Ob­čas zni­če­ho­nic zrud­nu a srd­ce se mi roz­tlu­če. I po dva­nác­ti le­tech se mi vra­cí vzpo­mín­ka na prv­ní na­tá­če­ní po po­ro­du. My mat­ky do­ku­men­ta­rist­ky si na­tá­če­cí plá­ny pí­še­me sa­my. Mu­sí pře­ce dr­žet s ro­din­ným s har­mo­no­gra­mem. A ta­ké jsme to ve vý­sled­ku jen my, kdo mů­že za to, že plán ne­do­dr­ží­me. Za­stav­te ale na­tá­če­ní, když se to za­ča­lo před ka­me­rou prá­vě dít. Zvlášt­ní po­hled pro­ta­go­nist­ky a po chví­li i ka­me­ra­ma­na ne­mo­hou mat­ku re­ži­sér­ku a je­jí eu­fo­rii za­sta­vit. V tu chví­li oni dva, bezdět­ní, vě­dí dřív než ona, že prsa, kte­rá už del­ší do­bu tla­čí, na­ko­nec vždy vy­da­jí to, co ná­le­ží dce­ři. Po od­stří­ká­ní mlé­ka do zá­cho­do­vé mísy už nejsem schop­na zpět na­ho­dit en­tu­zi­as­mus a dobrou ná­la­du, za kte­ré jsem na pla­ce zod­po­věd­ná. S dvě­ma ob­ří­mi fle­ky na trič­ku a ne­po­ve­de­ným ma­te­ri­á­lem, se omlou­vám muži do te­le­fo­nu. Ma­lá už půl ho­di­ny hod­ně bre­čí, a to od­stří­ka­ný mlé­ko fakt ne­chce. 

V jed­nom z mých au­di­o­do­ku­men­tů se ozý­vá ve dru­hém plá­nu zvlášt­ní po­chru­po­vá­ní a mlas­ká­ní. Prv­ní ze zvu­ků vy­dá­vá pes, dru­hé dce­ra při ko­je­ní. Ani jed­na z těch­to by­tos­tí ne­má s té­ma­tem dí­la nic spo­leč­né­ho. Ale v tu chví­li jsem to ji­nak na­to­čit ne­u­mě­la. Ko­ji­la jsem po­řád a ne­by­la žád­ná dru­há míst­nost, kam bych moh­la bul­do­čka vy­dá­va­jí­cí­ho ne­u­stá­le ně­ja­ké zvu­ky po­slat. Mož­ná ty ru­chy v mých osob­ních mo­no­lo­zích sly­ším jen já, ale jsou tam. Po­lo­vi­nu jsem jich totiž pak prac­ně vy­stří­ha­la. Laptop na ko­le­nou, dí­tě u prsu bě­hem dvou ho­din vol­né­ho ča­su, než jsem šla zpět do škol­ky pro star­ší dce­ru. Můj skvě­lý plán, že v tě­ho­ten­ství za­káz­ku pro roz­hlas do­kon­čím, se pros­tě ne­po­ve­dl a de­ad­li­ne ani šes­ti­ne­dě­lí po­su­nout ne­šlo. 

Se dvě­ma od­růs­ta­jí­cí­mi dět­mi už vím, že to ne­ní té­ma de­ad­li­nů a bi­o­lo­gic­kých ho­din. Ro­di­čov­ství mne na­pl­ňu­je, jen když se vy­ži­vu­ji pra­cí, bez kte­ré ne­můžu být (ne, ne­bu­du zde psát, kte­rou nás mo­hu uži­vit). Přes dva­náct let hle­dám ces­ty, jak na ten­to dvo­jí sta­tut vy­zrát. Prv­ním, vel­mi ne­ú­spěš­ným po­ku­sem by­la spo­lu­re­žie ce­lo­ve­čer­ní­ho fil­mu s mým mu­žem. Za tím­to ná­pa­dem stá­la úva­ha, že když bu­de­me film o ro­din­ném té­ma­tu tvo­řit spo­lu, zna­me­ná to, že bu­du hod­ně do­ma a na­víc po­té bu­de­me s fil­mem všich­ni ces­to­vat! Ce­lo­ve­čer­ní film jsme po ně­ko­li­ka le­tech útrap na­to­či­li. Stá­lo za ním mno­ho křivd, vy­jas­ňo­vá­ní ro­lí a de­bat na té­ma ma­ni­pu­la­ce a ne­chrá­ně­ní osob­ní­ho pro­sto­ru, kte­ré pro­ni­ka­ly k ro­din­ným ve­če­řím. Pár spo­leč­ných vý­le­tů za pro­jek­ce­mi by­lo sla­bou útě­chou za ne­šťast­ně pro­lo­me­né hra­ni­ce me­zi pra­cov­ním a osob­ním.

