Odpovídá Apolena Vanišová, režisérka, matka tří dětí a aktivní členka komunitního projektu Mamatata
Používáte termín environmentální či ekologické divadlo pro své projekty?
To mě nikdy nenapadlo.
Rozlišujete performance a inscenace s přírodními náměty a projekty, které jsou ekologicky realizované?
Tak to určitě.
Jaké zásady při tvorbě ekologických projektů dodržujete?
Při tvorbě všech svých projektů se snažím dbát na to, aby byly co nejšetrnější k životnímu prostředí, a aby bylo dobře postaráno o lidi, kteří na nich participují, protože to spolu dost úzce souvisí.
Je pro vás důležité prostředí, ve kterém své projekty uvádíte? Máte například zkušenost s hraním ve velkých „kamenných“ divadlech, nebo naopak v přírodě?
Jasně, prostředí je zásadní. Když se zamyslím nad těmi mými projekty, které bych mohla nazvat environmentálními nebo ekologickými, nad všechny vyčnívá Legnavská divadelní pouť. Šlo o dva ročníky akce, která volně navazovala na zaniklou tradici folklorních festivalů ve východoslovenské rusínské vesnici Legnava. Tady jsme po několik týdnů žili v opuštěných chalupách, setkávali se s místními, vyprávěli si příběhy, zpívali, učili se vařit rusínské recepty, kosit a tančit. Mluvili jsme o životě, o přírodě, o tradici, o lásce, o smrti a společně připravovali site-specific nebo možná spíš social-specific představení. V den pouti se pak sjeli všichni příbuzní místních obyvatel a sousedé z nejbližších vesnic. Byla mše, pak divadelní putování po vesnici, na konec hostina. Byla to velká událost a silné setkání. A především proto, že byl projekt čistě lokální, jeho tématem bylo místo a aktéry i diváky byli místní obyvatelé, byl od začátku do konce opravdu citlivý a to jak k prostředí, tak k místní komunitě.
Anketu připravila Lenka Dombrovská. Fotografie z archivu zpovídaných.