Pod pseu­do­ny­mem Nick Ri­ot­fag se ukrý­vá ame­ric­ký queer ak­ti­vis­ta a anar­chis­ta, kte­rý je zná­mý pře­de­vším svou kri­ti­kou kul­tu­ry in­to­xi­ka­ce v ra­di­kál­ních ko­mu­ni­tách. Pře­zdív­ka, již si zvo­lil, od­ka­zu­je na vý­cho­dis­ka je­ho myš­le­ní: „ri­ot“ zna­me­ná vý­trž­nost, ne­po­koj ne­bo pou­lič­ní pro­test, čas­to se po­u­ží­vá v anar­chis­tic­ké ko­mu­ni­tě a kot­ví tak je­ho osob­nost v ra­di­kál­ní po­li­tic­ké ak­ci. „Fag“ je po­dob­ně ja­ko „fag­got“ ho­vo­ro­vý vý­raz pro ho­mose­xu­á­la, dal by se pře­lo­žit na­pří­klad ja­ko „buz­na“. Ri­ot­fag je te­dy „bou­ří­cí se bu­zík“ ne­bo „ra­di­kál­ní bu­ze­rant“, os­t­rý vý­raz, jenž si au­tor při­vlast­ňu­je nejen pro je­ho pro­vo­ka­tiv­nost, ale i pod­vrat­nost. Zá­měr­ně vy­stu­pu­je z řad ko­rekt­ní­ho ja­zy­ka, aby si vy­me­zil pro­stor pro vlast­ní po­je­tí po­li­ti­ky a queer iden­ti­ty, a to nejen mi­mo vět­ši­no­vou spo­leč­nost, ale i al­ter­na­tiv­ní ko­mu­ni­ty, na něž je­ho kri­ti­ka mí­ří pře­de­vším. 

Text To­wards a Less Fuc­ked World vy­šel (esej si po­hrá­vá s růz­ný­mi vý­zna­my slo­va „fuc­ked“, kte­ré nejsou ade­kvát­ně pře­lo­ži­tel­né do češ­ti­ny) v ro­ce 2003 ja­ko fan­zin a oka­mži­tě vzbu­dil vel­kou po­zor­nost me­zi lid­mi z al­ter­na­tiv­ní kul­tu­ry, ra­di­kál­ních ko­mu­nit a sub­kul­tur. Byl mno­ho­krát pře­tisk­nut a hoj­ně se o něm dis­ku­tu­je. Klí­čo­vý ar­gu­ment se je­ví být la­pi­dár­ní: po­ží­vá­ní al­ko­ho­lu a dal­ších omam­ných lá­tek, včet­ně ta­bá­ku, je for­mou par­ti­ci­pa­ce na pa­tri­ar­chál­ní ka­pi­ta­lis­tic­ké kul­tu­ře. A to hned z ně­ko­li­ka dů­vo­dů – za pr­vé jde o uží­vá­ní lá­tek, kte­ré pro­du­ku­jí vel­ké kor­po­ra­ce, je­jich vý­ro­ba ni­čí ži­vot­ní pro­stře­dí, po­ško­zu­je lo­kál­ní ko­mu­ni­ty a re­klam­ní byz­nys, jenž je pro­pa­gu­je, ší­ří gen­de­ro­vé ste­re­o­ty­py. Stej­ně tak je in­to­xi­ka­ce „aneste­ti­kem“, kte­ré ve­de li­di k to­mu, aby dě­la­li vě­ci, kte­ré nor­mál­ně kri­ti­zu­jí, ne­bo pro­ti nim do­kon­ce bo­ju­jí. Tak je al­ko­hol spo­lu­vi­ní­kem ná­si­lí, zná­sil­ňo­vá­ní, se­xu­ál­ní­ho útis­ku.

Ri­to­fag však ne­ní mo­ra­lis­ta, ale ana­ly­tik. Spo­ju­je pro­blém in­to­xi­ka­ce s ko­ře­ny ne­rov­nos­tí ve spo­leč­nos­ti i s vli­vem kor­po­ra­cí na na­še ži­vo­ty, a pro­to ne­vy­zý­vá jed­no­du­še k absti­nen­ci, ale k trans­for­ma­ci ko­mu­nit­ní­ho ži­vo­ta. Za­mě­řu­je se pře­de­vším na al­ter­na­tiv­ní kul­tu­ry, kte­ré si­ce de­kla­ru­jí svou ne­zá­vis­lost, ale při­tom jsou zhus­ta zá­vis­lé, a to v růz­ných vý­zna­mech to­ho­to slo­va. Uměl­ci, pun­ke­ři i ak­ti­vis­té jsou zá­vis­lí na ci­ga­re­tách, al­ko­ho­lu, aneste­zii, kte­rá jim umož­ňu­je uti­šit svě­do­mí, a tak jsou zá­vis­lí na sys­té­mu, pro­ti ně­muž bo­ju­jí.

