Vždyc­ky mě za­ra­zí, jak pře­kva­pe­ný jsem z vý­vo­je udá­los­tí, kte­rý bych už mohl před­ví­dat. Když lo­ni v říj­nu na­běh­li do čás­ti Iz­ra­e­le te­ro­ris­té z oz­bro­je­né­ho kří­d­la or­ga­ni­za­ce Ha­más, byl to pro všech­ny šok. A to pře­de­vším kru­tos­tí úto­ků, kte­rá za­pl­ni­la čes­ká mé­dia. Ně­ko­lik týd­nů by­lo těž­ké žít ně­čím ji­ným – ty zá­bě­ry ja­ko z ka­ta­stro­fic­ké­ho fil­mu! Ta hrůza. Pak však ten­to prv­ní otřes spo­je­ný s em­pa­tic­kou so­li­da­ri­tou s oběť­mi ustou­pil bru­tál­ní od­po­vě­di iz­ra­el­ské vlá­dy, jež ved­la k nej­vět­ší hu­ma­ni­tár­ní a vá­leč­né ka­ta­stro­fě v pe­ri­me­t­ru zájmu čes­kých mé­dií od vál­ky v Sý­rii.

A po­hří­chu se zo­pa­ko­va­lo téměř vše, co si pa­ma­tu­ji z do­by téměř již de­ká­du zpět: ne­zá­jem o osu­dy ci­vi­lis­tů, ig­no­ra­ce dě­jin­né­ho a ge­o­po­li­tic­ké­ho kon­tex­tu, ste­re­o­ty­py a ne­ná­vist k mus­li­mům a li­dem arab­ské­ho pů­vo­du. A to nejen v mé­di­ích, ale obec­ně v čes­kém ve­řej­ném pro­sto­ru. A co na tom, že jsou vy­vraž­ďo­vá­ny ce­lé ro­di­ny ve vál­ce, kte­rá ne­za­ča­la sed­mé­ho říj­na… Mlu­vím teď pře­de­vším o tom, co se dě­je u nás, v mé­di­ích, na ško­lách, v di­va­dlech. Do­ká­že­me ho­vo­řit o slo­ži­tých té­ma­tech, o utr­pe­ní těch, kte­ří jsou nám ne­vi­di­tel­ní?

V tom je mys­lím si­tu­a­ce hor­ší než v ro­ce 2015: asi po­pr­vé za svůj ži­vot jsem le­tos za­žil strach v očích stu­den­tů a stu­den­tek, kte­ří or­ga­ni­zo­va­li dis­ku­ze k si­tu­a­ci v Pa­les­ti­ně a bá­li se tla­ku ve­de­ní ško­ly, au­to­ma­tic­ké ob­vi­ně­ní z an­ti­se­mi­tis­mu a pod­po­ry te­ro­ris­mu, když člo­věk jen upo­zor­ní na obě­ti vál­ky v Ga­ze, až kon­spi­rač­ní at­mo­sfé­ru ko­lem vy­dá­ní kni­hy při­ná­še­jí­cí svě­dec­tví li­dí, je­jichž hla­sy se do ve­řej­né­ho pro­sto­ru ne­do­sta­ly. Před de­ví­ti le­ty se ale­spoň me­zi li­be­rál­ní čás­tí spo­leč­nos­ti dr­že­la so­li­da­ri­ta s uprch­lí­ky. Dnes ale Pa­les­tin­ce ho­di­li v Čes­ku přes pa­lu­bu snad všich­ni, a to i v umě­lec­kém svě­tě. Ko­lik pa­les­tin­ských vla­jek vla­je na di­va­dlech? Ko­lik ve­če­rů by­lo Ga­ze vě­no­vá­no? Rač­me srov­nat s Ukra­ji­nou… Na­vzdo­ry sku­teč­nos­ti, že ve svě­tě za je­jich prá­va a hla­sy bo­ju­jí i ži­dov­ské or­ga­ni­za­ce, což jen do­ka­zu­je, že o žád­ný an­ti­se­mi­tis­mus vět­ši­nou nejde.

