Di­va­dlo: Mla­dý princ No. 4 v Br­ně

Kom­po­no­va­né dí­lo Mla­dý princ za­hr­nu­je tři čás­ti. Díl­nu eko­lo­gic­ké fo­to­gra­fie, kte­rou ve­de Jan Mo­tal. Per­for­man­ci vy­chá­ze­jí­cí z Exupé­ry­ho Ma­lé­ho prin­ce, ve kte­ré stře­tá­vá di­va­del­ní a fil­mo­vý ja­zyk s ži­vou hud­bou a účin­ku­jí v ní Ja­kub Je­lí­nek a Ja­kub Cer­ma­que. Ve­čer pak za­kon­čí só­lo­vý kon­cert bás­ní­ka a pís­nič­ká­ře Cer­ma­que pod hvězd­ným ne­bem.

Fo­to­gra­fie a film se sta­ly pro mo­der­ní uměl­ce sym­bo­lem po­kro­ku lid­stva, a to za vel­kou ce­nu, ty­to vy­so­ce to­xic­ké způ­so­by tvor­by při­spě­ly k plun­dro­vá­ní pří­rod­ních zdro­jů. Ale až z po­vrchu pla­ne­ty zmi­zí po­sled­ní člo­věk, rost­li­ny bu­dou fo­to­gra­fo­vat. V díl­ně se se­zná­mí­me s eko­lo­gic­kou ne­u­dr­ži­tel­nos­tí kla­sic­ké i di­gi­tál­ní fo­to­gra­fie a po­ku­sí­me se zhod­no­tit je­jí dě­dic­tví ná­vra­tem ke ko­ře­nům, k udr­ži­tel­né pra­xi a na­vá­zat di­a­lo­gic­ký vztah s rost­li­na­mi, kte­ré se sta­nou už ni­ko­liv pou­ze zob­ra­zo­va­ný­mi před­mě­ty, ale part­ne­ry v tvor­bě. Účast­ní­ci a účast­ni­ce díl­ny si bu­dou mo­ci vy­zkou­šet vy­ro­bit vlast­ní otisk roz­ho­vo­ru s rost­li­nou. Na díl­nu je mož­né si donést vlast­ní (čer­stvé, ni­ko­liv su­še­né!) rost­li­ny, kte­ré se bu­dou otis­ko­vat do fo­to­ma­te­ri­á­lu.

V per­for­man­ci uvi­dí­te ex­pe­ri­men­tál­ní film o kra­ji­ně, kte­rá se ztěž­ka na­de­chu­je, po­tká­te člo­vě­ka, kte­rý bez­cíl­ně pu­tu­je po­lo­mrt­vou ze­mí, usly­ší­te la­bu­tí pí­seň lid­stva. Zbý­vá ale ješ­tě po­sled­ní rost­li­na, kap­ka vo­dy a tro­cha na­dě­je, pro­to dnes ne­bu­de­me smut­ní a zku­sí­me di­a­log, kte­rý mů­že na­še­ho člo­vě­ka za­chrá­nit.

Kon­cert se bu­de ode­hrá­vat pod ši­rým ne­bem. Ví­ce in­for­ma­cí o hu­deb­ní­ko­vi na­lez­ne­te zde: Cer­ma­que | Ja­kub Čer­mák.  Song, kte­rý za­zní i v per­for­man­ci, si mů­že­te po­slech­nout zde: Cer­ma­que: Za­stáv­ka v ča­se.

Kon­cept: Len­ka Dom­brov­ská, To­máš Louž­ný a Jan Mo­tal

Účin­ku­je: Ja­kub Je­lí­nek, Jan Mo­tal a Cer­ma­que

Film: Jan Mo­tal

Hud­ba: Cer­ma­que

Dél­ka díl­ny: 90 mi­nut

Dél­ka per­for­man­ce: 30 mi­nut

Dél­ka kon­cer­tu: 60 mi­nut

Ak­ce se ko­ná v in­te­ri­é­ru i ex­te­ri­é­ru Na­da­ce Ve­ro­ni­ca, Pan­ská 363, Br­no.

Vstu­pen­ky si mů­že­te za­kou­pit na mís­tě za 300 Kč. Re­zer­va­ce na mai­lu redakce@casopisdilo.cz.

Úry­vek z re­cen­ze

Otáz­ka udr­ži­tel­nos­ti a to­xi­ci­ty tech­no­lo­gi­zo­va­né umě­lec­ké tvor­by se pro­mít­la do na­va­zu­jí­cí­ho scé­nic­ké­ho vý­stu­pu. Pod po­stran­ním scho­diš­těm v ji­né čás­ti pod­zem­ní­ho la­by­rin­tu bi­va­ko­val Ja­kub Je­lí­nek. Zá­le­sák s du­ší fi­lo­zo­fa ve­dl mo­no­lo­gic­ký roz­ho­vor. Snad s Bo­hem, snad s kre­a­tiv­ním du­chem ne­bo du­chem ze­snu­lé­ho uměl­ce, pro­to­že se do­tyč­né­ho ptal, zda má ky­ta­ru, a jed­ním de­chem do­dal, že jen uměl­ci pře­ži­jí bez jíd­la. Úkryt, ve kte­rém hle­da­li bez­pe­čí před apo­ka­ly­p­sou stí­ha­ným svě­tem a lid­ský­mi hye­na­mi, měl ro­man­ti­zu­jí­cí cha­rak­ter za­šlých no­vo­vě­kých kul­tur. Sa­met, ko­že­ši­ny a mo­hut­né svíc­ny, kte­ré snad na­šel v za­vře­ném di­va­dle, kon­tras­to­va­ly s po­sled­ní ma­so­vou kon­zer­vou, ohří­va­nou na pří­ruč­ním ply­no­vém va­ři­či z ja­ké­ho­si hob­by mar­ke­tu.

Bled­nou­cí vzpo­mín­ky pre­zen­to­val Mo­ta­lův čer­no­bí­lý ex­pe­ri­men­tál­ní sní­mek od­ka­zu­jí­cí k za­čát­kům umě­lec­ké ki­ne­ma­to­gra­fie a pro­mí­ta­ný z ruč­ní pro­mí­tač­ky na os­mi­mi­li­me­t­ro­vé fil­my. Zá­bě­ry brown­fields, pří­měst­ské džun­gle a ne­do­sa­ži­tel­né­ho le­tí­cí­ho le­ta­dla, pro­lí­nač­ky, ani­mo­va­né škr­tan­ce…

A me­zi­tím Je­lí­nek ja­ko ztros­ko­ta­nec bez cí­le a sou­čas­ně ně­mý glosá­tor pro­měn. Ta­ké on je vy­mí­ra­jí­cí druh – ať už ja­ko Exupé­ry, ne­bo ja­ko je­ho princ. Pro­jek­ci do­pro­vá­ze­ly pís­ně Cer­ma­que s fol­ko­vým ape­lem. Mi­mo ji­né o tom, že den­ně zmi­zí na dvě stě dru­hů zví­řat a rost­lin. Tvůr­ci až se­be­mrs­kač­sky při­zna­li po­díl post­mo­der­ní­ho umě­ní na sou­čas­ném sta­vu pla­ne­ty. Za zá­vě­reč­ným vý­stu­pem jsme se vrá­ti­li zpět do šat­ny. Na po­za­dí prázd­ných vě­šá­ků se osi­ře­lý princ, po­sled­ní člá­nek ro­du, pro­pa­dl do tem­né ni­co­ty.

(Ve­ro­ni­ka Bou­šo­vá, 24. 10. 2024, Divadelni-noviny.cz)