.….….….….….….….….…..
Radka krájí chleba a připravuje svačiny. Během toho kontroluje, jestli někdo nepřichází z venku. Vedle stolu jsou sbalené dva batohy. Najednou vejdou z druhého pokoje dva lidé, muž a žena. Žena má na hlavě šátek. Radka popadne svačiny i zbytek chleba a všechno hodí do jedné tašky.
Radka: Dobré ráno, dobré, dobré. Jak ráda vás zase vidím, zas po pár hodinách, že, tak ráda vás vidím, doufám, že se cítíte dobře, svobodně, že nemusíte uhýbat bombám, ha, jedna sem jedna tam, to bych vám nepřála a pomoc je důležitá. Ani si nesedejte, ne, ne, ne, tady jsem vám všechno připravila, no co se na mě koukáte, tady jsem vám všechno připravila, no nekoukejte se na mě tak zmateně, ráda vás mám, to je jistá jistá věc, ale už jsem vám všechno připravila, tak se na mě nekoukejte a koukejte si to všechno sbalit a tak, ani sbalit si to nemusíte, to hlavní jsem vám sama sbalila, věci tam si koupíte, tak rychle rychle za chvíli vám jede vlak. No co se divíte, nebo co, nedivte se, vlak vám jede každou chvilku, nebojte já vás doprovodím, no stejně tu nechcete zůstávat, nebo ne, kde byste taky zůstávali, tady určitě ne, tady to je malé a vůbec už jste tu pobyli, napili se pojedli a můžete pokračovat, osvěžili jste se na cestě a teď hurá jupí jé do Německa. No tam jste stejně chtěli nebo nechtěli? Chtěli, tak se nezdržujte, nezdržujte se vůbec a naházejte si věci do tašek ať tu nic nezůstane a vemte si svačinu, podívejte, tady jsem vám udělala svačinu, aby Vláďa neřek tak jsem vám udělala svačinu dobrou. Chleba je to se sýrem, ne se šunkou, tu stejně nejíte, nebo jíte šunku, nevím jak to máte se šunkou a urazit jsem vás nechtěla, tak to máte se sýrem, na mlíko nejste alergický doufám a jestli jo, tak si ten sýr vyndejte a máte jenom chleba, ale máslo tam je, tak nic, co už se dá dělat, snad alergičtí nejste. Ale chleba, chleba ten rádi máte, to vím, že na chleba, na ten si potrpíte, nebo ne? No tak snad se hýbeme hýbeme, bomby nepadaj, mír je a klid a já tu chci pořádek. Sousedi už si stěžujou, už se ptaj, koho že to tu máme a to ničemu nepomáhá to k ničemu není. Tak šátek pěkně utáhnout, bundu zapnout a šup šup sbohem bylo mi potěšením. Tady ještě ty jízdenky, sama jsem je koupila, přímo do Berlína, šátek doporučuju sundat ve vlaku, to jsem četla, četla jsem, že se šátkem spíš kontrolujou, ale snad vás nezkontrolujou, snad v klidu dojedete a všechno bude fajn a budete šťastní a spokojení, protože vy jste moc sympatičtí lidé, moc sympatičtí lidé o tom žádná o tom žádná. Kafe jestli chcete na cestu, tak tady máte kafe, sladíte, určitě sladíte ať máte energii na cestu ne, tak si to oslaďte, mlíčko vám dám sebou do kapsy, nemám kelímky, to nemám, ale to nevadí, ty hrnečky vám daruju, to je ode mě dárek na cestu a na rozloučenou, to bude Vláďa rád, že jsem tak velkomyslná, že jsem tak hodná, tak to berte a nestyďte se, no nestyďte se přece, co byste se styděli, sama vám to dávám.
Cpe jim do rukou hrnečky s kávou, mlíčka a svačinu a tlačí je ven.