Te­re­za Langro­vá je edi­tor­kou ko­lek­tiv­ní pu­b­li­ka­ce Jest­li mám ze­mřít, ať je to pří­běh, je­jíž pří­pra­va a vy­dá­ní vy­ža­do­va­ly znač­nou od­va­hu a ob­sah je vel­kým pří­no­sem pro kli­ma v čes­ké spo­leč­nos­ti. Při­ná­ší hla­sy těch, kte­ří jsou z ve­řej­né sfé­ry vy­těs­ňo­vá­ni. Ti­tul je od­ka­zem na prv­ní ver­še bás­ně Rif’ata Alarí­ra, pa­les­tin­ské­ho an­g­lis­ty, bás­ní­ka a spi­so­va­te­le, kte­ré­ho za­vraž­di­li iz­ra­el­ští vo­já­ci 6. pro­sin­ce 2023 v Ga­ze:

Prá­vě per­spek­ti­va dě­tí, kte­ré v Ga­ze hle­dí na ne­be do dý­mu při če­ká­ní na tá­tu, kte­rý se už ne­vrá­tí (je­den mo­tiv z bás­ně) nám chy­bí, pro­to­že má­me u nás v Čes­ku do­jem, že Pa­les­tin­ci se s bom­bou v ru­ce už ro­dí.

I když au­tor­ský tým pře­de­vším z ča­so­vých dů­vo­dů pod­le vlast­ních slov ne­u­si­lo­val o uce­le­ný ob­raz pa­les­tin­ské zku­še­nos­ti, pů­so­bí kni­ha vy­rov­na­ně. Ob­sa­hu­je pa­les­tin­ské (i ži­dov­ské) svě­dec­tví i od­bor­ný po­hled a čes­kou re­fle­xi. Je tak po­zo­ru­hod­ným di­a­lo­gem, jenž os­ci­lu­je me­zi osob­ní­mi, emoč­ně sil­ný­mi vzpo­mín­ka­mi a ana­ly­tič­těj­ší ro­vi­nou, kte­rá ro­ze­bí­rá si­tu­a­ci spí­še ar­gu­men­tač­ně. Všich­ni, kte­ří se na kníž­ce po­dí­le­li, ži­jí v Čes­ku a po­růz­nu se ob­je­vu­jí na ak­cích na pod­po­ru Pa­les­ti­ny; do mé­dií však zvá­ni nejsou, ne­bo jsou do­kon­ce cen­zu­ro­vá­ni (to se sta­lo pře­de­vším Ya­ře Abu Aa­ta­yi, kte­rá je au­tor­kou prv­ní­ho tex­tu i obál­ky kni­hy – je­jí svě­dec­tví se ne­do­sta­lo do vy­sí­lá­ní 168 ho­din, za roz­ho­vor s ní by­la z re­dak­ce Novinky.cz vy­ho­ze­na Mag­da­le­na Ma­touš­ko­vá).

Nej­ví­ce se mě ve­d­le Ya­ři­na vel­mi osob­ní­ho vzpo­mí­ná­ní na dět­ství v Ga­ze v kni­ze do­tklo za­myš­le­ní bás­níř­ky Mar­kéty Hrb­ko­vé, dce­ry jed­no­ho z „win­to­no­vých dě­tí“, účast­ni­ce čes­ké­ho di­sen­tu (za bol­še­vi­ka by­la vy­lou­če­na už z gym­ná­zia a vzdě­lá­ní zís­ka­la v pod­zem­ní uni­ver­zi­tě) a char­tist­ky. Po­pi­su­je vý­voj své­ho osob­ní­ho vzta­hu k Iz­ra­e­li, k ži­dov­ství a vzta­hu obou aspek­tů je­jí­ho ži­vo­ta. A vy­svět­lu­je, že li­dé ja­ko ona, kte­ří ma­jí k Iz­ra­e­li vztah, nejsou tím­to vý­vo­jem pře­kva­pe­ni… Je­jí esej roz­leptá­vá před­sta­vu, že pod­po­ro­vat Pa­les­ti­nu zna­me­ná být an­ti­se­mi­ta, a vy­bí­zí k ná­roč­něj­ší­mu pře­mýš­le­ní nad Blíz­kých vý­cho­dem mi­mo tra­dič­ní ška­tul­ky, před­sud­ky a ide­o­lo­gie. Ostat­ně – ja­ko i ostat­ní pří­spěv­ky z kni­hy. Upo­zor­ňu­ji však, že jde o smut­né a bo­les­ti­vé čte­ní. Ale vel­mi po­třeb­né.

Te­re­za Langro­vá (ed.): Jest­li mám ze­mřít, ať je to pří­běh. Pa­les­ti­na v čes­kých per­spek­ti­vách. Pra­ha: Uto­pia Lib­ri, 2024, 229 s.