře­růs­ta­jí­cí mon­strum, ně­co, co pře­sa­hu­je na­še já. Flo­ru bychom moh­li číst ja­ko je­den z lo­vecraf­tov­ských ho­ro­rů pře­de­vším pro mo­tiv dě­si­vé ne­u­cho­pi­tel­nos­ti, kte­rý se před čte­ná­řem zje­vu­je. Dí­lo se si­ce za­klá­dá na in­ten­ziv­ní ob­ra­zo­tvor­nos­ti, ta ale čas­to pře­sa­hu­je mož­nos­ti čte­ná­ře i po­stav. Ve­de k je­ho ztrá­ce­ní se v ne­u­cho­pi­tel­ných před­sta­vách a sku­teč­nos­tech v kni­ze zob­ra­ze­ných: „Raj­ča­ta, kvě­ty, lesk­lé klo­bouč­ky vše­li­ja­kých hub. Nej­sil­něj­ší kvě­ti­ny už pro­rá­že­jí strop. Deš­ťo­vé kap­ky pa­da­jí na lis­ty fí­kov­ní­ku. Lud­vík už si ne­ní po­dob­ný.“5

Zbo­řil pře­kra­ču­je hra­ni­ce me­zi člo­vě­kem a pří­ro­dou. To­to na­ru­še­ní hra­nic mů­že­me in­ter­pre­to­vat na ně­ko­li­ka ro­vi­nách, ať už cí­le­ně ve­sta­vě­ných do tě­la tex­tu (au­tor v po­znám­kách na kon­ci kni­hy uvá­dí ně­ko­lik pu­b­li­ka­cí, kte­ré se te­ma­ti­ce vzta­hu člo­věk-pří­ro­da vě­nu­jí a ze kte­rých čer­pá), ne­bo při­ro­ze­ně vy­vstá­va­jí­cích z for­my. Prv­ní je ob­jek­tiv­ní pro­růs­tá­ní: v tex­tu na­chá­zí­me ob­rost­lé zbyt­ko­vé spo­tře­bi­če, ka­be­ly, kte­ré tvo­ří čás­ti zví­řat a oci­tá­me se na úrov­ni ma­te­ri­ál­ní a spo­le­čen­ské. Přes se­be­vět­ší úsi­lí ja­ké­ko­liv kul­tu­ry, ko­mu­ni­ty či do­mác­nos­ti do­chá­zí k roz­kla­du, k na­vrá­ce­ní do při­ro­ze­né­ho sta­vu vě­cí, k ob­růs­tá­ní ci­hel, zvět­šo­vá­ní pa­vu­čin, zrez­nu­tí ka­be­lů. Ja­ko­by čis­tá a ostře ohra­ni­če­ná ci­vi­li­za­ce by­la jen těž­ce udr­žo­va­nou fa­sádou sto­jí­cí na ti­sí­cích ki­lowat­tů ko­lek­tiv­ní­ho i in­di­vi­du­ál­ní­ho úsi­lí lid­stva. Pří­ro­da zde po­dob­ně ja­ko Lo­vecraf­to­va sta­rá a ne­u­cho­pi­tel­ná bož­stva exis­tu­je nad lid­mi, o něž neje­ví zá­jem, ja­ko ne­za­sta­vi­tel­ný ná­stroj zá­ni­ku a stí­rá­ní hra­nic. Ener­gie cyk­lu­je, ko­los na­ší ci­vi­li­za­ce ne­ní sta­bil­ní. Je to po­ten­ci­ál­ní ener­gie stej­né­ho ty­pu ja­ko ku­leč­ní­ko­vá kou­le dr­že­ná una­ve­nou dla­ní me­tr a půl nad ka­men­nou pod­la­hou, dřív ne­bo poz­dě­ji, bez ak­tiv­ní­ho úsi­lí, se ta­to ener­gie vy­pus­tí a roz­tříští se, za­čle­ní se do ne­měn­né­ho cyk­lu, roz­lo­ží se a roz­měl­ní se.

