Pří­běh čes­ké­ho vel­vy­slan­ce v Es­ton­sku je za­rá­mo­ván roz­ho­vo­rem s mla­dou psy­cho­lož­kou. Bě­hem je­ho za­hra­nič­ní­ho pů­so­be­ní se sta­la smr­tel­ná ne­ho­da, a pro­to je tře­ba vel­vy­slan­ce eva­lu­o­vat. Za­tím­co je di­plo­mat pře­svěd­čen, že se na ta­lin­skou am­ba­sádu br­zy vrá­tí, čte­ná­ři za­čí­ná být br­zy jas­né, že se nic ta­ko­vé­ho ne­sta­ne. Hned v úvo­du se vel­vy­sla­nec do­sta­teč­ně před­sta­ví, když za­čne psy­cho­lož­ce upra­vo­vat dr­že­ní tě­la, aby ví­ce vy­nik­ly je­jí žen­ské vna­dy. A jak vy­ply­ne z je­ho vy­prá­vě­ní, že­ny jsou pro něj jen ob­jek­ty, a do­kon­ce všech­ny oslo­vu­je stej­ným jmé­nem, aby to měl jed­no­duš­ší. 

Vel­vy­sla­nec čte­ná­ře po­stup­ně pro­ve­de osob­ní his­to­rií, ces­tou k re­la­tiv­ní mo­ci a před­ve­de růz­né po­lo­hy uva­žo­vá­ní o svě­tě a li­dech v něm, stá­le ale se­tr­vá­vá­me v si­tu­a­ci roz­ho­vo­ru s mla­dou psy­cho­lož­kou. Je­jí pří­tom­nost text ukot­vu­je v kon­krét­ním ča­se a mís­tě. Vel­vy­sla­nec od­bí­há a opět se vra­cí k psy­cho­lož­ce, chce se jí za­lí­bit, chce před ní vy­pa­dat in­te­li­gent­ně, moud­ře i muž­ně. Prá­vě to je na­ko­nec dů­vod všech je­ho pře­šla­pů a chyb, kte­ré či­ní. Vzpo­mín­ky vel­vy­slan­ce se za­čnou br­zy to­čit ko­lem pří­cho­du a prá­ce Mi­cha­la Tyr­še, no­vé­ho ná­měst­ka am­ba­sády. Ten před­sta­vu­je „křeh­ké sklo“, což je jen ji­ný vý­raz pro sně­ho­vou vloč­ku. Tyrš je schop­ný ná­měs­tek a ví­ce­mé­ně vy­ko­ná­vá všech­nu agen­du am­ba­sády, vel­vy­sla­nec však s ním ne­ní spo­ko­jen, je­li­kož mu pod­ří­ze­ný ne­pro­ka­zu­je do­sta­teč­nou úctu. 

Ro­mán Čes­ké sklo, jenž je no­mi­no­ván na ce­nu Mag­ne­sia Li­te­ra za hu­mo­ris­tic­kou kni­hu, na­psal Ma­rek To­man s nad­hle­dem a pro­tkal ho ab­surd­ním hu­mo­rem. Ten pra­me­ní z kon­fron­ta­ce svo­bod­né­ho je­din­ce s ne­smy­sl­nou by­ro­kra­cií a z po­pi­su jed­ná­ní člo­vě­ka, kte­rý sys­té­mu podří­dil ce­lý ži­vot a vě­ří v je­ho ne­o­myl­nost. To­man se tím­to dí­lem hlá­sí k tvor­bě Vác­la­va Hav­la: nej­sil­ně­ji v mo­men­tě, kdy své hr­di­ny i anti­hr­di­ny ne­chá in­sta­lo­vat la­vič­ku čes­ké­ho po­re­vo­luč­ní­ho pre­zi­den­ta a dra­ma­ti­ka. La­vič­ka mu­sí být ně­co ví­ce než jen la­vič­ka, pro­to vel­vy­sla­nec vy­mys­lí, že vhod­ným ma­te­ri­á­lem pro vý­ro­bu bu­de čes­ké sklo. A nej­jed­no­duš­ší bu­de, když ho vy­ro­bí rus­ká spo­leč­nost síd­lí­cí v Es­ton­sku. Bu­de to te­dy čes­ko-rus­ké sklo, což ni­kdo ne­mu­sí vě­dět. Sklo se ale mů­že roz­bít a zra­nit uži­va­te­le, tak co kdy­by to byl plast? A po­dob­ných ko­mic­ko-tra­gic­kých mo­men­tů a ab­sur­dit je kni­ha pl­ná.

To­ma­nův vel­vy­sla­nec se ve svých úva­hách čas­to cyk­lí, ztrá­cí se, opa­ku­je myš­len­ky a sna­ží se je in­ter­pre­to­vat ve svůj pro­spěch, vy­svět­lit a správ­ně zkres­lit. Vše slou­ží co nej­přes­něj­ší­mu a nejde­tail­něj­ší­mu za­chy­ce­ní osob­nos­ti člo­vě­ka, jenž se jed­nou po­chyb­ně stal vel­vy­slan­cem a teď zkrát­ka vel­vy­slan­cu­je, ať už to zna­me­ná co­ko­liv. Ta­ko­vých ře­di­te­lů svě­ta, pře­svěd­če­ných o své ne­o­myl­nos­ti, je bo­hu­žel stá­le dost a Ma­rek To­man je má ze své­ho pů­so­be­ní na Mi­nis­ter­stvu za­hra­nič­ních vě­cí Čes­ké re­pub­li­ky od­po­zo­ro­va­né přes­ně. 

TO­MAN, Ma­rek: Čes­ké sklo. Pra­ha: Akro­po­lis, 2024, 376 stran.