Radka: Jak říkám, tak taky dělám, vyprovodím vás, až ke dveřím vás vyprovodím, stejně jste z nádraží přišli, tak víte jak tam trefit a nepotřebujete mě k tomu. Tak a sbohem sbohem. Bylo mi potěšením. (zabouchne dveře)
Uf.
Radka si naleje kávu, osladí si ji a vychutnává její chuť. V tom si uvědomí, že jsou vedle stolu pořád batohy se sbalenými věcmi. Rychle vyhlédne ze dveří. Najednou se zalekne a zavře, rozeběhne se pro batohy, neví kam s nimi. Hodí je pod stůl a stáhne ubrus tak, aby nebyly vidět. Náhle se otevřou dveře a vchází její manžel Vláďa.
Vláďa: Tak co, už jsou vzhůru? Už vstávají? Chleba jsem koupil, ještě je teplý.
Radka: No výborně, výborně, chleba, ten potřebujeme.
Vláďa: Sice ještě máme, ale tenhle je lepší, ten je přímo z pekárny, ještě je teplý. Už jsou tedy vzhůru?
Radka: Už chleba nemáme, právě, že už nemáme.
Vláďa: Ale vždyť jsem viděl, viděl jsem ho než jsem šel.
Radka: Viděl, to viděl. Mezitím se snědl.
Vláďa: Ty chleba skoro nejíš. A to půlka bochníku byla, celá půlka.
Radka: Začala jsem, tak jsem si řekla, že když je to takový český, taková věc česká typická, že bych měla přece jen, že bych přece jen měla začít a ne se tak upejpat a jít proti jaksi, proti tomu co je přirozené, proti přirozenosti, jak se tak říká.
Vláďa: Ale půlku bochníku celou?
Radka: Jak jsem ho dlouho neměla, jak už jsem dlouho ho neochutnala, tak najednou se mi ti sliny seběhly, jak psi na kost, a tak jsem tak jedla jedla až byl pryč, ani jsem se nenaděla a byl pryč.
Vláďa: To správně je, to je správné.
Radka: A když je chleba přímo z pekárny, ještě teplý když je, pak ho mám nejradši, ten je nejlepší. Jak říkám: chleba čerstvý, ráno hned veselejší. Tak.
Vláďa: Aby ochutnali taky kvalitní dobrý chleba. Tak jsem koupil tady, přímo z pekárny, přede mnou ho z pece vyndávali.
Radka: Až tak daleko jsi byl, až v pekárně?
Vláďa: Až tam, to kvůli nim, aby čerstvý chleba taky náš ochutnali. No nezaslouží si to, po tom všem, taky čerstvý chleba ochutnat?
Radka: Ale jistě, jistě, sympatičtí lidé, velmi sympatičtí milí lidé.
Vláďa: Pomáhat jim musíme, pomáhat, ne jen pryč vyhánět jako zvěř, za plot jako zvěř, z toho mi je zle, takové bych na kousky sekal!
Radka: Na kousky sekal?
Vláďa: Na kousky. Trochu lidskosti, dobroty, humanity snad projevit může každý.
Radka: To jistě, to každý může. A správně to je, správně.
Vláďa: To kdyby se mi pod ruku dostali ti, co pořvávají na ně, ty co jak se zvířatama, jak se zvěří zachází s nimi, ti co hodnoty prý hodnoty nějaké chrání, tak ty bych vlastníma rukama uškrtil, hnáty zpřerážel, krk, hnáty a viděli by.
Radka: Klid, lásko, klid, taky pochopit lidi musíš, pochopit všechny, jinak stejný jsi jako oni, úplně stejný jako všichni ostatní. Lidský musíš být, lidský a soucit cítit bys měl s každým, jinak lepší nejsi.
Vláďa: Pravdu máš jako vždycky, pravdu o tom žádná. Pravdu a lásku lásku a pravdu ke všem tu lásku mít a ne jen k našim, ne jen k nám co stejné názory máme, co v té, že bublině jak se říká jsme. Tak já probudit je jdu, už je čas vstávat taky, no ne?
