Tvůr­ky­ně a tvůr­ci na­ší sku­pi­ny se na­ro­di­ly a na­ro­di­li me­zi le­ty 1980 až 1991. Ob­vykle již nejsou po­klá­dá­ny a po­klá­dá­ni za na­děj­nou, na­stu­pu­jí­cí ge­ne­ra­ci. Nejsou ale ani ge­ne­ra­cí, kte­rá je vy­zý­vá­na k od­cho­du do ústra­ní, je­li­kož vše, co řek­ne či na­pí­še, je ne­při­ja­tel­ně ob­sta­rož­ní.

Jsme zkrát­ka me­zi.

Po­prav­dě moc na ge­ne­ra­ce ne­vě­řím. Je to po­div­ná ška­tul­ka. Sa­mo­zřej­mě se rá­da se­tká­vám s lid­mi, se kte­rý­mi mám po­dob­né zku­še­nos­ti, kte­ří ma­jí stej­ný vkus a ide­ál­ně i svě­to­ná­zor. Mů­že jim být pět i se­dm­de­sát pět. Prav­dě­po­dob­ně jim ale bu­de ně­kde upro­střed. To vě­ko­vé me­zi ovšem ne­za­ru­ču­je, že se na všem pod­stat­ném shod­ne­me. Sou­lad pa­nu­je nej­čas­tě­ji v tom, ja­kou má­me v pa­mě­ti zá­so­bu se­ri­á­lů, kte­ré nás for­mo­va­ly, te­dy ty, ze kte­rých jsme čer­pa­li v do­bě stu­dia na střed­ní. Po­ro­zu­mě­ní se zvy­šu­je pře­de­vším spo­leč­ný­mi pro­žit­ky – když do­tyč­ný ale­spoň na chví­li za­ku­sil stu­dia bo­he­mis­ti­ky, ne­bo se na­ro­dil v Os­t­ra­vě ja­ko já! Spo­leč­né utr­pe­ní zkrát­ka sbli­žu­je.

Přes tu­to mou mír­nou ne­chuť ně­ko­ho ozna­čo­vat ja­ko Hu­sá­ko­vo dí­tě ne­bo sně­ho­vou vloč­ku, jsme zvo­li­li pro prv­ní čís­lo té­ma ge­ne­ra­ce a vní­má­ní sou­čas­né spo­leč­nos­ti. Proč? Pro­to­že se v po­sled­ních le­tech mno­hé udá­lo. Svět se oprav­du změ­nil, a to i ten umě­lec­ký. Na di­va­del­ních ško­lách se ob­je­vi­la stu­dent­ská ini­ci­a­ti­va Ne!musíš to vy­dr­žet, kte­ré fan­dím, a dost čas­to se po­di­vu­ju, že na do­tyč­ných uni­ver­zi­tách zů­stá­va­jí ně­kte­ří ma­chis­tič­tí, ho­mo­fob­ní a sexis­tič­tí pe­da­go­go­vé (ano, ne­bo­jím se ta­dy na­psat sub­stan­ti­vum jen v muž­ském ro­dě, je­li­kož těch je vět­ši­na). V čes­kých di­va­dlech se ko­neč­ně upus­ti­lo od bar­ve­ní na čer­no, aby „bí­lá tvář moh­la hrát mou­ře­ní­na (ho­vo­řím o tak­zva­ném black fa­ce, kte­rý snad zů­sta­ne už jen v dě­ji­nách di­va­dla). Let­ní olym­pi­á­du v Pa­ří­ži mi­mo ji­né za­há­ji­ly i vou­sa­té dá­my (drag que­en) a ně­kte­ří z čes­ké­ho ná­ro­da to ko­neč­ně pře­sta­li ozna­čo­vat ja­ko ohro­že­ní sta­rých po­řád­ků a ak­cep­to­va­li onu scé­nu ja­ko umě­lec­ké se­be­vy­já­d­ře­ní. Upouš­tí­me od tisk­nu­tí pa­pí­ro­vých pro­gra­mů, pře­mýš­lí­me nad recyk­la­cí scé­no­gra­fií, chce­me hrát o en­vi­ron­men­tál­ní­mu ža­lu (i když ani jed­no ne­ní ješ­tě do­ko­ná­no). Ta­ky nám nejsou ukra­de­né vá­leč­né kon­flik­ty, kte­ré jsou, i kvů­li me­di­ál­ní pro­sí­ťo­va­nos­ti svě­ta, ne­bez­peč­ně blíz­ko. Být v umě­ní (gran­to­vě i oprav­do­vě) an­ga­žo­va­ný snad ni­kdy (slo­vem ni­kdy sa­mo­zřej­mě mys­lím do­bu po ro­ce 1989) ne­by­lo jed­no­duš­ší.

