Na přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století se náš svět radikálně měnil. Éra průmyslové společnosti se silným státem, byrokracií a veřejnou kontrolou důležitých odvětví a institucí vlivem ekonomických, technologických i kulturních změn končila. Nahrazovala ji vysoce individualizovaná, zasíťovaná a globalizovaná společnost. Ta přeje vzdělaným, kosmopolitním a mobilním. Ještě lidé narození ve čtyřicátých letech 20. století se na jednom místě narodili, vystudovali, našli si práci a zůstali v ní až do důchodu. Náš život však již více než velkou fabriku připomíná surfování na tekutém písku při sledování tiktokových videí ve smartphonu.
V té době napsal kanadský spisovatel Douglas Coupland (nar. 1961) novelu Generace X. Novodobý Dekameron měl být manifestem generace narozené po roce 1960, jež sice již vyrůstala v nové epoše, ale cítila se odstrčená. Hippies, Vietnam i Velký pochod na Washington pro ně byla historie. Předchozí generace, tak zvaní boomeři či baby boomers, ji přirozeně nechápala. Na Couplanda navázali Irvine Welsh (nar. 1958) v Acid House a Trainspottingu nebo Chuck Palahniuk (nar. 1962) svým Klubem rváčů, ve kterých psali o pomatencích, vyděděncích a temném světě konzumní společnosti. Pojem se rychle rozšířil. Vyjadřoval pocity těch, kteří se v post-průmyslovém světě vybojovaném rodiči necítili dobře.
Roku 1994 Coupland prohlásil, že Generace X je mrtvá. Ve stejném roce si idol této generace Kurt Cobain (1967–1994) prostřelil brokovnicí hlavu. Zanechal po sobě citát z písně Neila Younga: „Je lepší vyhořet než zhasnout.“ Nový svět požral i svoje děti. Undergroundoví muzikanti se proměnili v hvězdy MTV a dříve hrdé označení Generace X se stalo marketingovou značkou. Ostatně – není to věčný zákon generační výměny?
Lidi narozené v určité době však nelze tak jednoduše hodit do jednoho pytle, lhostejno zda oštítkovaného X, Y (též mileniálové) či Z (internetová generace). Je to příliš velké zobecnění, které nezohledňuje kulturní, geografické ani třídní rozdíly mezi lidmi. Vypovídá spíše o tom, jak vidí svět ti nahoře společenské hierarchie. Co považujeme za charakteristické rysy generace, je projevem menšiny, často spojené spíše vzděláním či příjmem než věkem. Generační rozdíly jsou menší, než si myslíme – důležitější pro názory a postoje je společenský status.
Tak ostatně původně používal „kategorii X“ americký historik Paul Fussell (1924–2012). Na závěr své knihy Třída napsal: „Osobou X se nerodíte, ale stáváte. Znamená to mít hodně ze svobody a něco z moci nejvyšších tříd, ale bez těch peněz.“ Umělci, intelektuálové, celebrity – ti všichni tvoří zvláštní sociální skupinu. Mají přístup do médií, vliv, možnosti. Opustili hranice společenské třídy či věkové kohorty a mohou si život utvářet podle svých představ. Život většiny společnosti se od nich ale liší. A to i v dnešním Česku. To je privilegium.
Když převádíme sociální konflikty na ty generační, ulehčujeme si. Nalháváme si, že až staří vymřou, bude lépe. Nebude. Čas možná léčí rány, ale ne společenské rozdíly.