Radka: Ale nech je ještě chvíli spát, nech je být. Hodně toho mají za sebou. Spát si zaslouží chvíli taky, no ne?
Vláďa: Pravdu máš, pravdu.
Radka: Abych neměla.
Vláďa: Ale vystydne jim chleba, už teplý nebude a proto jsem tak daleko šel, až na náměstí, až do pekárny, slavnostně, že jednou taky, čerstvý český chleba ochutnají, místní, zdejší, výborný. Chleba to je věc, to je věc, podle které se nejvíc národ pozná, chleba ten je nad zlato. Ne sůl nějaká taková obyčejná, ale chleba. To kde ti dají ten skutečný chleba, to jenom tady u nás, jenom v česku tady je ten chleba skutečný. Jinde jenom veky, bagety a jiné takové divné věci, ale ten skutečný chleba jenom tady máme, jenom tu. Tak ať koukaj vstávat, hodin jak na kostele.
Radka: Nechoď tam, nechoď, ti říkám, nech je spát. Ohleduplnosti trochu nemáš, ani trochu ohledu a to lidskost po někom chceš, humanitu.
Vláďa: Dobře dobře, pravdu máš, to máš. Aby na zmar nepřišel, ještě teplý je, dáš si ty, dáš si, třeba i patku ti nechám, klidně i patku můžeš mít.
Radka: Ne, proč bych chleba jedla, blázen jsi, jsi blázen… když jsem se přejedla tak moc tamtoho, tak moc plná jsem.
Zaklepání na dveře.
Vláďa: Čekáš někoho?
Radka: Ne nikoho, nikoho nečekám.
Zaklepání se opakuje.
Vláďa: Snad aby sousedi, sousedi se proti nám nespikli. Aby je linčovat nechtěli.
Radka: To snad ani, jak by mohli, kdo by se odvážil cokoli proti nim, proti lidem jako jsou oni, stejným jako oni jsou.
Zaklepání potřetí. Vláďa jde otevřít. Dovnitř vtrhnout dva lidé, Muž a Žena ve velmi formálních oblecích s kufříky v rukou.
Žena: Dobrý den, tak to jste vy.
Muž: Aha, tak tady to je.
Žena: Pěkné. Jednoduché.
Muž: Ale lásku, aby člověk pohledal. Ha.
Žena: Vtipálku. Jako hrdličky jsou, že?
Muž: Snad se vás kolegyně na něco ptá, tak jak to je?
Vláďa: Prosím?
Žena: Jste jako hrdličky?
Muž: Jako dvě hrdličky.
Žena: Vrkůůů, Vrkůůůů.
Muž: Tak?
Vláďa: Jistěže ano, jsme manželé, že, prostě manželé. Kdo vy jste?
Muž: My manželé nejsme, to ne.
Žena: (smích, střihem ho zastaví) Vás jsem se neptala. Jste jako hrdličky?
Radka: Ehm… hmm… jo, ano, jistě hrdličky. Hrdličky.
Žena: Dobře. Pak tu jsme správně.
Radka: Kde?
Muž: U vás samozřejmě.
Vláďa: Dáte si kávu, když už tu jednou jste, když tu tak stojíte a je ráno, tak kávu a možná chléb čerstvý přímo z pekárny, hosty máme, tak jsem koupil, slavnostně čerstvý ne jen tak nějaký.
Žena: Výborně. Chléb bych si dala.
Muž: Také ochutnám. Pokud je, jak říkáte, čerstvý.
Vláďa: Ano ano, teď z pece vyndaný. Tak tady, že prosím, přímo patku čerstvou, patku pro vás mám, když jste ta návštěva také. A druhá zbyde pro hosty ještě.
Žena: Ale to nemůžeme přijmout.
Vláďa: Trvám na tom, já na tom trvám.
Žena: Tu máte jistě nejradši.
Radka: Má, to tedy má. Ani šáhnout na patku mu nemůžete, ani se jí dotknout.
Žena: Jen si ji nechte, pane… Vláďo.