Po­u­či­la jsem se a sna­žím se prá­ci od­dě­lit od pro­vo­zu ro­di­ny. Po­moh­lo to? Ne­dáv­no jsem sly­še­la své­ho mu­že vy­svět­lo­vat přá­te­lům, ja­ké je to žít s do­ku­men­ta­rist­kou. Po­pi­so­val tu­ne­lo­vé vi­dě­ní a te­ma­tic­ké zú­že­ní na­šich ho­vo­rů, když za­čnu pra­co­vat na ja­kém­ko­liv té­ma­tu, a roz­tě­ka­nost a za­po­mnět­li­vost ve vzta­hu k ro­din­ným po­vin­nos­tem. Na to si prý cel­kem rych­le zvy­kl, ale co mu dě­la­lo pro­blém, by­lo po­cho­pit, že má prá­ce ne­kon­čí s pří­jez­dem z na­tá­če­ní či střiž­ny. Lé­ta prý oče­ká­val, že až se ote­vřou dve­ře a já se vrá­tím do­mů, s úsmě­vem pře­vez­mu ma­min­kov­skou ro­li a on si pů­jde od­po­či­nout a od­střih­ne se od pé­če vše­ho dru­hu. Mís­to to­ho se prý ale ob­je­ví ve dve­řích po­sta­va s ma­nic­kým vý­ra­zem, chr­lí­cí zá­žit­ky a ob­je­vy. A hlav­ně – vy­za­řu­jí­cí ab­so­lut­ní vy­čer­pá­ní. Dal­ší z těch, co po­tře­bu­jí pé­či, tep­lou ve­če­ři, sprchu a hajdy do po­ste­le.  

Dlou­ho jsem se tím trá­pi­la. Co­pak mo­hu tu­to prá­ci dě­lat jen dí­ky muži, kte­rý chá­pe, že bez ní ne­mo­hu být, ome­zu­je vlast­ní prá­ci na úkor mých plá­nů a re­spek­tu­je mne i v ma­nic­kých fá­zích, kdy nic než film ne­vi­dím? Ne­vy­bra­la jsem si pro­fe­si, kte­rá mé dvě dce­ry až moc čas­to při­pra­vu­je o má­mu? Z to­ho­to čer­né­ho svě­do­mí mne vy­táh­la dět­ská vzpo­mín­ka na mé ro­di­če. Tá­ta mi­zel s fo­ťá­kem i na ně­ko­lik dní a vra­cel se s vý­ra­zem dost po­dob­ným to­mu, o kte­rém vy­prá­ví na ve­čí­r­cích můj muž. Po­dob­né vy­tr­že­ní jsem vi­dě­la čas­to i u mé má­my. Se­dě­la jsem ve­d­le ní na du­bo­vých la­vi­cích v cha­lu­pách, kde sbí­ra­la po­věs­ti. Bra­la mne s se­bou a já moh­la s úža­sem sle­do­vat, jak dě­lá ně­co, co ji vy­ži­vu­je. Mož­ná to je ta ces­ta. Vy­kaš­lat se na prv­ní ne­ú­spě­chy se za­po­jo­vá­ním ro­di­ny do pro­ce­su a dce­ry stej­ně při­zvat. Brát je ob­čas do střiž­ny, na na­tá­če­ní. A mož­ná jim ně­kdy půj­čit i ka­me­ru…