Úřad. Na scé­ně sto­jí dvě pře­páž­ky ozna­če­né troj­ci­fer­ný­mi čís­ly. Za kaž­dou z nich se­dí jed­na úřed­ni­ce. Nad pře­páž­ka­mi se na­chá­zí ob­rov­ská di­gi­tál­ní ta­bu­le, na kte­ré sví­tí a bli­ká vel­ké množ­ství čí­sel ozna­ču­jí­cích jed­not­li­vé pře­páž­ky a po­řa­do­vá čís­la kli­en­tů úřa­du. Na la­vič­ce se­dí za­mra­če­ný muž a na klí­ně mu le­ží čty­ři na­pě­cho­va­né ša­no­ny. Na vrch­ním ša­no­nu má po­lo­že­ný lís­te­ček s po­řa­do­vým čís­lem. Chví­li se ne­dě­je nic, jen se na dis­ple­ji stří­da­jí různá čís­la, až se ob­je­ví čís­lo, kte­ré má muž na pa­pír­ku. Muž vsta­ne, vez­me do ná­ru­če své ša­no­ny a za­mí­ří k pře­páž­ce. Po­lo­ží ša­no­ny na pře­páž­ku a uká­že úřed­ni­ci lís­tek se svým čís­lem.

ÚŘED­NI­CE: (mra­čí se, ne­rud­ně) Co chce­te?

MUŽ: (na­štva­ně) Při­ne­sl jsem všech­ny ty for­mu­lá­ře, co jste po mně chtě­li!

ÚŘED­NI­CE: Co to je?

MUŽ: Mi­nu­le, když jsem ta­dy byl, jste mi ří­ka­li, že to mám do­dat.

ÚŘED­NI­CE: Proč, pro­sím vás?

MUŽ: Ne­vím. Po­tře­bu­ji po­tvr­ze­ní k po­tvr­ze­ní o mož­nos­ti za­žá­dat o žá­dost, k to­mu, abych mohl za­žá­dat o po­tvr­ze­ní k žá­dosti tý­ka­jí­cí se vě­ci… (zlost­ně) Pros­tě po­tře­bu­ji ten žlu­tý for­mu­lář, abych mohl do­stat ten še­di­vý for­mu­lář.

ÚŘED­NI­CE: Na­psal jste odů­vod­ně­ní?

MUŽ: (chví­li lis­tu­je v ša­no­nech a pak vy­táh­ne tlus­tý sva­zek v čer­ných des­kách) Zde.

ÚŘED­NI­CE: (chví­li si pa­pí­ry po­hlí­ží) Má­te pří­lo­hy, čty­ři pod­půr­né do­pi­sy, vy­pl­ně­né for­mu­lá­ře X12, X16, X21, X22, X30, X33, X41, X45, X47, X48, X50, X62, X68, X72b, X77, X78 včet­ně do­dat­ku 4, X86, X87 a for­mu­lář FňŽ?

MUŽ: Ta­dy. (uká­že na ša­no­ny)

ÚŘED­NI­CE: Je tam i po­vo­le­ní ke zpra­co­vá­ní úda­jů, čest­né pro­hlá­še­ní, čest­né pro­hlá­še­ní o čest­ném pro­hlá­še­ní v šes­ti ko­pi­ích, vý­pis z trest­ní­ho rejstří­ku, vý­pis z účtu, čest­né pro­hlá­še­ní za­měst­na­va­te­le, ově­ře­ná ko­pie čest­né­ho pro­hlá­še­ní za­měst­na­va­te­le a po­třeb­né pří­lo­hy?

MUŽ: (vztekle) Ano! Všech­no tam je! Už si to vem­te!

ÚŘED­NI­CE: (ote­vře prv­ní ša­non) Je na kaž­dém for­mu­lá­ři pod­pis a ra­zít­ko?

MUŽ: (vztekle) Ano! A všech­no jsem to kon­t­ro­lo­val! Už mi dej­te ten žlu­tý for­mu­lář! Če­kal jsem ta­dy dneska dva­náct ho­din!

ÚŘED­NI­CE: To jste měl vel­ké štěs­tí. Dva­náct ho­din. To nic ne­ní…

MUŽ: Tak se na to, pro­sím pěk­ně, už kouk­ně­te!

Úřed­ni­ce po­ma­lu pro­hlí­ží je­den pa­pír po dru­hém, tr­vá jí to tři až pět ho­din, dle roz­hod­nu­tí re­ži­sé­ra. Muž me­zi­tím znudě­ně po­stá­vá ve­d­le pře­páž­ky. Ob­čas za­bub­nu­je prs­ty o pult ne­bo si prom­ne ru­ce. Tvá­ří se ot­rá­ve­ně.

