Eko­sys­tém je po­jem, kte­rý po­pr­vé po­u­žil v ro­ce 1935 an­g­lic­ký bo­ta­nik Arthur Tansley, aby jím ozna­čil sou­bor or­ga­nis­mů a je­jich ži­vot­ní­ho pro­stře­dí ja­ko jed­no­li­tý ce­lek. Od té do­by se slo­vo sta­lo jed­ním z dů­le­ži­tých kon­cep­tů po­u­ží­va­ných v eko­lo­gii, a ta­ké se osvo­bo­di­lo od své­ho pů­vod­ní­ho pří­ro­do­věd­né­ho vý­zna­mu a za­ča­lo se po­u­ží­vat i ve spo­le­čen­ských vě­dách.

Nej­čas­tě­ji se po­u­ží­vá ja­ko vy­já­d­ře­ní vzá­jem­nos­ti ži­vých a ne­ži­vých čás­tí na­ší re­a­li­ty. Ozna­čit ně­ja­ký sou­bor je­vů za eko­sys­tém zna­me­ná, že zdů­raz­ňu­je­me spja­tost je­din­ců vazba­mi, vzta­hy, ale tře­ba i vý­mě­nou ener­gie, pře­dá­vá­ním in­for­ma­cí ne­bo vzá­jem­ným ovliv­ňo­vá­ním ve vý­vo­ji. Po­kud uzná­me, že ži­je­me v eko­sys­té­mech, opouš­tí­me abs­trak­ci in­di­vi­du­ál­ní zod­po­věd­nos­ti a vstu­pu­je­me do slo­ži­té­ho pře­di­va vzá­jem­nos­ti, v níž je po­tře­ba za­čít pře­mýš­let o struk­tu­rách, kte­ré na­še jed­ná­ní ovliv­ňu­jí. Nej­vět­ším eko­sys­té­mem je bi­o­sfé­ra – sou­sta­va všech ži­vých or­ga­nis­mů a je­jich ži­vot­ní­ho pro­stře­dí. V še­de­sá­tých le­tech mi­nu­lé­ho sto­le­tí kli­ma­to­log Ja­mes Lo­ve­lock vy­slo­vil Te­o­rii Gaia (pod­le řec­ké bo­hy­ně ze­mě), te­dy vě­dec­ký před­po­klad, že Ze­mě je su­per­or­ga­nis­mus, v němž pro­střed­nic­tvím cyk­lů prou­dí ener­gie a hmo­ta, pro­po­ju­jí­cí ži­vou i ne­ži­vou pří­ro­du. Ži­vot si pod­le Lo­ve­loc­ka ur­dr­žu­je svo­je pro­stře­dí – ho­me­ostá­zi. Gaia si zís­ka­la vel­kou po­pu­la­ri­tu zvláš­tě me­zi ak­ti­vis­ty a uměl­ci, ale by­la podro­be­na kri­ti­ce zvláš­tě evo­luč­ní­mi věd­ci.

Pod­mín­ky zro­du kon­cep­tu eko­sys­té­mu je tře­ba hle­dat nejen ve vý­vo­ji vě­dec­ké­ho po­zná­ní, ale i v kri­ti­ce mo­der­ní do­by. Od šest­nác­té­ho sto­le­tí se v sou­vis­los­ti s roz­vo­jem zá­moř­ských ob­je­vů a mo­der­ní­ho po­li­tic­ké­ho a hos­po­dář­ské­ho sys­té­mu za­ča­ly roz­li­šo­vat ří­še spo­leč­nos­ti a pří­ro­dy, při­čemž ta prv­ní si oso­bo­va­la svo­bod­né roz­ho­do­vá­ní a vlá­du nad tou dru­hou. Osví­cen­ský ide­ál for­mu­lo­val Im­ma­nu­el Kant, jenž ro­zum vy­me­zil ja­ko ná­stroj, kte­rým člo­věk do­ká­že ne­zá­vis­le na pří­ro­dě for­mu­lo­vat zá­ko­ny a de fac­to nad ní ví­tě­zí. V de­va­te­nác­tém sto­le­tí se po­tom v hnu­tí ro­man­tis­mu roz­vi­nu­la sil­ná an­ti­osví­cen­ská tra­di­ce pro­sa­zu­jí­cí pro­ti to­mu ira­ci­o­na­li­tu, niter­nost a spo­ji­tost s pří­ro­dou. Na­bý­va­la růz­né po­do­by, od bás­ni­vé osla­vy eko­sys­té­mo­vé de­mo­kra­cie Wal­ta Whitma­na, přes zá­kla­dy mo­der­ní­ho ak­ti­vis­mu po­lo­že­né He­n­ry D. Tho­reau­em, až po anar­chis­tic­kou vi­zi při­ro­ze­né, al­tru­is­tic­ké mo­rál­ky Pet­ra Kro­po­tki­na. Všech­ny ty­to pří­stu­py se po­kou­še­ly za­ce­lit prů­r­vu, kte­rou mo­der­ní člo­věk vy­ko­pal me­zi se­bou a pří­ro­dou ve jmé­nu roz­ví­je­jí­cí­ho se ka­pi­ta­lis­mu a za­po­mněl, že jsme vlast­ně „ni­kdy ne­by­li mo­der­ní“ (jak po­psal Bru­no La­tour ve své stej­no­jmen­né stu­dii).

