Fla­men­co je his­to­ric­ky za­kot­ve­no ja­ko špa­něl­ský tra­dič­ní žánr, v němž muž vy­stu­pu­je ja­ko ne­o­hro­že­ný a váš­ni­vý zpě­vák, za­tím­co že­na je pre­zen­to­vá­na ja­ko es­te­tic­ký pr­vek či tr­pí­cí fi­gu­ra, jež vy­ja­dřu­je emo­ce pro­střed­nic­tvím gest a tan­ce. Ten­to kon­cept se mě­ní dí­ky uměl­cům ja­ko jsou Ro­sa­lía a C. Tan­ga­na, kte­ří ty­to gen­de­ro­vé ro­le ve fla­men­cu bou­ra­jí, re­de­fi­nu­jí a po­pu­la­ri­zu­jí no­vý styl hud­by – ur­ban fla­men­co, což je mix tra­pu, hip ho­pu a tra­dič­ní­ho fla­men­ca. Za­tím­co C. Tan­ga­na se zba­vu­je ste­re­o­ty­pu sil­né­ho mu­že, Ro­sa­lía mě­ní po­sta­ve­ní že­ny ze sym­bo­lu bo­les­ti na au­to­nomní by­tost. Ta­to ino­va­ce pro­mě­ňu­je fla­men­co a zá­ro­veň při­ná­ší no­vý po­hled na vztah me­zi mas­ku­li­ni­tou a fe­mi­ni­tou v mo­der­ní hud­bě.

Es­te­ti­ka fla­men­ca

Hu­deb­ní žánr, je­hož vznik se da­tu­je již ke kon­ci 18. sto­le­tí ve špa­něl­ské au­to­nomní ob­las­ti An­da­lusii, je spo­jo­ván s rom­skou, arab­skou a špa­něl­skou kul­tu­rou, kte­ré mě­ly teh­dy v ze­mi vliv. Tex­ty pís­ní za do­pro­vo­du dra­ma­tic­ké hud­by a tan­ce čas­to vy­prá­vě­jí o ztrá­tě lás­ky, trá­pe­ní či ro­din­ných vzta­zích.

Že­ny ve fla­men­cu ztě­les­ňu­jí sym­bol tou­hy a bo­les­ti. V tex­tech jsou je­jich pří­běhy pro­tká­ny mo­ti­vy lás­ky a tragé­die. Zpra­vi­dla vy­stu­pu­jí ja­ko do­pro­vod­né ta­neč­ni­ce v ša­tech s ty­pic­ký­mi vo­lá­ny a vy­so­ký­mi hře­be­ny ve vla­sech, tak aby od­po­ví­da­ly spo­le­čen­sky na­sta­ve­né­mu es­te­tic­ké­mu ide­á­lu fla­men­ca. 

Muž má vět­ši­nou při­dě­le­nu ro­li ky­ta­ris­ty a zpě­vá­ka. Měl by vy­za­řo­vat nad­řa­ze­nost, sí­lu a vá­šeň. V tex­tech na­lé­zá­me té­ma­ta ja­ko vzdor, tri­umf či do­mi­nan­ce v lás­ce. Fla­men­co te­dy dlou­hou do­bu od­rá­že­lo spí­še ma­chis­tic­ké hod­no­ty, v nichž muž před­sta­vo­val hlas a že­na by­la es­te­tic­kým pro­střed­kem k vy­já­d­ře­ní emo­cí. Hu­deb­ně je však fla­men­co na­pros­to je­di­neč­né a tě­ší se ob­li­bě na­příč ge­ne­ra­ce­mi dodnes. Fla­men­co i je­ho mo­di­fi­ka­ce by­ly, jsou a bu­dou ne­od­mys­li­tel­nou sou­čás­tí kul­tur­ní iden­ti­ty Špa­něl­ska, zejmé­na An­da­lusie.