ÚŘED­NI­CE: (od­sek­ne) Je to v po­řád­ku.

MUŽ: (vztekle) Tak mi dej­te ten žlu­tý for­mu­lář!

ÚŘED­NI­CE: Před­tím ješ­tě mu­sí­te vy­pl­nit ten­to tma­vě hně­dý for­mu­lář. (po­dá mu stoh se­ši­tých tma­vě hně­dých pa­pí­rů)

MUŽ: To­hle? (vy­dě­še­ně) Vždyť to ani nejde po­řád­ně pře­číst.

ÚŘED­NI­CE: (s nu­ce­ným úsmě­vem) Při­ro­ze­ně. Čer­ný tisk na tma­vě hně­dém pod­kla­dě ne­mů­že být moc dob­ře či­tel­ný.

MUŽ: (pro­hlí­ží si pa­pí­ry) Vždyť to má tak pa­de­sát stran!

ÚŘED­NI­CE: Ni­ko­liv. Pou­ze čty­ři­cet sedm.

MUŽ: A proč bych to měl vy­pl­ňo­vat? Vy­pl­nil jsem to­ho už dost! (uká­že na ša­no­ny) Už jsem ta­dy asi tak po­de­va­te­nác­té! Co­pak to ne­sta­či­lo?

ÚŘED­NI­CE: Jste ta­dy po dva­a­dva­cá­té, ale na tom ne­sejde. Ten for­mu­lář mu­sí­te vy­pl­nit, ji­nak to pros­tě nejde!

MUŽ: Dej­te mi ten žlu­tý for­mu­lář! To­hle (uká­že na for­mu­lář, kte­rý do­stal od úřed­ni­ce) já ne­mám za­po­tře­bí!

ÚŘED­NI­CE: Mu­sí­te to vy­pl­nit! Pros­tě mu­sí­te!

MUŽ: A proč bych ja­ko mu­sel? Ne­mu­sím! Nic ne­mu­sím!

ÚŘED­NI­CE: Mu­sí­te! To­to je ne­zbyt­ná by­ro­kra­cie!

MUŽ: Já vám dám „ne­zbyt­ná by­ro­kra­cie“, já vám dám!

ÚŘED­NI­CE: (vý­hruž­ně kři­čí) Vy­plň­te to!

MUŽ: (za­řve) Ne­vy­pl­ním!

KO­LE­GY­NĚ: (na­klo­ní se k úřed­ni­ci od ve­d­lej­ší pře­páž­ky) Tak mu to řek­ně­te!

ÚŘED­NI­CE: Když já ne­vím. Mys­lí­te, že…

KO­LE­GY­NĚ: (ráz­ně) Řek­ně­te mu to!

ÚŘED­NI­CE: No, je­nomže…

KO­LE­GY­NĚ: Žád­né je­nomže! Pros­tě mu to řek­ně­te, pro­to­že po­kud mu to ne­řek­ne­te, tak to ne­bu­de vě­dět!

ÚŘED­NI­CE: To je prav­da, ale mys­lí­te, že můžu?

KO­LE­GY­NĚ: Je to pře­ce pro dob­ro nás všech, ce­lé­ho svě­ta, vesmí­ru a vše­ho by­tí! Je va­še mo­rál­ní po­vin­nost mu říct, jak to je!

ÚŘED­NI­CE: Dob­ře… (polk­ne, pro­táh­ne si ru­ce a po­dí­vá se zpát­ky na mu­že, tře­se se jí hlas) Ví­te… Jde o to, že po­kud ten­to for­mu­lář (uká­že na čty­ři­ce­ti sed­mi strán­ko­vý for­mu­lář, kte­rý mu před chví­lí po­da­la) ne­vy­pl­ní­te, na­sta­ne ze­mětře­se­ní, po­to­pa svě­ta a zá­nik vesmí­ru!

MUŽ: (chví­li ml­čí a pak vy­jek­ne) Ha­ha­ha! To vám tak bu­du vě­řit! Zá­nik vesmí­ru prej… Ze­mětře­se­ní… Ha! Ně­ja­kej lep­ší ne­má­te?

ÚŘED­NI­CE: Co lep­ší­ho chce­te? Lep­ší ko­pii té­hož for­mu­lá­ře?

MUŽ: Lep­ší vtip.

ÚŘED­NI­CE: Vtip?

