V ro­li mla­dé­ho prin­ce co­by mo­de­rá­to­ra, tram­pa a prů­vod­ce ce­lé­ho ve­če­ra ex­ce­lo­val Ja­kub Je­lí­nek. Je­ho ne­spor­ný ta­lent ne­spo­čí­val pou­ze v nád­her­ném před­ne­su, kdy z kaž­dé repli­ky či­še­la upřím­nost, hloub­ka a na­pl­ně­nost slov, ale mi­mo ji­né svůj pro­jev do­pl­ňo­val vý­bor­ně na­ča­so­va­ný­mi dra­ma­tic­ký­mi pauza­mi, čímž tref­ně dy­na­mi­zo­val své vý­stu­py. Přes­ně ja­ko ma­lý princ, i Je­lí­nek pů­so­bil do­jmem křeh­kos­ti a zra­ni­tel­nos­ti, což pod­tr­há­val nád­her­ně po­e­tic­kým tex­tem, kte­rý se ne­sl v me­lan­cho­lič­těj­ším du­chu vy­po­ví­da­je o po­sled­ních svět­lech, uštknu­tí ha­dem, čer­no­čer­né tmě či sa­mo­tě.

Ve­ro­ni­ka Ho­leč­ko­vá, Divadelni-noviny.cz