C. Tan­ga­na: ma­chis­mus a emo­ce

An­ton Ál­va­rez Al­fa­ro, zná­mý ja­ko C. Tan­ga­na, je prav­dě­po­dob­ně nej­vý­raz­něj­ším před­sta­vi­te­lem vý­še zmí­ně­né­ho hu­deb­ní­ho žán­ru. Na svém al­bu El Mad­ri­leño (Mad­riďan) z roku 2021 si tex­to­vě po­hrá­vá s chá­pá­ním tra­dič­ní ro­le mu­že. De­kon­stru­u­je ste­re­o­typ sil­né­ho a tri­um­fu­jí­cí­ho je­din­ce a na­hra­zu­je jej ob­ra­zem mu­že, kte­rý při­zná­vá své sla­bos­ti, emo­ce a ztrá­tu kon­t­ro­ly nad si­tu­a­cí. Vi­zu­ál­ně se pre­zen­tu­je spí­še ja­ko snobský ma­cho, což vy­tvá­ří kon­trast k je­ho tex­tům.

Ve sklad­bě Tú me de­jas­te de que­rer (Pře­sta­la jsi mě mi­lo­vat) vy­ja­dřu­je smu­tek z bo­les­ti­vé­ho roz­cho­du. Po­pi­su­je, jak ho mi­lo­va­ná že­na opus­ti­la prá­vě ve chví­li, kdy ji nej­ví­ce po­tře­bo­val a mi­lo­val a kdy to nejmé­ně oče­ká­val. Tou­ží vy­kři­čet svůj žal do svě­ta, ač­ko­liv je to zby­teč­né, ne­boť ona se již ne­vrá­tí. Tím se sklad­ba od­li­šu­je od tra­dič­ní­ho fla­men­ca, ve kte­rém ob­vykle ne­ní muž uka­zo­ván ja­ko zra­ni­tel­ný. Ve vi­deo­kli­pu je Tan­ga­na zob­ra­zen upro­střed da­vu, ob­klo­pen že­na­mi, přes­to je osa­mě­lý. Je­di­né, co mu zů­stá­vá, je vzpo­mín­ka na ztra­ce­nou lás­ku, kte­ré vě­nu­je sklad­bu. Ten­to kon­cept na­ru­šu­je dal­ší tra­dič­ní zob­ra­zo­vá­ní ve fla­men­cu, kde muž v lás­ce spí­še tri­um­fu­je a do­bý­vá srd­ce své fla­men­co­vé ta­neč­ni­ce.

Dal­ším pří­kla­dem to­ho, jak C. Tan­ga­na na­ru­šu­je tra­dič­ní před­sta­vy o muž­ské ro­li ve fla­men­cu, je pí­seň In­go­ber­na­ble (Ne­o­vla­da­tel­ná). Už ná­zev, kte­rý lze do češ­ti­ny pře­lo­žit ja­ko Ne­o­vla­da­tel­ná, na­zna­ču­je ztrá­tu do­mi­nan­ce mu­že ve vzta­hu. Text po­pi­su­je ne­zkrot­nost že­ny, kte­rou Tan­ga­na ne­mů­že spou­tat žád­ný­mi pro­střed­ky, ani při­mět k po­sluš­nos­ti. Ve sklad­bě lí­čí, jak ne­e­xis­tu­je me­ta­fo­ric­ké scho­diš­tě, po kte­rém by k ní mohl vy­stou­pat, ani sym­bo­lic­ká pis­to­le, kte­rá by ji ovlád­la. Že­na dá­vá Tan­ga­no­vi na­je­vo, že co­ko­liv udě­lá, ne­sta­čí. Ten­to text ob­ra­cí tra­dič­ní he­te­ro­nor­ma­tiv­ní před­sta­vy o vzta­zích, be­re muži moc a či­ní že­nu tou, kte­rá ur­ču­je pra­vi­dla. Lze však dis­ku­to­vat o tom, zda­li zde ne­vzni­ká ur­či­tá ka­ri­ka­tu­ra ty­pu fem­me fa­ta­le. Přes­to je zjev­né, že moc nad vzta­hem zů­stá­vá v ru­kou že­ny, což ostře kon­tras­tu­je s kla­sic­kým fla­men­cem. Vi­zu­ál­ní zpra­co­vá­ní pís­ně na­va­zu­je na es­te­ti­ku před­cho­zí­ho vi­dea Tan­ga­ny. Je zob­ra­zen ja­ko muž, kte­rý, přes­to­že je ob­klo­pen že­na­mi a da­vem, zů­stá­vá osa­mě­lý. Své ci­ty a pí­seň vě­nu­je pou­ze jed­né, kte­rá však ne­při­chá­zí.