Radka: Vidíš, máš si ji nechat, tak se nepřetrhni, nepřetrhni se taky jednou a co máš rád, co rád máš to si dopřej.
Vláďa: Návštěvě vždy to nejlepší.
Žena: To je pro mě velká čest.
Muž: Jste přemýšlivý, pane Vláďo.
Vláďa: Ano?
Muž: Jaspers.
Vláďa: Ach ano, ano, to dobrá kniha, malá, ale dobrá je.
Žena: Myslíte?
Vláďa: Ano, myslím, že je to, protože i když, ale na druhou stranu nemohu říci, přece jen laik jsem jen, takže je možné že, ale těžko říct.
Žena: Já ho nemusím. Pravda je snad jedna.
Vláďa: Ale morálka, že, morálka je různá, není někdy taky vůbec, o tom žádná, někdy ani vůbec žádná morálka není.
Muž: To jste udeřil hlavičkou na hřebíček.
Žena: Nemusíte mít strach.
Muž: Nebojte se.
Žena: Literatura to je jeho.
Muž: Filosofie!
Žena: A další humanitní obory.
Muž: Kritické myšlení to je dnes potřeba.
Žena: Budu k vám upřímná.
Muž: To my jsme vždy.
Žena: Jsme tu na kontrole.
Muž: Až tak upřímná?
Žena: Přenechal mi patku.
Muž: Rozumím.
Radka: Na kontrole?
Muž: To jste si snad mysleli, že jsme nějaké nesmyslné postavičky?
Žena: Absurdní figurky?
Muž: Tak vržené do světa? Ne, jsme kontrola!
Vláďa: My jsme ale žádnou nečekali že, kontrolu nějakou takovou jsme nečekali, ne? Nebo tys čekala, čekala jsi kontrolu?
Radka: Nečekala jsem.
Muž: Očekávaná kontrola není kontrola.
Žena: Ha.
Vláďa: Ano, jistě, no samozřejmě.
Radka: A co kontrolujete, jestli se mohu, mohu-li se, jaksi jestli byste mi řekli co to je, co kontrolujete…
Žena: Vás.
Muž: Tak. My vlastně/
Žena a Muž: /hledáme dobré lidi.
Vláďa: Ach ano, dobré, to je dobré. Našli jste?
Žena: Je jich pomálu.
Muž: Co to také je dobrý člověk v dnešním světě.
Žena: V dnešním zlém a zkorumpovaném světě evolučního liberalismu.
Muž: A demagogické totality.
Radka: A proč je hledáte, ty lidi dobré?
Žena: Abychom jim mohli dát cenu.
Muž: Finanční odměnu.
Žena: Kdo ví lépe co s penězi, než takový dobrý člověk?
Radka: O jak velkou částku se tak pro představu, jen zhruba, tak jaksi aby představivost, měla jasnou, jasná představa, aby vytanula na mysl že?
Muž: Značnou částku, aby mohl v dobru konaném pokračovati.
Žena: Charity zakládati.
Muž: A dobro šířiti!
Radka: A jak je, ty lidi dobré, jak je poznáte?
Žena: Podle jejich činů. Kdo pomáhá bližním v nouzi/
Muž: Nemůže být špatným člověkem.
Žena: A když jsme se doslechli, že tu máte/
Muž: /jistou návštěvu.
Žena: Napadlo nás, že/
Muž: /to budou ti, po kterých pátráme.
Vláďa: Ale to nemusíte, to třeba není, to mi ne pro odměnu, ne pro peníze, ani pro uznání, to tak z lidské, ze solidarity pouhé, tak člověk k člověku/
Radka: /značná částka, že značná… aby dobro, dobro dál konati mohl, no nechtěl bys, Vláďo, no nechtěl bys více dobra konat, rukama nepracovat, nepracovat a svým knihám se jenom, jenom knihám se věnovat a pomáhat, aby na světě lépe, aby lépe bylo?
Muž: Tak kde je máme?
