I když v na­ší ko­lek­tiv­ní pa­mě­ti má­me ně­mec­ký ná­rod­ní so­ci­a­lis­mus spo­je­ný pře­de­vším s po­sta­va­mi ukři­če­ných vůd­ců (ať už Konra­da Hen­lei­na, ne­bo rov­nou Adol­fa Hit­le­ra), zfa­na­ti­zo­va­ných da­vů a noč­ních po­cho­dů s fa­ku­le­mi, je­ho ko­ře­ny tkví hlu­bo­ko v ro­man­tic­ké du­ši Ev­ro­py. In­sce­na­ce Wan­der­vo­gel Ja­na Moc­ka v Alfre­du ve dvo­ře na to upo­zor­ňu­je bez klišé, kte­rá se vět­ši­nou s tím­to té­ma­tem spo­ju­jí.

V in­sce­na­ci se po­měr­ně dost mlu­ví, pří­běh su­de­to­ně­mec­ké­ho po­li­ti­ka He­in­ze Ru­thy je ovšem pře­de­vším vy­prá­vě­ním o tě­le, a pro­to se zde ob­je­vu­je ta­ké ně­ko­lik vý­raz­ných fy­zic­kých scén. To­to di­va­del­ní dí­lo zpr­vu po­jed­ná­vá o ná­vra­tu do pří­ro­dy. Ve stej­né do­bě, kdy se ro­dí skaut­ské hnu­tí, ně­meč­tí mla­dí­ci hle­da­li úto­čiš­tě před na­stu­pu­jí­cí ma­so­vou a prů­mys­lo­vou spo­leč­nos­tí v le­sích, na ska­lách, v kra­ji­ně – ja­ko tou­la­ví ptá­ci, Wan­der­vo­gel. De­se­ti­ti­sí­ce „svo­bod­ných du­chů“ uni­ka­lo po­dob­ně ja­ko u nás mi­lov­ní­ci fo­gla­ro­vek do uto­pic­kých ko­mu­nit přá­tel­ství, cti a upřím­nos­ti. He­inz Ru­tha byl jed­ním z nich – aby se po­tom stal vy­cho­va­te­lem, kte­rý si za­lo­žil vlast­ní ko­mu­nit­ní cen­t­rum.

Po svě­to­vé vál­ce v no­vě vznik­lém Čes­ko­slo­ven­sku se pro něj však sta­la do­sud zná­má kra­ji­na ohro­že­ním. Ně­mec se v re­pub­li­ce cí­til ja­ko ci­zi­nec a z le­sů se vrá­til do měst, aby bur­co­val mla­dí­ky k se­be­vě­do­mí, sí­le a lás­ce k vlas­ti. A vy­u­čo­val je i sta­ro­řec­ké fi­lo­zo­fii, jež spo­jo­va­la ide­á­ly přá­tel­ství a prav­dy s tě­les­nou krá­sou a se­xu­ál­ní tou­hou… To vše se na scé­ně ode­hrá­vá v pl­ném na­sa­ze­ní her­ců To­má­še Ja­nyp­ky, Ma­tě­je Šum­be­ry, Ar­se­ny­ie Mi­kha­y­lo­va a Vác­la­va Něm­ce, kte­ří se dá­va­jí všanc své­mu vy­cho­va­te­li Phi­lip­pu Schen­ke­ro­vi, jenž je per­fekt­ním před­sta­vi­te­lem am­bi­va­lent­ní­ho, vel­mi cha­risma­tic­ké­ho vůd­ce.  Chlap­ci mu ne­svě­řu­jí jen své du­še (vzpo­mín­ky, osob­ní pří­běhy, ná­zo­ry), ale ta­ké tě­la, což ot­ví­rá dru­hou, in­tim­něj­ší ro­vi­nu in­sce­na­ce.

Di­va­del­ní dí­lo Wan­der­vo­gel ne­vtí­ra­vým způ­so­bem po­nou­ká k me­di­to­vá­ní o tom, ko­lik ro­man­tis­mu v nás po­řád je a na­ko­lik u zro­du fa­šis­mu stá­ly po­ci­ty, jež v nás do­po­sud ne­vy­has­ly. Je dobrou ukáz­ku, jak lze zpra­co­vat po­li­tic­ké té­ma, aniž bychom upa­da­li do ná­rod­ní my­to­lo­gie o dob­ru a zlu. Jen ško­da, že Mo­cek ani na kon­ci di­vá­kům ne­sdě­lí vlast­ní ná­zor na to­ho vůd­ce, s Ru­tho­vou smr­tí ne­chá­vá me­di­ta­ci nad chla­pec­kou věr­nos­tí až trestu­hod­ně a mar­no­trat­ně vy­va­nout…

O vzta­hu ně­mec­ké­ho na­cis­mu k eko­lo­gii se mů­že­te ví­ce do­číst ve slov­níč­ku k to­mu­to čís­lu Dí­la ZDE.

Jan Mo­cek a spol.: Wan­der­vo­gel. Re­žie: Jan Mo­cek, hra­jí: To­máš Ja­nyp­ka, Phi­lipp Schen­ker, Ma­těj Šum­be­ra, Ar­se­niy Mi­kha­y­lov, Vác­lav Ně­mec, po­hy­bo­vá spo­lu­prá­ce: Ja­ro Viňar­ský, hud­ba: Ma­touš He­ke­la, zvuk/světlo: On­dřej Rů­žič­ka, pro­duk­ce: Táňa Šveh­lo­vá. Pre­mi­é­ra 28. lis­to­pa­du 2024 v Alfre­du ve dvo­ře.