V ro­ce 2016 vy­hlá­si­li Ján Čar­no­gur­ský, Ji­ří Grun­to­rád, Fran­ti­šek Mikloško, Ivan M. Ha­vel, Ján Ši­mul­čík, Pe­truš­ka Šustro­vá a Pe­tr Po­spí­chal 12. ří­jen ja­ko Den sa­mizda­tu. Ovšem ne­o­fi­ci­ál­ně, na pů­dě knihov­ny Lib­ri pro­hi­bi­ti. Slo­vá­ci si jej o tři roky poz­dě­ji od­hla­so­va­li ofi­ci­ál­ně, Če­ši, re­spek­ti­ve čeští zá­ko­no­dár­ci by­li až do le­toš­ní­ho zá­ří na­vzdo­ry hou­žev­na­tým sna­hám Mi­rosla­va Svo­bo­dy, to­li­ko strůj­ce nej­vět­ší di­gi­tál­ní knihov­ny sa­mizda­tu a exi­lu u nás Scriptum.cz, lik­na­ví. Leč Svo­bo­do­va hou­žev­na­tost se vy­pla­ti­la a 12. ří­jen je ofi­ci­ál­ně uznán ja­ko Den sa­mizda­tu i u nás. A na­jed­nou je sa­mizda­tu v Čes­ku pl­no. Ja­ko by rok před sně­mov­ní­mi vol­ba­mi Če­ši vy­cí­ti­li, že sa­mizdat po pět­a­tři­ce­ti le­tech „svo­bo­dy“ ješ­tě ne­pat­ří do en­cy­klo­pe­dií. Byť v nich už je – při­po­meň­me zde ve­d­le da­ta­bá­ze Scriptum.cz ta­ké roz­sáh­lou en­cy­klo­pe­dii Čes­ký li­te­rár­ní sa­mizdat 1949–1989 Mi­cha­la Při­bá­ně a kol., ak­ti­vi­ty Čes­ko­slo­ven­ské­ho do­ku­men­tač­ní­ho stře­dis­ka his­to­ri­ka Vi­lé­ma Pre­ča­na ne­bo da­ta­bá­zi čes­ké­ho li­te­rár­ní­ho sa­mizda­tu při Čes­ké li­te­rár­ní bib­li­o­gra­fii na Ústa­vu pro čes­kou li­te­ra­tu­ru AV ČR. A ny­ní, v půl­ce říj­na, při­by­la i roz­sa­hem ne­vel­ká, ovšem dů­le­ži­tá vý­sta­va Br­něn­ský sa­mizdat v pro­sto­rách Mo­rav­ské zem­ské knihov­ny v Br­ně, kte­rá po­tr­vá až do 20. pro­sin­ce.

Ver­ni­sá­že vý­sta­vy se zú­čast­nil kro­mě ji­ných ta­ké před­se­da sou­čas­né vlá­dy Pe­tr Fi­a­la. Pro ně­ko­ho mož­ná pře­kva­pi­vě, je­ho účast na spí­še lo­kál­ní ak­ci však ne­by­la ná­hod­ná či clic­kbai­to­vá. V le­tech 1988 a 1989 totiž pů­so­bil v re­dak­ci sa­mizda­to­vé­ho ča­so­pi­su Re­vue 88 (od­ka­zu­jí­cí­ho na ak­ti­vi­ty Char­ty 77), je­jíž čle­no­vé, pře­de­vším pak v po­sta­vě Ji­ří­ho Vo­rá­če, stá­li u zro­du myš­len­ky vý­sta­vy. Je­ho úvod­ní slo­vo, resp. dru­hé úvod­ní slo­vo po ře­di­te­li MZK To­máši Kubíč­ko­vi, by­lo ta­ké vý­raz­ně sub­jek­tiv­ní, jak­ko­li se sna­žil mlu­vit i ja­ko po­li­tik a po­li­to­log. Tak jsme se na­pří­klad do­zvě­dě­li, že na sklon­ku osm­de­sá­tých let no­sil kro­mě saka ta­ké dlou­hé vla­sy. Při­po­mněl však stej­ně ja­ko Kubí­ček a po­slé­ze Vo­ráč, že sa­mizdat byl plo­dem po­tře­by tvo­řit v ne­svo­bod­né do­bě svo­bod­ně a že svo­bo­da je kva­li­ta křeh­ká a ne­sa­mo­zřej­má, byť při­ro­ze­ná. Že by­la pří­pra­va sa­mizda­tu ta­ky vel­ká legra­ce, uká­zal pak or­ga­ni­zá­tor vý­sta­vy Ji­ří Vo­ráč, kte­rý svůj zá­vě­reč­ný pro­slov za­kon­čil vi­deem z pro­duk­ce br­něn­ské ga­le­rie Dro­ge­rie Zlev­ně­né zbo­ží, spja­té mi­mo ji­né s Pe­trem Oslz­lým. Vi­deo ja­ko by před­jí­ma­lo ty­pic­ké fik­tiv­ní roz­ho­vo­ry Čes­ké so­dy. Zde br­něn­ští tvůr­ci na­da­bo­va­li jis­tý roz­ho­vor An­dy­ho War­ho­la za­va­zu­jí­cí­ho se k to­mu vy­sta­vo­vat svá dí­la v ře­če­né ga­le­rii.

Vý­sta­va je nicmé­ně po­ně­kud za­vá­dě­jí­cí. Ti­tul Br­něn­ský sa­mizdat evo­ku­je je­ho vy­čer­pá­va­jí­cí ma­pu, jde však o re­pre­zen­ta­tiv­ní prů­řez br­něn­ský­mi sa­mizda­to­vý­mi ča­so­pi­sy, kon­krét­ně te­dy os­mi ti­tu­ly za­stu­pu­jí­cí­mi „do­bo­vě a míst­ně pří­znač­né pro­fi­ly: li­te­rár­ní, kul­tur­ně-po­li­tic­ký, ka­to­lic­ký, stu­dent­ský a vý­tvar­ný“. Za­stou­pe­ny jsou Box, Bych, Ha, Host, Re­vue 88, Střed­ní Ev­ro­pa, Sur­sum a To. Sou­čás­tí jsou nicmé­ně kro­mě krát­kých por­trétů ča­so­pi­sů, drob­ných vý­po­vě­dí ně­kte­rých ak­té­rů a re­pro­duk­cí vy­bra­ných stran pe­ri­o­dik i růz­né ar­te­fak­ty ja­ko ra­zi­dlo lo­ga ča­so­pi­su Ha, sé­rie poš­tov­ních zná­mek k vý­ro­čí Char­ty 77 Pet­ra Po­spí­cha­la ne­bo kom­plet­ní vý­ba­va k tis­ku ča­so­pi­su Box.

Pa­tr­ně kvů­li ome­ze­ným pro­sto­rám knihov­ny se už na pa­ne­ly ne­do­sta­ly ka­to­lic­ký Akord, na­va­zu­jí­cí na Durych­ův a po­slé­ze Za­hrad­níč­kův stej­no­jmen­ný mě­síč­ník z let 1928–1944, resp. 1945–1948, s je­hož sa­mizda­to­vým ob­no­ve­ním při­šel v re­vo­luč­ním ro­ce 1989 br­něn­ský ka­to­lic­ký ak­ti­vis­ta Zde­něk Te­no­ra a šéf­re­dak­to­rem se stal bás­ník Zde­něk Ro­tre­kl, ča­so­pis br­něn­ské bo­hémy Ko­ru­na ko­lem bás­ní­ka Pav­la Řez­níč­ka z kra­je se­dm­de­sá­tých let, surre­a­lis­tic­ký bulle­tin sku­pi­ny La­cos­te Styx vy­chá­ze­jí­cí na sklon­ku še­de­sá­tých let co­by po­le­mic­ký pro­stor pro­ti Řez­níč­ko­vi, resp. je­ho sku­pi­ně Va­te­nes, pří­pad­ně kon­tem­pla­tiv­ní Čer­no­vic­ká za­sta­ve­ní Lu­bo­mí­ra Po­lá­ka z roku 1979 ne­bo tři čís­la Fol­ko­vých no­vin Mi­cha­la Při­bá­ně z roku 1989. Br­něn­ská sa­mizda­to­vá scé­na by­la pes­t­rá a dvě pa­t­ra knihov­ny jsou pří­liš ma­lá, aby ji do­ká­za­la po­jmout. Přes­to je vý­sta­va ne­smír­ně cen­ná. Ani ne tak pro­to, jak a co kdo psal ne­bo jak se to mé­di­um vů­bec vy­rá­bě­lo, ale zejmé­na ja­ko při­po­mín­ka, že nejen mé­dia ne­mu­sí být vždyc­ky svo­bod­ná, že pu­b­li­ko­vat svo­bod­ně mů­že být do­ce­la ri­zi­ko­vá čin­nost a že to ne­mu­sí být jen sou­čás­tí vý­u­ky o 20. sto­le­tí, ale ži­tou re­a­li­tou sto­le­tí 21. To­máš Kubí­ček k své­mu pro­slo­vu při za­há­je­ní vý­sta­vy při­po­jil glo­su, kterak se ho ja­ká­si no­vi­nář­ka ze­pta­la, zda má sa­mizdat bu­douc­nost. Je mož­né se to­mu za­smát, ja­ko se to sta­lo při ver­ni­sá­ži. Je ale ta­ké mož­né, jak Kubí­ček smích br­zy zmra­zil, si po­ně­kud sklí­če­ně říct – dou­fej­me že ne.