Hana žije v šedém, otlučeném maloměstě na počátku sedmdesátých let minulého století. Je jí šestasedmdesát, na sobě má světle fialový propínací svetr a šedou sukni. Dlouhé vlasy, které si myje každou neděli kopřivovým nálevem, má svázané do drdolu, na nějž je opravdu hrdá. V kapse má zelený kapesník a hrst piškotů. Její svět tvoří syn Pavel, vnuk Honzík a zahrada se záhony jahod, rajčat, paprik, mrkví, cibulí, okurek. Dokonce i pár řádek brambor loni zasadila. Nejvíc pyšná je ovšem na šest keřů růží u drátěného plotu s odrbaným oranžovým nátěrem. Psy, kočky, ani další domácí zvířata nemá, protože by ji otravovala a vyžadovala pravidelné krmení a drbání.
Právě teď stojí v telefonní budce na rohu ulice. Je začátek prosince. Ale ještě nemrzne.
Zazvoní telefon.
Hana: Pavle. Konečně tě slyším…
(lehce se zasměje)
Zapomněla jsem ti říct, že v neděli přijede i Máša, přivezla mi vajíčka. Domácí, žlutá, na piškot. Udělám roládu s marmeládou. Jahodovou. Červenou.
—
Hana: Proč nemůžeš mluvit dlouho? V tu neděli, poslouchej. Neplánuj si nic. Na oběd budeme mít hovězí polívku, s knedlíčky, vepřové řízky, s kaší, piškotovou roládu, s marmeládou. A pak potřebuju, aby ses mi podíval na ten záchod. Teče. Pořád. Stejně jako tehdy, když sis rozbil koleno na té červené trojkolce, pamatuješ? A říkal jsi pořád: nebolí, nebolí, opice to pohnojí a pak kráva posolí, máma mi to obalí.
—
Hana: (trochu naštvaně) Ne, opravdu byla červená. Rudá. No a tvoje koleno pak taky. Ale byl jsi statečný kluk. Neplakal si. Nikdy jsi neplakal. Ani na pohřbu. Nikdy. Ani tenkrát.
—
Hana: Dávno, je to dávno. Ale některé věci bolí pořád, něco se zapomenout nedá.
—
Hana: (omluvně) Nevyčítám. Pavle, já jsem stará. Bába. Stará máma. Hloupá. Stará.
—
Hana: (překotně) Hlavně v tu neděli přijeďte všichni, těším se na vás, na Honzíka, je to můj poklad, vždycky tak pookřeju. Bude roláda. Červená. Piškotová. Udělám dvě. A víš, kdo umřel? Stará Škodačka. O čtyry roky mladší než já. Měla hezký pohřeb. Hodně lidí. Vzala jsem si ten šátek, cos mi dal loni k Vánocům. Ten černý se stříbrnou obrubou. No měla jsem ho schovaný v papíře ve skříni. Vždycky se mi smějete, že ho mám v papíře, tak sem si ho vzala. A pak dala do papíru zpátky. Je trochu hrubý, měla jsem ho vyprat, ale mám ráda tu vůni novoty.
—
Hana: Ale těším se na jaro. To víš, že těším. Uvidíme, jestli se ještě ty růže zmátoří. Nestihla jsem je obalit, zmrzly. Hlavně ty čajové, rudé. Ale šetři si penízky, voláš dlouho. Řeknem si to v neděli.
Stejně nic neříkáš.
—
Hana: A cos měl k obědu?
—
Hana: (Nic. Jak nic. Petra zase nevaří? Aspoň polívku by mohla. Co je na tom těžkého. Hodí maso do hrnce, mrkev, cibulu. A má navařeno. Ale ona je holt holka z města, co má vysokou a nalakované nehty.
—
Hana: (vyděšeně) Kde?
—
Hana: Neslyším tě. Ne doktor Sovák tady není. Slečno, zavěste to, já nejsem Sova, Sovák. Mluvím s Pavlem. Synem. Z Vídně. Proč volá z Vídně. Pavle? Slyšíš mě? Spojte mě s Pavlem. Pavle. Proč.
(nádech)
(zoufale) Jak jsi mi to mohl udělat. Jsem stará, stará. Za chvíli už tu nebudu. Proč jsi nepočkal. Nebudu tady dlouho. Neuvidím vás. Nikdy. Slyšíš mě? Proč jste nepočkali. My s tátou trpěli víc, neměli jsme ani boty, mám teď z toho mrazu revma, v noci ani nemůžu spát, nohy si balím do deky, nepomáhá to, nic. Vy chcete svobodu. Co to je svoboda. Svinstvo to je. Když bere děti. Jeden papír bys podepsal. A ty mě tu necháš. Nerozloučíš se. Jen mi zavoláš do budky, že jsi pryč. Žes trpěl. Žes nepodepsal. A já tu umřu. Sama. S fotkami. Růžemi.
—
Hana: (začne v kapse drtit piškoty) Z principu. Z jakého principu? Z koho principu. Co to říkáš. Nic vám nechybí. Svoboda není štěstí. Máte dítě, zodpovědnost za něj, za sebe… Ani nevíš, co to je princip. Zavoláš mi zase ve čtvrtek? Přijdu do budky. Budu čekat.
—
Hana: Nezlobím.