Žena: Můžeme se s nimi potkat?
Radka: A kdy, kdy je chcete potkat, povězte, zařídíme, připravíme, dostaví se.
Muž: Teď nebo nikdy.
Radka: No… Ještě spí, snad nebudili byste je.
Vláďa: Ale už pozdě je přece, už pozdě dost. Dojdu za nimi a zjistím, co tak dlouho, co tam dělají.
Radka: Ne! Návštěvě se věnuj, jen klid, stejně musím tam… já to prověřím, jak to s nimi vypadá a jestli už vstávají nebo spí pořád jako zabití haha. Chléb ještě nabídni, já to prověřím.
Vláďa: A odkud jste k nám, odkud jste sem, co je vaše, kde působíte?
Muž: Tady a tam.
Žena: Všude pokud to tak mohu říci.
Vláďa: A jistě, jistě. A kdo vás, k nám, sem k nám, kdo vás poslal?
Muž: Komise.
Žena: Tak.
Zapne se sprcha. Radka se vrací.
Radka: Tak slyšíte, už se, už jsou vzhůru, jen je náš program, že program kulturní je unavil.
Vláďa: Tolik toho nebylo, jen procházka, jen krátká taková městem procházka.
Radka: Ale unavilo je to, přesto je to unavilo. Nechcete později přijít, za pár hodin, až v klidu budou, vzhůru, nasnídaní.
Žena: Ne.
Radka: Tak oni už brzy, už brzy přijdou, jen sprchu, jen opláchnout se trochu musí.
Muž: Ano.
Pauza.
Radka: Čaj si dáte, nedáte, ne, vážně dobře, chléb nebo něco, druhou patku dokonce, že byste si mohli, kdyby byla, kdybyste chtěli, kdyby chuť byla, tak jistě, jistěže, i patku, i tu.
Vláďa: Co tam tak dlouho, co tam dělají?
Radka: Sprchují se, neslyšíš, no ne? Tak počkáme, počkáme v klidu na ně. Za chvíli už, za chvíli tu budou.
Všichni zase chvíli čekají. Pak Muž a Žena najednou vstanou a vyrazí vedlejší pokoj prověřit. Vláďa je následuje. Radka zůstane v místnosti sama, neví, co má dělat, najednou dostane nápad, otevře dveře ven, pak si všimne bochníku chleba, popadne ho, rozhlíží se, všimne si rychlovarné konvice, přiběhne k ní, narve chleba do ni. Zvuk sprchy přestane. Kousíček chleba, co přečuhuje Radka ulomí a nacpe si ho do pusy. V tu chvíli se žena, muž i Vláďa vrátí. Zírají na ní. Radka se snaží nedat najevo, že žvýká chléb.
Vláďa: Vůbec tam nejsou, nejsou tam! Kam zmizeli, kam podít se mohli? Ani věci své, ani věci si nevzali.
Radka: Hmmm.
Odvrací se od ostatních, aby neviděli, jak urputně žvýká chléb.
Žena: Jste v pořádku?
Radka: Hmm.
Muž: Je vám špatně?
Radka zamítavě kroutí hlavou.
Žena: Jste v šoku.
Radka: Ano, v šoku, tak. Spěchali. Úplně vylekali mě. Najednou tak vyběhli. Úplně vystrašení.
Žena: Víte, kde jsou?
Muž: Lhala jste nám?
Radka: Ne, to bych já nikdy, to ne. Zatímco v pokoji jste byli, vyběhli, odběhli pryč, ze sprchy vyplížili se. Asi styděli se či strach, strach možná měli, když vy tak vážní, tak oficiální jste, že jste pro ně přišli možná, to si možná mysleli.
Vláďa: Tak rychle, tak najednou a bez rozloučení zmizeli?
Radka: Jen chleba popadli, jen ten. Svačina snad. Na cestu.
Vláďa: Chleba mají rádi, to ano, na ten si potrpí. Ale kam by, kam jeli by?