Na­va­zu­je tak na hnu­tí Strai­ght Ed­ge (po­u­ží­va­jí­cí akro­nym sXe pod­le znač­ky X, kte­rá se v klu­bech kres­li­la na ru­ce mla­dist­vým, jimž se ne­smě­lo na­lé­vat), jež vy­rost­lo v osm­de­sá­tých le­tech mi­nu­lé­ho sto­le­tí v pro­stře­dí hardcore/punk sub­kul­tu­ry a hlá­sa­lo ži­vot­ní styl bez al­ko­ho­lu, ta­bá­ku, drog a se­xu­ál­ní­ho pre­dá­tor­ství. Ča­sem se vý­raz­ně pro­mě­ňo­va­lo a Ri­ot­fagův text před­sta­vu­je vý­znam­nou kri­ti­ku po­mě­rů, v nichž se hnu­tí i al­ter­na­tiv­ní kul­tu­ra v po­sled­ních de­se­ti­le­tích na­chá­zí – vra­cí té­ma absti­nen­ce k po­li­tic­ké­mu ak­ti­vis­mu, k so­ci­ál­ním ko­ře­nům, ob­ra­cí jej od sou­kro­mé­ho „well­be­in­gu“ k otáz­ce trans­for­ma­ce ce­lé spo­leč­nos­ti.

Ri­ot­fag se kaž­dé­ho bo­jov­ní­ka či bo­jov­ni­ce pro­ti nad­ná­rod­ním kor­po­ra­cím, pa­tri­ar­chá­tu a ma­in­stre­a­mo­vé kul­tu­ře ptá: proč kou­říš a chlastáš, když tím pod­po­ru­ješ sys­tém a mas­ku­lin­ní kul­tu­ru?

Pře­klad a ko­men­tář J. Mo­tal

Aby svět byl mé­ně v pr­de­li: Stříz­li­vost a anar­chis­tic­ký boj (2003)

Nick Ri­ot­fag

Jed­nou jsem na ko­le pro­jíž­děl cen­t­rem New Or­le­ans a uvi­děl bill­bo­ard. By­la to re­kla­ma na ně­ja­ký faj­no­vý pi­tí, mys­lím, že to by­la whis­key. Byl tam slo­gan: „To­hle dě­la­jí muži.“ To sdě­le­ní by­lo téměř uklid­ňu­jí­cí. Je­di­ný mož­ný zá­věr je – ří­kal jsem si – že nejsem muž. Ma­so­vá mé­dia po­vzbu­zu­jí li­di so­ci­a­li­zo­va­né ja­ko mu­že, aby po­tvr­zo­va­li svo­ji muž­nost in­to­xi­ka­cí, přes­ně­ji pro­střed­nic­tvím ka­pi­ta­lis­tic­ké spo­tře­by al­ko­ho­lu. Te­nhle bill­bo­ard na whis­key, stej­ně ja­ko re­kla­my na Budwei­ser, kte­ré uka­zu­jí „chlap­ské pou­to“, pro­pa­ga­ce pi­va ob­jek­ti­vi­za­cí žen a ne­spo­čet dal­ších re­klam uka­zu­jí al­ko­hol ja­ko té­ma, jež spo­ju­je mu­že při je­jich nejchlapš­těj­ších čin­nos­tech. Jak pře­kva­pi­vé te­dy je, že al­ko­hol je téměř vždy sou­čás­tí jed­né z „ne­jmuž­něj­ších“ ak­ti­vit vů­bec – ná­si­lí na že­nách, včet­ně do­má­cí­ho ná­si­lí, se­xu­ál­ních úto­ků a zná­sil­ně­ní?

Vztah me­zi opi­los­tí, gen­de­rem a ná­si­lím je slo­ži­tý. Znač­ná část gen­de­ro­vě pod­mí­ně­né­ho ná­si­lí – zvláš­tě vzta­ho­vé a se­xu­ál­ní ná­si­lí na že­nách – je spáchá­na opi­lý­mi muži. To sa­mo­zřej­mě ne­zna­me­ná, že opi­lost způ­so­bu­je ná­si­lí, ale by­lo by hloupé ig­no­ro­vat vzá­jem­nou sou­vis­lost. Muži se z mé­dií a po­pu­lár­ní kul­tu­ry na­u­či­li chá­pat se­be sa­ma v he­te­ro­se­xu­ál­ních in­ter­ak­cích ja­ko ini­ci­á­to­ry a svůd­ce a po­u­ží­va­jí al­ko­hol ja­ko ná­stroj pro pře­ko­ná­ní od­po­ru – jak ze stra­ny úlov­ku, tak vlast­ní­ho svě­do­mí. Zá­ro­veň v té­to tvr­dě pu­ri­tán­ské, se­xu­a­li­tu ne­gu­jí­cí kul­tu­ře mno­zí spo­lé­ha­jí na al­ko­hol ja­ko na je­di­ný pro­stře­dek k pře­ko­ná­ní stu­du, kte­rý cí­tí kvů­li se­xu­ál­ním tou­hám. Obec­ně vza­to – zá­vis­lost na al­ko­ho­lu při hle­dá­ní part­ne­rů a se­xu za­tem­ňu­je na­ši se­xu­a­li­tu, ne­ga­tiv­ně do­pa­dá na ko­mu­ni­ka­ci, ome­zu­je na­ši schop­nost udě­lit, ne­bo při­jmout smys­lu­pl­ný sou­hlas, sni­žu­je prav­dě­po­dob­nost bez­peč­né­ho se­xu a pod­po­ru­je kul­tu­ru zná­sil­ně­ní. Když se ta­to zá­vis­lost se vše­mi ne­bez­pe­čí­mi, kte­ré se­bou ne­se, spo­jí s pa­tri­ar­chál­ním po­je­tím se­xu­a­li­ty, včet­ně muž­ských před­stav o ná­ro­ku, dy­na­mi­kou lov­ce a ko­řisti a mý­tem „ne zna­me­ná ano“, vý­sle­dek mů­že být ni­či­vý.

To, že jsem se ja­ko muž roz­ho­dl pro sXe či stříz­li­vý ži­vot­ní styl, čás­teč­ně vy­chá­zí z po­zná­ní, že pa­tri­ar­chát a kul­tu­ra in­to­xi­ka­ce jdou ru­ku v ru­ce. Opi­los­ti se po­u­ží­vá ja­ko vý­mlu­vy, kte­rá má ospra­ve­dl­nit ši­ro­kou šká­lu ne­při­ja­tel­né­ho cho­vá­ní, včet­ně se­xu­ál­ní­ho ob­tě­žo­vá­ní a zná­sil­ně­ní (a při trest­ně práv­ním stí­há­ní je pak po­leh­ču­jí­cí okol­nos­tí¹). Po­znal jsem mno­ho li­dí (vět­ši­nou mužů), kte­ří vý­raz­ně změ­ni­li svo­je cho­vá­ní pod vli­vem in­to­xi­ka­ce – pod­po­ro­va­li útisk (tzn. ví­ce se pro­je­vo­va­li ja­ko ho­mo­fo­bo­vé a mi­zo­gy­ni, by­li se­xu­ál­ní agre­siv­ní apod.), a oče­ká­va­li, že to ně­jak zmír­ní je­jich zod­po­věd­nost. Zjiš­tě­ní, že in­to­xi­ka­ce sni­žu­je schop­nost ra­ci­o­nál­ní­ho a sou­cit­né­ho roz­ho­do­vá­ní člo­vě­ka, by mě­lo být dů­vo­dem, proč se zdr­žet uží­vá­ní al­ko­ho­lu a drog.

Se­xu­ál­ní ná­si­lí ne­bo ná­si­lí ve vzta­zích roz­hod­ně nelze omlu­vit, a to bez ohle­du na opi­lost či stříz­li­vost útoč­ní­ka či obě­ti. Od­mí­tám, aby opi­lost sni­žo­va­la vi­nu za po­dě­la­né cho­vá­ní. Po­kud exis­tu­je ja­ká­ko­liv mož­nost, že by pi­tí ne­bo uží­vá­ní drog moh­lo, byť jen tro­chu, zvy­šo­vat mož­nost ná­sil­nic­ké­ho cho­vá­ní, pak to po­va­žu­ji za ví­ce než do­sta­teč­ný dů­vod, proč být čis­tý. Po­kud se roz­hod­ne­te opí­jet ne­bo fe­to­vat a zá­le­ží vám na va­šich ide­á­lech, po­tře­bu­je­te plán, jak se zod­po­ví­dat so­bě i ostat­ním za své cho­vá­ní pod vli­vem.

Chci zdů­raz­nit, že se to ne­tý­ká jen „ma­in­stre­a­mu“, ani anar­chis­tic­ké ne­bo ra­di­kál­ní ko­mu­ni­ty nejsou pro­ti to­mu imun­ní. Že­ny v na­šich spo­le­čen­stvích vy­po­ví­da­jí o se­xu­ál­ním ob­tě­žo­vá­ní, úto­cích a zná­sil­ně­ní „ra­di­kál­ní­mi“ muži. Prak­tic­ky v kaž­dém pří­pa­dě, o kte­rém vím, hrál al­ko­hol hlav­ní ro­li. Jed­nu z mých nej­draž­ších ka­ma­rá­dek při růz­ných pří­le­ži­tos­tech se­xu­ál­ně ob­tě­žo­va­li opi­lí anar­chis­té, kte­ří se za stříz­li­va s váž­nos­tí a ne­o­chvěj­nos­tí vy­ja­d­řo­va­li pro­ti pa­tri­ar­chá­tu. Ano, anar­chis­té, fe­mi­nis­té, muži, kte­ří tvr­dí, že bo­ju­jí pro­ti pa­tri­ar­chá­tu vše­mi si­la­mi, to zna­me­ná my sa­mi. Pev­ně vě­řím, že po­kud oprav­du chce­me být zod­po­věd­ný­mi, an­ti­sexis­tic­ký­mi spo­jen­ci žen, mu­sí­me kri­tic­ky po­hlí­žet na to, jak se in­to­xi­ku­je­me.

Ale buď­me spra­ved­li­ví, ne vždy se jed­ná o ná­si­lí mužů na že­nách. Ně­kdy že­ny vy­u­ží­va­jí mu­že pro­střed­nic­tvím in­to­xi­ka­ce, ně­kdy in­to­xi­ka­ce obou (ne­bo všech) ztě­žu­je mož­nost vy­ře­šit zod­po­věd­nost, ně­kdy účast­ní­ci ne­za­pa­da­jí do gen­de­ro­vých ška­tu­lek a mo­cen­ská hra je mno­hem slo­ži­těj­ší. Nátlak za­lo­že­ný na al­ko­ho­lu a ne­jis­to­ta sou­hla­su sa­mo­zřej­mě exis­tu­jí i ve stej­no­po­hlav­ních vzta­zích, v ně­kte­rých pří­pa­dech je pro­ble­ma­ti­ka ob­zvláš­tě ob­tíž­ně ucho­pi­tel­ná kvů­li zvlášt­ní­mu vli­vu kul­tu­ry in­to­xi­ka­ce v queer ko­mu­ni­tách. Ač­ko­liv na­še pa­tri­ar­chál­ní kul­tu­ra zná­sil­ňo­vá­ní pod­po­ru­je mu­že v pře­kra­čo­vá­ní hra­nic bez sou­hla­su, všich­ni – muži, že­ny i ji­ní, transgen­der a ne-transgen­der li­dé – do­ká­žou dru­hým či­nit ná­si­lí.

(…)

Udr­žo­vat si pri­vi­le­gia a po­kra­čo­vat v utla­čo­vá­ní li­dí je mož­né pou­ze teh­dy, když jed­na sku­pi­na v ji­né ne­vi­dí pl­no­hod­not­né li­di. Hlav­ní tak­ti­kou v pro­ce­su de­hu­ma­ni­za­ce je aneste­zie, zne­cit­li­vě­ní utis­ko­va­te­le, kte­ré mu brá­ní vcí­tit se do li­dí, kte­ré ob­lou­kem od­sou­vá do pod­lid­ské­ho po­sta­ve­ní. Mab Se­grest² na­psa­la sil­ný esej o tom, že klí­čo­vou stra­te­gii pro udr­že­ní bí­lých pri­vi­le­gií je je­jich zne­cit­li­vě­ní vů­či utr­pe­ní ba­rev­ných, a to pro­střed­nic­tvím od­stu­pu (sejde z očí, sejde z mys­li), ra­ci­o­na­li­za­ce, in­to­xi­ka­ce a dal­ších me­tod. Mas­ku­li­ni­ta fun­gu­je stej­ně, je­li­kož nu­tí mu­že k od­ta­ži­tos­ti a ne­teč­nos­ti, sto­jí-li tvá­ří v tvář fy­zic­ké ne­bo emoč­ní bo­les­ti. Tím se cit­li­vost a em­pa­tie stá­va­jí „žen­ský­mi“ (a te­dy pod­řad­ný­mi) vlast­nost­mi. Kon­stru­o­vá­ní mas­ku­li­ni­ty ja­ko ne­cit­li­vos­ti (aneste­ze) pod­po­ru­je ne­u­vě­ři­tel­né utr­pe­ní, kte­ré muži způ­so­bu­jí že­nám (a ji­ným mužům) ná­si­lím a zná­sil­ňo­vá­ním. A ta­ké zne­u­ží­vá­ním dě­tí, upí­rá­ním pří­stu­pu ke kon­t­ro­le po­rod­nos­ti a lé­kař­ské pé­či, pro­střed­nic­tvím pa­tri­ar­chál­ních nuk­le­ár­ních ro­din a mno­ha ji­ný­mi způ­so­by. V tom­to kon­tex­tu dá­vá vel­ký smy­sl spo­jo­vat in­to­xi­ka­ci s mas­ku­li­ni­tou. In­to­xi­ka­ce čas­to sni­žu­je schop­nost li­dí sou­cí­tit s dru­hý­mi, což je in­te­grál­ní sou­část útis­ku.

(…)

Je­den z dů­vo­dů, proč mě tak vy­tá­čí žít ve spo­le­čen­ství, kde se po­řád chlas­tá, je ten, že kon­ver­za­ce je pak za­tra­ce­ně nud­ná! Téměř ni­kdy se ne­můžu se­jít ve vel­ké sku­pi­ně, aniž by se roz­ho­vor na dlou­hou do­bu ne­sto­čil na pi­tí, fe­to­vá­ní, co ten a ten udě­lal, když byl na srač­ky, jak se zru­šil a jak to udě­lá příš­tě, bla bla bla. Ko­ho to, do pr­de­le, za­jí­má? To jsou li­di oprav­du vět­ši­nu ča­su tak nud­ní, že si ne­zvlád­nou po­po­ví­dat bez to­ho, aniž by mě­li vě­do­mí změ­ně­né pro­duk­ty vel­ko­pod­ni­ků? Oprav­du ne­má­me nic lep­ší­ho k ho­vo­ru, než je na­še se­be­de­struk­ti­vi­ta? Co na­še sny, váš­ně, bláz­ni­vé ná­pa­dy a plá­ny, na­še na­dě­je a oba­vy? Ne­sná­ším cho­dit na ve­čír­ky, kde in­to­xi­ka­ce roz­měl­ňu­je in­di­vi­du­a­li­tu na ka­ši tak, že lze dě­lat stá­le stej­né bez­myš­len­ko­vi­té sran­dič­ky se stov­kou li­dí, ale ani s jed­ním člo­vě­kem se ne­dá po­řád­ně po­po­ví­dat. Jsem aso­ci­ál, když zů­stá­vám do­ma s dob­rým pří­te­lem ne­bo kni­hou, jak to jen jde?

Kro­mě nud­né kon­ver­za­ce ome­zu­je zá­vis­lost na al­ko­ho­lu náš spo­le­čen­ský ži­vot i ji­nak. V ba­ro­vé kul­tu­ře se ve­řej­ná in­ter­ak­ce ome­zu­je na si­tu­a­ce, kdy si mu­sí­me ně­co kou­pit, abychom moh­li trá­vit čas s dru­hý­mi lid­mi. A pak jsme hůře vy­ba­ve­ni uží­vat si spo­leč­nost dru­hých v běž­ných si­tu­a­cích ne­bo bez in­ter­ven­ce kor­po­rá­tu. Sbli­žu­je­me se na­ku­po­vá­ním, kon­zu­ma­cí, otu­po­vá­ním, na­mís­to to­ho, abychom se se­tká­va­li. Na­mís­to to­ho, abychom se to­mu po­sta­vi­li, při­jí­má­me tvr­ze­ní, že po­tře­bu­je­me kon­zum­ní ka­pi­ta­lis­mus, abychom se moh­li „uvol­nit“, ba­vit se a pře­ko­nat zá­bra­ny a se­be­o­vlá­dá­ní, jež ome­zu­jí na­še ži­vo­ty.

(…)

Znám zne­po­ko­ji­vě hod­ně li­dí v ra­di­kál­ních ko­mu­ni­tách, kte­ří utrá­ce­jí ce­lý svůj pří­jem za al­ko­hol a ta­bák. Kra­dou na tr­zích jíd­lo, pro­to­že za ně ne­chtě­jí pla­tit, ale pak za­mí­ří přes uli­ci do su­per­mar­ke­tu, a to má­lo pe­něz, co ma­jí, na­sy­pou do těch nej­zkur­ve­něj­ších kor­po­ra­cí, co tu dneska jsou. Vy­pa­dá to, že ta­bák a chlast jsou na­še sle­pá skvr­na, co se tý­če etic­ké spo­tře­by: děc­ka, co de­mon­stru­jí pro­ti pra­cov­ním pod­mín­kám Wal-Mar­tu ne­bo Exxo­nu, ne­bo kvů­li je­jich za­chá­ze­ní se ži­vot­ním pro­stře­dím, se jen oto­čí a kou­pí ci­ga­re­ty a pi­vo ze su­per­mar­ke­tů, kte­ré de­vas­tu­jí lo­kál­ní pro­dej­ce. Dro­gy pro­du­ko­va­né pod­ni­ky, kte­ré sto­jí ve stře­du vše­ho, co je na glo­bál­ním ka­pi­ta­lis­mu od­por­né. Ku­dos těm, kte­ří se aspoň sna­ží na­ku­po­vat míst­ní pro­duk­ty, va­řit vlast­ní pi­vo a po­dob­ně. Stej­ně ale pod­lé­ha­jí prů­mys­lu – kor­po­ra­ce ví, že čím ví­ce jsou zá­vis­lí na sti­mu­la­ci, tím mé­ně se bu­dou sta­rat o to, od­kud ta che­mie po­chá­zí.

(…)

Ne­o­cho­ta „ak­ti­vis­tic­kých“, „anar­chis­tic­kých“ ne­bo „ra­di­kál­ních“ ko­mu­nit uznat, jak moc v pr­de­li (zá­měr­ná slov­ní hříč­ka – fuc­ked up) mů­že být kul­tu­ra in­to­xi­ka­ce, mě fakt za­rá­ží. Od té do­by, co jsem se za­po­jil do ra­di­kál­ní po­li­ti­ky, mi ty­to sou­vis­los­ti při­šly sa­mo­zřej­mé, ale fakt, že s ni­mi sou­hla­si­lo tak má­lo li­dí, mě při­měl k za­myš­le­ní, jest­li jsem to na­ko­nec všech­no špat­ně ne­po­cho­pil já. Uží­vá­ní al­ko­ho­lu, kou­ře­ní ta­bá­ku, různá mí­ra uží­vá­ní drog by­ly ve stře­du ži­vo­ta vět­ši­ny ra­di­ká­lů, s ni­miž jsem pra­co­val. Te­pr­ve ne­dáv­no jsem za­čal na­va­zo­vat kon­tak­ty s dal­ší­mi stříz­li­vý­mi ra­di­ká­ly a téměř všich­ni se cí­tí­me izo­lo­vá­ni v na­šich spo­le­čen­stvích, od­ci­ze­ní od vrs­tev­ní­ků a frustro­vá­ni z ne­do­stat­ku pod­po­ry, kte­rou jsme za­ží­va­li na bez­peč­ných mís­tech pro stříz­li­vé.

Přes­to sku­teč­nost, že je nás má­lo, jsme osa­mě­lí a stříz­li­ví, v žád­ném pří­pa­dě ne­zna­me­ná, že jsme je­di­ní, kdo se vě­nu­je pro­blé­mům, jež způ­so­bu­je pro­ni­ká­ní kul­tu­ry in­to­xi­ka­ce do ra­di­kál­ních ko­mu­nit. Ve­dl jsem mno­ho in­di­vi­du­ál­ních roz­ho­vo­rů s vý­raz­ně ne­stříz­li­vý­mi lid­mi a po­znal jsem úz­kost, již ma­jí z ne­ga­tiv­ních dů­sled­ků nejen je­jich zá­vis­los­ti na dro­gách a al­ko­ho­lu, ale vů­bec vli­vu, ja­ký to má na ce­lou scé­nu. Mo­je osob­ní zku­še­nost, zku­še­nost mno­ha žen, li­dí růz­né bar­vy ple­ti, queer a trans li­dí, s ni­miž jsem o tom mlu­vil, po­tvr­zu­je, jak po­kry­teč­tí do­ká­žou být ti, kte­ří tvr­dí, že bo­ju­jí pro­ti útis­ku, a při­tom se hr­dě po­dí­lí na kul­tu­ře in­to­xi­ka­ce. Čím dál ví­ce se zdá, že te­nhle pro­blém je ja­ko onen slon v míst­nos­ti, na ně­hož ni­kdo ne­ní ocho­ten uká­zat.

Mys­lím, že je nej­vyš­ší čas, aby na­še ko­mu­ni­ty za­ča­ly vést smys­lu­pl­ný di­a­log o stříz­li­vos­ti a in­to­xi­ka­ci. Aby to šlo, mu­sí se do něj ak­tiv­ně za­po­jit po bok li­dí, kte­ří ne­u­ží­va­jí ná­vy­ko­vé lát­ky, i ne­stříz­li­ví li­dé. Mu­sí­me vy­jed­ná­vat o spo­leč­ných do­mech, spo­le­čen­ských ak­cích, vý­sta­vách a ji­ných pro­sto­rech v na­šem ži­vo­tě, kte­ré bu­dou re­spek­to­vat po­tře­by stříz­li­vých i ne­stříz­li­vých, a to se zvlášt­ním dů­ra­zem na po­ža­dav­ky žen a transli­dí, je­jichž po­tře­by jsou při vy­tvá­ře­ní ko­mu­nit­ních stan­dar­dů zo­hled­ňo­vá­ny nejmé­ně. Na to­hle nejsme zvyklí, ale pod­le mě je to ab­so­lut­ně ne­zbyt­né. Ten­to pro­ces má po­ten­ci­ál být re­vo­luč­ní trans­for­ma­cí, pro­to­že nás po­su­ne od vol­né­ho sdru­žo­vá­ní li­dí, kte­ří spo­lu pra­cu­jí, ke sku­teč­ným ko­mu­ni­tám, v nichž na­vzá­jem re­spek­tu­je­me svo­je po­tře­by a vzá­jem­ně se či­ní­me zod­po­věd­ný­mi.

Vy­bra­né čás­ti pře­lo­že­ny pod­le vy­dá­ní, jež je vol­ně k dis­po­zi­ci na archive.org. Au­to­rem úvod­ní fo­to­gra­fie ší­ře­né pod li­cen­cí CC je Nathan Con­gle­ton.

————————————————————-

1. Me­zi ame­ric­kým a ev­rop­ským pří­stu­pem je roz­díl. Za­tím­co ne­dob­ro­vol­ná in­to­xi­ka­ce je stej­ně v obou práv­ních tra­di­cích po­va­žo­vá­na za po­leh­ču­jí­cí okol­nost, po­kud se člo­věk před spáchá­ním trest­né­ho či­nu opi­je, v Ev­ro­pě to vět­ši­nou nelze brát ja­ko zmír­ňu­jí­cí fak­tor (za­tím­co v USA mů­že do­jít i k mír­něj­ší kva­li­fi­ka­ci na­pří­klad vraž­dy). Au­tor zde ale jis­tě na­rá­ží obec­ně na ten­den­ci stát­ních úřa­dů ná­si­lí pod vli­vem al­ko­ho­lu chá­pat ja­ko nor­mál­ní. ↩︎
2. Ame­ric­ká le­sbic­ká fe­mi­nist­ka (nar. 1949). Dří­ve člen­ka ko­lek­ti­vu Fe­mi­na­ry, v ro­ce 1994 pu­b­li­ko­va­la kni­hu Pa­mě­ti zrád­ky­ně ra­sy, po­pi­su­jí­cí je­jí boj s Ku Klux Kla­nem. Po­va­žu­je se za „queer so­ci­a­list­ku“. ↩︎