Ro­sa­lía: au­to­no­mie že­ny

Za­tím­co Tan­ga­na se za­mě­řu­je na de­kon­struk­ci muž­ské do­mi­nan­ce, Ro­sa­lía se ve své tvor­bě vě­nu­je re­de­fi­ni­ci fe­mi­ni­ty ve fla­men­cu. V je­jí hud­bě vy­stu­pu­je že­na ja­ko se­be­vě­do­má, sil­ná, au­to­nomní a ex­pe­ri­men­tu­jí­cí by­tost, ni­ko­liv pou­ze ja­ko no­si­tel­ka bo­les­ti či es­te­tic­ká ozdo­ba. Na za­čát­ku své ka­ri­é­ry se Ro­sa­lía vě­no­va­la tra­dič­ní­mu fla­men­cu, avšak po­stup­ně se pře­su­nu­la k ur­ban fla­men­cu, jak uka­zu­je je­jí pře­lo­mo­vé al­bum El mal que­rer (Špat­né mi­lo­vá­ní). Deska z roku 2019, kte­ré by­la zá­ro­veň je­jím vý­stup­ním pro­jek­tem na uni­ver­zi­tě, se sta­la zá­sad­ním dí­lem ur­ban fla­men­ca. Ro­sa­lía se in­spi­ro­va­la stře­do­vě­kým li­te­rár­ním dí­lem Fla­men­ca ze 13. sto­le­tí, jež vy­prá­ví pří­běh ne­šťast­né lás­ky. Na roz­díl od pů­vod­ní­ho pří­bě­hu však Ro­sa­lía dá­vá žen­ské pro­ta­go­nist­ce sí­lu a od­va­hu pře­ko­nat stras­ti, čímž re­for­mu­je gen­de­ro­vé ro­le. Dnes se Ro­sa­lía po­hy­bu­je ví­ce v ob­las­ti ex­pe­ri­men­tál­ní­ho po­pu a al­ter­na­tiv­ní­ho re­g­ga­e­to­nu, zů­stá­vá však věr­ná i fla­men­co­vým me­lo­di­ím.

Na­pří­klad v pís­ni Ma­la­men­te (Špat­ně) při­bli­žu­je Ro­sa­lía po­slu­cha­čům pří­běh ne­šťast­né­ho vzta­hu, kte­rý se blí­ží ke kon­ci. Na za­čát­ku vy­ja­dřu­je strach a zra­ni­tel­nost, ale v zá­vě­reč­né čás­ti pís­ně pro­hla­šu­je, že už ne­bu­de ztrá­cet ani mi­nu­tu pře­mýš­le­ním o da­né oso­bě a vztah ukon­ču­je. Ro­sa­lía tím po­tvr­zu­je po­zi­ci sil­né že­ny, zís­ká­vá ne­zá­vis­lost, kon­čí s to­xic­kým vzta­hem a be­re osud do vlast­ních ru­kou. Vi­deo­klip pís­ně ta­ké pře­pi­su­je ty­pic­ké špa­něl­ské prv­ky. Ob­je­vu­jí se ne­tra­dič­ní ob­ra­zy ja­ko na­pří­klad oso­ba na ska­te­bo­ar­du v tra­dič­ním svá­teč­ním odě­vu. Vi­deo­klip má ta­ké in­dustri­ál­ní ná­dech, scé­ny pl­né sym­bo­li­ky se stří­da­jí s mo­tor­ka­mi a ná­klad­ní­mi au­ty, což pod­tr­hu­je onu po­my­sl­nou hra­ni­ci me­zi ty­pic­ky mas­ku­lin­ní­mi a fe­mi­nin­ní­mi prv­ky. Na­pří­klad, když Ro­sa­líi­no tě­lo zdvi­há vy­so­kozdviž­ný vo­zík, kte­ré­mu se ří­ká ve špa­něl­šti­ně to­ro. Stej­né slo­vo se po­u­ží­vá pro ozna­če­ní bý­ka, kte­rý je ty­pic­kým sym­bo­lem špa­něl­ských to­rea­do­rů. Ro­sa­líu tak vo­zík na­bí­rá v in­dustri­ál­ní re­in­ter­pre­ta­ci stej­ně ja­ko býk to­rea­do­ra na ro­zích v aré­ně.