Co­vi­do­vý zlom spus­til la­vi­nu, roz­lo­mil spo­leč­nost.

So­ci­ál­ní distanc ně­co urych­lil, strach z li­dí a zá­ro­veň z osa­mě­los­ti se pro­hlou­bil. Za­vře­ní do­ma jsme moh­li pře­mýš­let, co se zbyt­kem ži­vo­ta a svě­ta udě­lá­me. (Ně­kte­ří) mla­dí za­ča­li ko­neč­ně mlu­vit na­hlas. Sí­la stu­dent­ských stá­vek a de­mon­stra­cí je ne­zpo­chyb­ni­tel­ná, mi­ni­mál­ně v ot­ví­rá­ní pal­či­vých spo­le­čen­ských té­mat, jak ří­ká his­to­rie. Ne­zpo­chyb­ňu­ji ani moud­rost sta­rých li­dí. Ne­tvr­dím ovšem, že du­a­li­tu mlá­dí a stá­ří ztě­les­ňu­je re­vo­lu­ce a evo­lu­ce, cit a ro­zum, dob­ro a zlo. Čas­to si totiž vzpo­me­nu na slo­va své osm­de­sá­ti­le­té pří­tel­ky­ně, he­reč­ky, kte­rá po zhléd­nu­tí nejme­no­va­né­ho al­ter­na­tiv­ní­ho fil­mu o zkou­má­ní se­xu­a­li­ty a gen­de­ru pro­hlá­si­la, že se ta­ky v še­de­sát­kách na JA­MU hle­da­li, s LSD i bez, ne­po­u­ží­va­li ter­mí­ny ja­ko ne­bi­na­ri­ta a bi­s­e­xu­a­li­ta, ně­kte­ří si je pros­tě v jis­tých chví­lích rov­nou pro­ži­li. Ale že jde pře­ce pře­de­vším o to, zda je dí­lo kva­lit­ní! Pod­le mě moc ne­by­lo, pod­le ní by­lo mi­ni­mál­ně při­ja­tel­né, je­li­kož je ke svě­tu a umě­ní sho­ví­va­věj­ší. Mož­ná má ví­ce pro­ži­to, mož­ná je vstříc­něj­ším člo­vě­kem.

Po­kud bychom však chtě­li při­stou­pit k ně­ja­ké­mu ge­ne­rač­ní­mu zjed­no­du­šo­vá­ní, tak věř­me, že ak­tu­ál­ní otáz­ky a pro­blémy ot­ví­rá PŘE­DE­VŠÍM mla­dá ge­ne­ra­ce, ta sta­rá je ČAS­TO za­se umí for­mu­lo­vat a ře­šit. Jen­že se mu­sí ně­kdy a ně­kde se­tkat. Zku­sí­me to tře­ba dnes a ta­dy. Pojď­me me­zi­ge­ne­rač­ně zkou­mat no­vou do­bu. Mů­že­me zů­stat sa­mi se­bou, být si jis­tí svý­mi po­sto­ji, a při­tom být ote­vře­ní ná­zo­rům ji­ných.

Té­ma prv­ní­ho čís­la na­jde­te v ese­ji W. Be­n­ja­min: ge­ne­ra­ce, zku­še­nost a mlá­dí, bás­ni Or­fee (Frag­ment), roz­ho­vo­ru Ji­ří Aus­ter­li­tz: Dů­le­ži­tá je per­ma­nent­ní roz­pra­va, sta­ti V ja­zy­ce zneviditelněné*í, glo­se Ta­che­cí a ne­gro boy from Af­ri­ca, re­flexích knih Spra­ve­dl­nost mi­mo zá­kon a Ni­kdo ne­byl dů­le­ži­těj­ší než krá­vy či ti­pech Dob­re už bo­lo, Kni­ha kr­ve a Zbo­ře­no.

---