Radka: Do Německa že by se vydali, co tam?
Vláďa: Možná, ale vždyť tolik věcí, tolik toho vidět chtěli tu.
Žena: Tak pojďme za nimi, nemohou být daleko.
Muž: Na nádraží je doženeme a vše zjistíme.
Radka: Ne, už si vzpomínám, už vím, teď mi to právě že teprve, no ano, když pryč jsi byl, zašla jsem tam, povídali mi, říkali, že… do Peru, do Peru se chystají.
Muž: A to jste nám zatajila proč?
Žena: Byl v tom zlý úmysl?
Radka: Zlý, to ne, zlý nikdy úmysl nemám.
Vláďa: Co ale v Peru, co by v Peru dělali?
Radka: Pas mají, co by neletěli, když do Peru chtějí, tak držet, držet je snad nebudeme. Zvířata, zvířata to nejsou.
Muž: Správně.
Žena: Jako s lidmi se s nimi zacházet musí.
Vláďa: Ale proč do Peru?
Radka: Salkantay. To chtěli vidět, že prý nádherné, že krásný pohled je to.
Muž: Ano, nádhera.
Žena: Úchvatné.
Vláďa: V Peru ledovec, že náhle, jen tak najednou, vidět touží?
Radka: Utíkali dost dlouho, taky kochat, kochat se trochu můžou. No ne?
Žena: Jen ať se pokochají.
Muž: Zažili si toho dost.
Žena: Tak tady je asi skončeno.
Muž: Abychom tedy opět vyrazili.
Žena: Čas se nachýlil.
Muž: Jak se tak říká.
Muž a Žena se smějí.
Muž: Tak tedy nashledanou.
Žena: Sbohem.
Vláďa: To vy jen tak, už, tak bez ničeho…
Muž: Naše práce je u konce.
Radka: Ale my dobří lidé, dobří jsme. V nouzi pomohli jsme, to ano, pomocnou ruku nabídli jsme jim.
Žena: A to vás samozřejmě šlechtí.
Radka: A tak tedy snad odměnu, odměnu zasloužíme si?
Žena: Jak vám ale máme věřit?
Muž: Musíme s dotyčnými subjekty mluvit, to je celá pravda.
Žena: Jen tak dobrému slovu, tomu věřit nemůžeme.
Muž: Fakta, empirické důkazy, o tom je dnešní svět.
Žena: Máte důkaz?
Radka: Snad říct bych, možná bych jen, že… kamarádku mají tu a vedle, hned
vedle teď bydlí.
Žena: To ale mění celou situaci.
Muž: Kamarádku z vlasti, která může dosvědčit vaše chování?
Radka: Tak přesně, kamarádku takovou… pobožnou. Nemluví moc, to ne, ale milá, milá dívka to je.
Vláďa: U sousedů, že u nich také někdo přebývá? Jak napadnout, jak jen vůbec, když oni, oni tak nenávistní jsou.
Radka: Názor změnili, to tak chodí, že názor se změní, občas se prostě tak, jen tak změní.
Muž: Tak si s ní pojďme promluvit.
Radka: Ne, stydlivá, to je moc. Mluvit to by příliš nechtěla, ostýchá se, bojí v prostředí novém, tak.
Žena: Pak není o čem mluvit.
Muž: Těšilo mě.
Radka: Snad kdybych já, která s ní už vztah nevázala, kterou zná, jí sem přivedla, snad by si říct přece jen dala. Jen tam do pokoje, jen na chvíli pryč jděte, abych ji přivedla a ona v klidu v klidu byla, když vy tak oficiálně, tak nebezpečně vypadáte. To zaleknout mohla by se.
Pomalu sune Muže a Ženu do koupelny a oni se tedy zdráhavě podvolují.
Muž: Ale času nemáme nazbyt.
Vláďa: Já taky, mě taky nechceš tu?
Radka: Ani tebe nezná, i ty nový jsi, stydlivá je moc. Skoro slova nepromluví.
Všichni se podvolí a zavřou se do druhého pokoje. Jakmile se zavřou dveře, Radka se vyděšeně rozhlédne, náhle dostane nápad. Rozběhne se ke stolu a hodí na sebe ubrus tak, aby zakryla své šaty a nejlépe i svůj obličej.
Radka: Tak už je tady. Ale ať ji nevylekáte, možná jen žena ať s ní mluví. Počkám venku, aby nervózní nebyla.
Náhle si uvědomí, že odkryla batohy a zpanikaří.
Radka: Ještě chvíli ji dejte, chviličku!
Neví co dělat, dveře z vedlejšího pokoje už se otevírají a Radka si proto na poslední chvíli stoupne tak, aby batohy zakryla ubrusem, který má na sobě.
Vstoupí Žena. Vykročí k převlečené Radce, která o to křečovitěji zakrývá batohy pod stolem.
Žena: Nemějte strach, jen vám položím několik otázek.
Radka přikývne.
Žena: Bydlíte teď tady v domě?
Radka: Uhm.
Žena: Znáte paní Radku a pana Vláďu?
Radka: Hmm.
Žena: Jsou to dobří lidé? Chovali se dobře k vašim přátelům?
Radka rychle přikyvuje a vydává souhlasné zvuky.
Žena: Výborně. Dejte mi tedy chvilku. Sepíši oficiální prohlášení. Kolego!
Prohlášení.
Do místnosti vběhne Muž a z kufříku začne vyndávat papíry. Radka se vyleká a když chce do místnosti vejít i Vláďa, začne panikařit a chce utéct. Žena ji zastaví a dá Vláďovi na srozuměnou, že má zůstat skryt.
Žena: Nebojte se, jen s kolegou vyplníme jeden formulář, požádáme vás o podpis a tito dobří lidé, kteří zde bydlí dostanou nemalý příspěvek na své dobročinné aktivity.
Radka: Uhmm.
Muž: Výborně, tak zde už jen podpis a je hotovo.
Radka vezme propisku a chce se podepsat.
Muž: Ale to nejde jen tak. Budeme potřebovat průkaz totožnosti.
Žena: Cestovní pas.
Muž: Nebo víceméně cokoli, co potvrdí vaše údaje, madam.
Žena: Jen to musíme ověřit, tak se to zkrátka dělá.
Radka se zalekne.
Muž: No bez dokladů to možné nebude. Bez nich se po našem území pohybovat
nemůžete, to snad víte, nebo ne?
Radka vykročí ke dveřím z bytu, čímž odkryje batohy. Dveře jí ale zastoupí Žena.
Žena: Jste potenciální zločinec, madam.
Muž vytahuje zpod stolu sbalené batohy.
Muž: Ale ale ale… vy jste dokonce na permanentním útěku?
Žena: Co to má znamenat?
Muž: My to s vámi myslíme dobře, madam.
Žena: A vy na nás takhle.
Muž: Takhle zákeřně.
Žena: My pomáháme.
Muž: Šíříme dobrotu.
Žena: Ale pravidla musí být.
Muž: A vy nám něco, zdá se, zatajujete.
Žena: Neříkáte nám tak úplně pravdu.
Muž: Chcete nám zatajit svou identitu.
Žena: My chápeme, že jste nám byla ochotna pomoci a toho si velmi ceníme.
Muž: Ale pravda je jedna.
Žena: V tomto případě jen jedna.
Muž: A nezáleží na tom proč/
Žena: /komu
Muž: /a za jakých okolností ji říkáme/
Žena: /či ve vašem případě neříkáme.
Muž: A pravda už vůbec není to/
Žena: Co si já/
Muž: Nebo já/
Muž a Žena: Myslím.
Muž: My totiž myslíme/
Žena: /že jste nám jen chtěla pomoci a to je dobrý úmysl.
Muž: Ale pravidla jsou pravidla jak se říká.
Žena: A ta nejsou pro to, aby se/
Muž a Žena: /porušovala.
Muž: Jde o situaci.
Žena: A ta vám není nakloněna.
Radka: Uhmm…. já ale nejsem…
Muž: Pšššt. (dá ji prst před ústa a naznačí jí, aby byla potichu)
Žena: To je hezké, že se učíte jazyk.
Muž: Ale nedělejme si to těžší.
Žena: Nás to totiž velmi trápí.
Muž: Muset někoho tak snaživého/
Žena: Tak upřímného/
Muž: Tak plného naděje/
Žena: /deportovat.
Muž a Žena: Ale pravidla jsou pravidla.
Žena vytáhne ze svého kufříku injekční stříkačku. Radka se nachází mezi Ženou a mužem, snaží se vysmeknout a odejít, ale žena jí píchne sedativum. Radka chvíli nevěřícně stojí a pak jí tělo povolí a její obličej dostane nepřítomný výraz, Muž a Žena ji zachytí a odvádějí ji pryč z bytu.
Žena: Tak výborně, už budete hodná, že? My vás jen dovedeme do letadla a vy se
vrátíte domů, nemějte strach, probudíte se až na palubě, tak, hodná.
Muž: A nebojte, já vám ty tašky vezmu. Doma vám je dají.
Muž popadne batohy pod stolem a nese je za Radkou. Jsou s ní už za dveřmi, když z druhého pokoje vyběhne Vláďa.
Vláďa: Já slyšel, slyšel jsem všechno! Jak můžete, když podporujete, když chcete, aby lidé, aby všichni dobří byli a pomáhali a přitom takhle, jen tak člověka tam zpátky poslat?
Muž a Žena se vrátí.
Muž: Ale pane Vláďo, rád přece čtete.
Žena: Jste skoro vzdělaný člověk.
Muž: Tak přece musíte chápat, že pokud nebudeme silní a spravedliví my…
Žena: budou silní a spravedliví nějací jiní lidé.
Muž: A pokud nebudeme zásadoví my.
Žena: Budou jiní ještě zásadovější.
Muž: Ta žena nemohla podepsat formulář.
Žena: A to není v pořádku.
Muž: Vypadá nevině.
Žena: Ani nepromluví.
Muž: Ale kdo ví/
Žena: Může to být také teroristka.
Muž: Musíme být trochu, jen trošku, zlí.
Žena: Abychom zabránili většímu zlu.
Muž: To je snad pochopitelné.
Žena: Chtěl byste snad, aby vládli nepřátelé našich hodnot?
Muž: Vidím na vás, že nechtěl.
Žena: Tedy zatím.
Muž: A buďte dál/
Muž a Žena: /dobrým člověkem.
Vláďa zůstane stát v místnosti sám. Náhle se ozve zaklepání na dveře, jde otevřít.
Vláďa: Jen pojďte dál, jen pojďte, no nebojte se to ne. Jak bylo v Peru, prý krásná, že nádherná země je to a taky klid, taky mír vládne tam teď. To potřebujete, takhle výlety, cestovat že, poznávat, to Radka také ráda cestuje, no jen pojďte, pojďte dál. Čaj, kávu, čaj nebo kávu mohu vám nabídnout, no jistě, že si dáte.
Nasype kávu do hrníčku a chce ji zalít vodou z konvice. Nic však neteče. Otevře konvici a spatří chleba. Podiví se, chleba vytáhne a usměje se na hosty ve dveřích.
Chléb, já věděl, že i chléb někde najdu, abych vás, abyste jako doma se cítili, to já vím, to vím, že na chléb si potrpíte. Žena? Asi pořád u sousedů někde, někde tak se zdržela, ale snad brzy, snad coby dup dorazí a ta bude mít radost, ta bude nadšená, že znova, že znova jste k nám zavítali. No jen pojďte dál, jste mými hosty. A patku, patku vám dám, o tom žádná, o tom žádná. Jste přeci moji hosté a pro hosty, pro hosty vždycky to nejlepší.