MUŽ: Vtip. Ně­co lep­ší­ho, než že na­sta­ne po­to­pa pla­ne­ty, ne­bo co jste to ří­ka­la.

ÚŘED­NI­CE: (váž­ně) To ne­byl vtip.

MUŽ: (umě­le) Ha­ha­ha!

ÚŘED­NI­CE: (váž­ně) Na tom ne­ní nic k smí­chu. Uvě­do­mu­je­te si, co se mů­že…

MUŽ: (sko­čí ji do ře­či) Ke­cič­ky, ke­cič­ky, ke­cič­ky! Ty krá­vo bl­bá! Ty hu­so jed­na pi­to­má! Dej mi ten žlu­tej for­mu­lář a pře­staň mě ta­dy ši­ka­no­vat! Ty by­ro­kra­tic­ká zrů­do jed­na úřed­nic­ká!

ÚŘED­NI­CE: (váž­ně, s po­tla­čo­va­ným plá­čem) Ne­sha­zuj­te, pro­sím, dů­stoj­nost úřa­du! A omluv­te se! A hlav­ně vy­plň­te ten for­mu­lář, ji­nak…

MUŽ: (pře­ru­ší ji) Ji­nak co? Ji­nak co? No co? Ty sle­pi­ce jed­na! Nic ne­vy­pl­ním! (uká­že na ša­no­ny) Všech­no jsem vy­pl­nil, to vám ne­sta­čí?

ÚŘED­NI­CE: (vy­dě­še­ně) Ne­sta­čí! Mu­sí­te vy­pl­nit ješ­tě ten­to, pro­to­že…

MUŽ: (pře­ru­ší ji) Ne­vy­pl­ním, ne­vy­pl­ním a ne­vy­pl­ním! (vy­pláz­ne na úřed­ni­ci ja­zyk)

ÚŘED­NI­CE: (zou­fa­le) Mu­sí­te! Pro­sím! Udě­lej­te to!

MUŽ: (se­be­re své ša­no­ny a dá se na ces­tu ven, ces­tou vo­lá na úřed­ni­ci) To víš! To tak! Tě pé­ro! Au dieu! (ode­jde ze scé­ny)

ÚŘED­NI­CE: (na ko­le­gy­ni) Já… Co bu­de?

KO­LE­GY­NĚ: (přís­ně) Mě­la jste být ráz­něj­ší, pro­to­že teď, kvů­li ně­mu… (od­ml­čí se) Kvů­li vám…

Ko­le­gy­ně svou repli­ku ne­do­řek­ne, pro­to­že se ozve hla­si­té za­du­ně­ní do­pro­vá­ze­né sil­ný­mi otře­sy. Ce­lé di­va­dlo se za­čne chvět, na pó­di­um spad­nou ze stro­pu re­flek­to­ry. Ně­kte­ří z di­vá­ků stra­chy vy­jek­nou. Ozve se hu­če­ní vo­dy. Do­chá­zí k dal­ším otře­sům, při kte­rých se část di­va­dla zhrou­tí. Z hle­diš­tě se ozý­va­jí dě­si­vé vý­kři­ky a ža­lost­ný pláč. Di­vá­ci vstá­va­jí ze svých se­da­del a utí­ka­jí k vý­cho­du. Z ně­ko­li­ka stran se do pro­sto­ru je­viš­tě i hle­diš­tě za­čnou va­lit mo­hut­né prou­dy vo­dy. Vo­da po­hl­cu­je vy­ba­ve­ní di­va­dla a vsa­ku­je se do stěn, kte­ré se dro­lí v dů­sled­ku dal­ších otře­sů. Úřed­ni­ci i je­jí ko­le­gy­ni od­pla­ví vo­da. Di­vá­ci kři­čí hrů­zou a umí­ra­jí. Je­jich mrt­vá tě­la od­ná­ší proud vo­dy skrz pro­bo­ře­né zdi­vo. Trosky di­va­dla za­čnou ná­h­le mi­zet. Po­stup­ně mi­zí ta­ké před­mě­ty a li­dé plo­vou­cí po vo­dě. Mi­zí vzduch. Po­ma­lu mi­zí Slun­ce, ná­sled­kem če­hož na­stá­vá straš­li­vý mráz a tem­no­ta. Mi­zí zmrz­lá vo­da a po­sled­ní zbyt­ky at­mo­sfé­ry.

Za­ni­ká vesmír.

Hra vy­šla v kni­ze Ab­surd­ní dra­ma­ta a mi­ni­di­a­lo­gy. Re­fle­xi Do­mi­ni­ka Me­li­cha­ra mů­že­te číst ZDE.