Dru­hou vrst­vou je tě­lo, zá­klad­ní hra­ni­ce me­zi člo­vě­kem a je­ho oko­lím, člo­vě­kem a pří­ro­dou: tě­lem pro­růs­ta­jí lis­ty, opa­tr­ně po­zo­ru­je­me ze­leň za neh­ty. Na­še ko­lek­tiv­ní mi­ho­tá­ní a vy­na­klá­dá­ní ti­sí­ců ki­lowat­tů ne­ní pou­ze na údrž­bu na­šich do­mác­nos­tí, in­frastruk­tur a ci­vi­li­za­cí, kte­ré se si­ce sna­ží na­vo­dit do­jem svo­jí tr­va­los­ti, ale jsou zá­vis­lé na ne­ko­neč­né údrž­bě a křeh­kos­ti. Je to ne­u­stá­lý boj o udr­že­ní na­ší tě­les­né in­te­gri­ty. Křeh­kost na­še­ho tě­la je tvá­ří tvář Pří­ro­dě ab­so­lut­ní. Mís­to li­dí se na té­to úrov­ni mi­ho­ta­jí buň­ky ve svém kon­stant­ním úsi­lí o udr­že­ní in­te­gri­ty tě­la, ne­za­sta­vi­tel­ně bo­ju­jí a sna­ží se udr­žet vněj­ší vli­vy za hra­ni­cí. Ho­ror Zbo­ři­lo­va dí­la po­u­ka­zu­je na tu­to křeh­kost i na nej­in­tim­něj­ší úrov­ni, na do­mně­le pev­nou hra­ni­ci na­šich těl. Dřív ne­bo poz­dě­ji do­jde k na­ru­še­ní i té­to nej­zá­klad­něj­ší úrov­ně, li­šej­ní­ku na ků­ži a me­chu na kos­ti.

Tře­tí hra­ni­cí je hra­ni­ce nej­ni­ter­něj­ší, hra­ni­ce myš­le­ní, před­stav, kon­cep­cí, ka­te­go­rií a sym­bo­lů. Hra­ni­ce, kte­rá nám umož­ňu­je číst Flo­ru. Zbo­řil po­u­ka­zu­je na křeh­kost a ar­bit­rár­nost ka­te­go­rií a slov ne­pří­mo, po­u­ži­tím evo­ka­tiv­ní­ho a sen­zo­ric­ké­ho ja­zy­ka. Do­stá­vá se do pásma aso­ci­a­cí a ne­u­r­či­tos­ti me­zi ka­te­go­ri­e­mi. Pří­ro­da ne­ní vy­sta­vě­ná na de­fi­ni­cích, ne­dá se jed­no­du­še roz­čle­nit a za­ška­tul­ko­vat. Pří­ro­da je spek­trum, pře­rod a ob­mě­na, me­ta­mor­fó­za a pře­sun ener­gie.

Au­to­ro­va ino­va­tiv­nost spo­čí­vá prá­vě v za­hlí­že­ní dě­si­vé­ho v kon­venč­ně krás­né a har­mo­nic­ké pří­ro­dě. Sic mů­že před­sta­va na­ru­še­ní hra­nic pří­ro­dy, li­dí a spo­leč­nos­ti znít sko­ro ro­man­tic­ky, ve Zbo­ři­lo­vě pro­ve­de­ní do­sa­hu­je dě­si­vých pro­por­cí, jed­ná se o flux, ve kte­rém se ztrá­cí na­še do­mo­vy, tě­la, iden­ti­ty a slo­va. Ne­ko­neč­ný cyk­lus ne­za­sta­vi­tel­né hni­lo­by, ná­vra­tu do sta­vu nu­lo­vé ener­gie.

V mno­hém dí­lo při­po­mí­ná film Ani­hi­la­ce brit­ské­ho re­ži­sé­ra Ale­xe Gar­lan­da. Film po­dob­ně zpra­co­vá­vá té­ma kos­mic­ké­ho ho­ro­ru pro­po­je­né­ho s pří­ro­dou a je otáz­kou, zda­li by se s ním ve Zbo­ři­lo­vě tex­tu moh­ly ob­je­vit ur­či­té pa­ra­le­ly. Jo­náš Zbo­řil se uká­zal ja­ko schop­ný pro­za­ik a bu­de za­jí­ma­vé sle­do­vat, ja­kým smě­rem se vy­dá ve své dal­ší tvor­bě. Ve Flo­ře roz­pro­střel no­vou di­vo­či­nu tex­tu. Spo­leč­ně s ním se na­vra­cí­me k roz­puš­tě­ní zá­vo­rek, kte­ré udr­žu­jí pří­ro­du na uzdě, a ne­chá­vá­me jí vol­ný prů­běh.

ZBO­ŘIL, Jo­náš. Flo­ra. Pra­ha: Pa­se­ka, 2024, s. 168.

——————————

  1. s. 23 ↩︎
  2. s. 61 ↩︎
  3. s.71 ↩︎
  4. s. 84 ↩︎
  5. s. 140 ↩︎

News­let­ter

Při­hlas­te se k od­bě­ru na­še­ho news­let­te­ru a do­stá­vej­te pra­vi­del­ně in­for­ma­ce nejen o no­vých čís­lech ča­so­pi­su, ale i udá­los­tech po­řá­da­ných ko­lek­ti­vem Dí­la!

Ne­spa­mu­je­me! Dal­ší in­for­ma­ce na­lez­ne­te v na­šich zá­sa­dách ochra­ny osob­ních úda­jů.

V AKTUÁLNÍM ČÍSLE: