Dří­ve se ří­ka­lo, že „muž je pán tvor­stva“, čímž se vlast­ně vy­me­zu­je dodnes do­mi­nant­ní kul­tur­ní vý­znam slo­va „muž“: sí­la, pan­ství a kon­t­ro­la. Jak po­psal ame­ric­ký so­ci­o­log Mi­cha­el Ki­m­mel v kni­ze Kul­tur­ní his­to­rie muž­ství (2008), co zna­me­ná být muž ne­ní uni­ver­zál­ní ani fix­ní, na­o­pak se po­ža­dav­ky na mu­že ne­u­stá­le pro­mě­ňu­jí a re­de­fi­nu­jí na zá­kla­dě spo­le­čen­ské­ho a eko­no­mic­ké­ho vý­vo­je. Dří­věj­ší dů­raz na fy­zic­kou sí­lu, čest a smy­sl pro po­vin­nost je dnes na­hra­zo­ván uzná­ním zra­ni­tel­nos­ti a schop­nos­ti vy­ja­d­řo­vat emo­ce. Opouš­tí se tak před­sta­va, že „chla­pi ne­plá­čou“.

Klí­čo­vou ro­li v tom­to pro­ce­su pro­mě­ny muž­ství hra­jí in­sti­tu­ce, ja­ko je ro­di­na, vzdě­lá­vá­ní, po­mě­ry v za­měst­ná­ní, ale na­pří­klad i ar­má­da. Tím, že jsou po­ža­dav­ky na mu­že so­ci­ál­ně kon­stru­o­va­né a v ne­u­stá­lém po­hy­bu, jsou čas­to i vnitř­ně roz­por­né: na­pří­klad dnes, kdy se spo­lu s po­ža­dav­kem na cit­li­vost a emo­ci­o­nál­ní ote­vře­nost stá­le dr­ží po­ža­da­vek vý­kon­nos­ti a schop­nos­ti mít vě­ci pod kon­t­ro­lou.

Muž­ská ro­le je v zá­pad­ních dě­ji­nách spo­je­na s mo­cí. Pro­to ho­vo­ří­me o pa­tri­ar­chá­tu ja­ko sys­té­mu spo­le­čen­ské or­ga­ni­za­ce, v němž hlav­ní au­to­ri­tu a moc dr­ží muži. To lze dob­ře de­mon­stro­vat na­pří­klad na sku­teč­nos­ti, že i v Čes­ku je na­pros­tá vět­ši­na mi­li­ar­dá­řů muž­ské­ho po­hla­ví (Re­ná­ta Kell­ne­ro­vá se sta­la nej­bo­hat­ší Češ­kou dě­dic­tvím po svém tra­gic­ky ze­mře­lém man­že­lo­vi), ve ve­de­ní kor­po­ra­cí, mé­dií i uni­ver­zit pře­va­žu­jí muži a v za­měst­ná­ní že­ny ne­u­stá­le bo­ju­jí s od­liš­ným od­mě­ňo­vá­ním za svo­ji prá­ci (pay gap).

Ame­ric­ká his­to­rič­ka Ger­da Ler­ner v mo­no­gra­fii Stvo­ře­ní pa­tri­ar­chá­tu (1985) vy­svět­lu­je, že ko­ře­ny to­ho­to sys­té­mu sa­ha­jí až do sta­ro­vě­ké Me­zo­po­tá­mii a tr­va­lo ví­ce než dva ti­sí­ce let, než se me­cha­nis­mus pa­tri­ar­chál­ní spo­leč­nos­ti sta­bi­li­zo­val. Je te­dy po­tře­ba hle­dat pů­vod ne­rov­nos­tí ni­ko­liv v bi­o­lo­gic­kých dis­po­zi­cích ne­bo psy­cho­lo­gic­kých od­liš­nos­tech, ale dě­jin­ném vý­vo­je zá­pad­ní ci­vi­li­za­ce. Ler­ner zá­ro­veň uka­zu­je, že pa­tri­ar­chát vzni­ká v sou­vis­los­ti s roz­vo­jem sou­kro­mé­ho vlast­nic­tví a tříd­ní spo­leč­nos­ti, kte­ré vy­ža­do­va­ly při­svo­je­ní žen­ských re­pro­dukč­ních schop­nos­tí (na­pří­klad kvů­li dě­dic­tví, dě­le­ní ma­jet­ku apod.). Ar­chaic­ké stá­ty by­ly or­ga­ni­zo­vá­ny ko­lem pa­tri­ar­chál­ních ro­din, kte­ré uči­ni­ly mu­že ga­ran­ty me­ta­fy­zic­ké smlou­vy s bo­hy.

V po­sled­ních le­tech zdo­mác­něl po­jem to­xic­ká mas­ku­li­ni­ta, kte­rý ozna­ču­je ne­ga­tiv­ní zna­ky spo­je­né s do­mi­nant­ním a pa­tri­ar­chá­tem ospra­vedl­ňo­va­ným po­sta­ve­ním mu­že-vlád­ce. Je to pře­de­vším po­tla­če­ní emo­cí, agre­si­vi­ta, nad­řa­ze­nost a sni­žo­vá­ní vý­zna­mu „žen­ských“ pro­je­vů osob­nos­ti. To­xic­ká mas­ku­li­ni­ta mů­že vést nejen k ná­si­lí a mi­zo­gy­nii, ale i k du­šev­ním pro­blé­mům, jež má ten­den­ci pod­ce­ňo­vat či po­pí­rat.

Po­kud ho­vo­ří­me o muž­ství, ne­mě­li bychom je te­dy od­dě­lo­vat od mo­cen­ské­ho aspek­tu, kte­rý se pro­je­vu­je na­pří­klad i v po­sto­ji spo­leč­nos­ti k otáz­kám bo­hat­ství, et­ni­ci­ty ane­bo ji­ných iden­tit. Muži per­for­mu­jí svůj gen­der stej­ně ja­ko že­ny, jak uka­zu­je Ju­di­th But­ler, a „před­sta­ve­ní“, kte­ré hra­jí, se vždy dě­je v ur­či­tém kon­tex­tu, jenž má svo­je spo­le­čen­ské, kul­tur­ní, eko­no­mic­ké i po­li­tic­ké sou­vis­los­ti. Pro­to mů­žou být ur­či­té pro­je­vy za ur­či­tých okol­nos­tí do­mi­nant­ní a škod­li­vé, za ji­ných pod­vrat­né a al­ter­na­tiv­ní.