Po­tí­rá­ní po­my­sl­né gen­de­ro­vé hra­ni­ce lze po­zo­ro­vat ta­ké v sin­g­lu A pa­lé (jed­ná se o abs­trakt­ní ná­zev, je­hož vý­znam au­tor­ka ni­kdy přes­ně ne­vy­svět­li­la). Sklad­ba se vy­zna­ču­je mi­xem fla­men­ca s avant­gard­ní­mi hip-ho­po­vý­mi rytmy. Ne­na­bí­zí tak me­ta­fo­ric­kou ro­vi­nu ja­ko sklad­by z al­ba El mal que­rer, avšak tex­to­vě upev­ňu­je po­zi­ci sil­né že­ny, kte­rá si úspěch vy­do­by­la sa­ma. Ve vi­deo­kli­pu se Ro­sa­lía sty­li­zu­je na­pří­klad do Fri­dy Kah­lo, kte­rá svým vi­zu­ál­ním pro­je­vem čas­to zpo­chyb­ňo­va­la tra­dič­ní gen­de­ro­vé ro­le. Na za­čát­ku se ob­je­vu­je ja­ko mo­der­ní ta­neč­ni­ce fla­men­ca, avšak tan­čí (opět) v in­dustri­ál­ním pro­stře­dí. Poz­dě­ji se uka­zu­je v mon­tér­kách a se zla­tý­mi zu­by, čímž od­ka­zu­je na muž­ské hip-ho­po­vé uměl­ce, kte­ří ve svých vi­deo­kli­pech čas­to ty­pic­ky vy­sta­vu­jí své bo­hat­ství na odiv. Zá­ro­veň mon­tér­ky v his­to­rii hip-ho­pu sym­bo­li­zu­jí re­bel­ství, což Ro­sa­líi hra­je té­ma­tic­ky do no­ty.

Po­sou­vá­ní hra­nic fla­men­ca

Ro­sa­lía a C. Tan­ga­na před­sta­vu­jí dva růz­né, ale vzá­jem­ně se do­pl­ňu­jí­cí, pří­stu­py k re­de­fi­no­vá­ní fla­men­ca a je­ho gen­de­ro­vých ro­lí. Nejen­že pře­tvá­ře­jí fla­men­co, ale zá­ro­veň po­sou­va­jí hra­ni­ce me­zi mas­ku­li­ni­tou a fe­mi­ni­tou v hud­bě, což má šir­ší kul­tur­ní do­pad. V mi­nu­los­ti by­li pár a spo­lu­au­to­ři pro­jek­tů – na­pří­klad du­e­tu An­tes de mo­rir­me (Před­tím než ze­mřu) či al­ba El mal que­rer, čímž obo­ha­ti­li umě­lec­ké vy­já­d­ře­ní o vzá­jem­nou in­spi­ra­ci a vliv.  Ta­to evo­lu­ce fla­men­ca je dů­ka­zem, že i tra­dič­ní žán­ry mo­hou zů­stat re­le­vant­ní a ži­vé, po­kud se ote­vřou no­vým in­ter­pre­ta­cím a pří­stu­pům. Ro­sa­lía a C. Tan­ga­na uka­zu­jí, že sou­čas­ná hud­ba mů­že nejen re­flek­to­vat kul­tur­ní dě­dic­tví, ale ta­ké jej pře­tvá­řet, a tím při­lá­kat no­vé pu­b­li­kum.