Zvlášt­ní po­do­bu na­by­lo hnu­tí ve střed­ní Ev­ro­pě, zvláš­tě v ob­ro­zu­jí­cím se Ně­mec­ku de­va­te­nác­té­ho sto­le­tí. Au­to­ři ja­ko Ernst Mo­ri­tz Arn­dt ne­bo Wilhelm He­in­rich Riehl pro­sa­zo­va­li bi­o­cen­t­ris­mus, eko­lo­gic­ké hos­po­dář­ství a boj za „prá­va di­vo­či­ny“ (na­pří­klad Riehl ve své kni­ze Po­le a les) spo­je­ný s na­ci­o­na­lis­mem. Za­ce­li­li tak si­ce jizvu me­zi pří­ro­dou a spo­leč­nos­tí, ale po­ne­cha­li roz­dě­le­ní spo­leč­nos­ti na ná­ro­dy a ra­sy, me­zi ni­miž měl kon­flikt tr­vat. Jak uka­zu­jí Ja­net Bieh­lo­vá a Pe­ter Stan­de­n­maier v mo­no­gra­fii Eko­fa­šis­mus, od­tud pra­me­ní nejen de­struk­tiv­ní ide­o­lo­gie ná­rod­ní­ho so­ci­a­lis­mu, ale in­kli­na­ce čás­ti ze­le­né po­li­ti­ky k fa­šis­mu ve dva­cá­tém sto­le­tí vů­bec. I u nás se ty­to ten­den­ci v eko­lo­gic­kém hnu­tí pro­je­vu­jí, ja­ko to­mu by­lo na­pří­klad s ná­stu­pem mi­grač­ní kri­ze v ro­ce 2015, kdy se část čes­kých en­vi­ron­men­tál­ních in­te­lek­tu­á­lů po­sta­vi­la za te­zi, že uprchlí­ci ohro­žu­jí náš eko­sys­tém a je tře­ba s ni­mi za­chá­zet tvr­dě. Pro­blé­mem po­dob­ných bi­o­cen­t­ric­kých kon­cep­cí však je, že en­vi­ron­men­tál­ní té­ma­ta vy­tr­hu­jí ze spo­le­čen­ské­ho kon­tex­tu.

Pro­to je tře­ba slo­vo eko­sys­tém po­u­ží­vat tak, abychom si by­li vě­do­mi nejen vzta­hů me­zi ži­vý­mi a ne­ži­vý­mi prv­ky na­ší re­a­li­ty, ale i spo­le­čen­ských pod­mí­nek, kte­ré je utvá­ře­jí, a so­ci­ál­ních ne­rov­nos­tí, jež jsou s ni­če­ním pří­ro­dy spo­je­ny. K to­mu ak­ti­vis­té a en­vi­ron­men­ta­lis­té Raj Pa­tel a Ja­son W. Mo­o­re v kni­ze Dě­ji­ny svě­ta na pří­kla­du sed­mi la­ci­ných vě­cí do­dá­va­jí, že ty­to pod­mín­ky ma­jí cha­rak­ter glo­bál­ní­ho spo­le­čen­sko-hos­po­dář­ské­ho sys­té­mu, kte­rý se za­čal ro­dit před pě­ti sty le­ty ko­lo­ni­za­cí zá­moř­ských úze­mí, zot­ro­čo­vá­ním do­mo­ro­dých oby­va­tel a aku­mu­la­cí tak­to zís­ka­né­ho nad­byt­ku ev­rop­skou aris­to­kra­cií a ob­chod­nic­tvem. Ho­vo­ří o „svě­to-eko­lo­gii“. Ka­pi­ta­lis­mus ne­ní pou­ze sou­čás­tí eko­sys­té­mu, v němž spo­lu li­dé a pří­ro­da ži­jí, ale sám je tím­to eko­sys­té­mem – sou­bo­rem vzta­hů, kte­rý spo­ju­je moc, ka­pi­tál a pří­ro­du. Už te­dy ne­sta­čí jen no­vě pro­mýš­let, jak za­chrá­nit pří­ro­du ne­bo se k ní „vrá­tit“, ale mu­sí­me změ­nit na glo­bál­ní úrov­ni náš spo­le­čen­ský sys­tém, aby byl udr­ži­tel­něj­ší, vzá­jem­něj­ší a spra­ved­li­věj­ší.

Ul­rich Brand a Mar­kus Wis­sen v Im­pe­ri­ál­ním způ­so­bu ži­vo­ta vy­svět­lu­jí, že re­la­tiv­ní svo­bo­da a bla­hobyt pri­vi­le­go­va­né­ho svě­ta, do kte­ré­ho pa­t­ří­me i my, je vy­kou­pe­na de­struk­cí té čás­ti na­še­ho eko­sys­té­mu, kte­rá dlí v ob­las­ti glo­bál­ní­ho Ji­hu – Čí­ně, In­dii, Af­ri­ce či La­tin­ské Ame­ri­ce (a to včet­ně ta­měj­ších li­dí). Nelze te­dy pou­ze upo­zor­ňo­vat na zod­po­věd­nost vel­kých prů­mys­lo­vých kor­po­ra­cí a po­li­ti­ků za glo­bál­ní en­vi­ron­men­tál­ní kri­zi, ale mu­sí­me po­ro­zu­mět, že i ty nejmen­ší prv­ky na­ší kaž­do­den­nos­ti (ja­ko chod­ník, po němž jde­me do prá­ce, či čis­tá vo­da, v níž se kou­pe­me) jsou vno­ře­ny do struk­tu­rál­ních pod­mí­nek eko­lo­gic­ké kri­ze.