V českém mainstreamovém mediálním prostředí, včetně veřejnoprávních médií, je poměrně často slyšet výsměch korektnosti. Snaha o nápravu přehmatů z minulosti či genderových nerovností, utvrzovaných bezmyšlenkovitým každodenním užíváním jazyka, je pak překřtěna na tzv. hyperkorektnost, což je podle uživatelů tohoto slova cesta do pekla. Následuje přehlídka různých argumentů šikmé plochy: „Kam to všechno povede?“ „Jaké doby jsme se to dožili?“ či „Abych mohl dabovat Simpsonovy, budu se muset za chvíli přelakovat na sytě žlutou a amputovat si jeden prst.“ (Viz například rozhovor s Martinem Dejdarem ZDE.)
Všem podobně uvažujícím bych vzkázal: povede to akorát k trochu rovnějšímu a spravedlivějšímu používání jazyka. Dožili jsme se doby, ve které jsou někteří lidé konečně ochotni reflektovat zaběhlé stereotypy řeči a jejich dopady na jisté skupiny společnosti (může jít o menšiny, ale také o ženy nebo seniorky a seniory), což je jedině dobře. A ne, kvůli dabování seriálu si nemusíte amputovat prst nebo běhat po čtyřech, pokud zrovna dabujete mluvícího psa.
Pocit neustálého ohrožení jakési těžko definovatelné normality podporují mnohé osobnosti, které se těší pozornosti médií. Může to být blahosklonný Marek Eben, z konce tradic vylekaný Jiří Strach, který ostatně obavy sdílí se zemanovským věrozvěstem pravdy kardinálem Dominikem Dukou, hrdě nekorektní Jan Svěrák a další. Abych ale nevynechal ani dámy, rád bych se v tomto textu zaměřil na pár momentů Barbory Tachecí, samozvané mluvčí českého konzervatismu a moderátorky pořadu Osobnost plus na Českém rozhlase.
Mluvíme-li o korektnosti, hodí se vzpomenout na její čtyři roky starý rozhovor s bývalým šéfem Ústavu pro jazyk český Karlem Olivou (poslechnout si ho můžete ZDE):
B. Tachecí: … čeština je na tom lépe než angličtina, protože angličtina má korektnost ve vývěsním štítě. Co se stalo s angličtinou?
K. Oliva: […] Jazyk odráží to, co se stalo ve společnosti. A v té společnosti se stalo to, co všichni pozorujeme, že došlo k výraznému růstu nálad, které jsou vlastně nesnášenlivé, byť se nesou pod, ehm, nápisem liberalismus a tolerance a tak dále, ale vlastně jsou pravým protikladem těch věcí.
Následně Oliva nostalgicky vzpomíná na dobu, kdy mohl říct, že si sežene na učení angličtiny nějakého „negro boy from Africa“, a bylo to v pohodě, zatímco dnes by ho v USA lynčovali. Tachecí se souhlasně zasměje a pokračuje se. Jako by zapomínala, že kdyby neexistovala žádná korektnost a snaha o nápravu nerovného stavu společnosti, tak by v rozhlase také nemusela pracovat, protože by třeba nemohla jako žena pracovat vůbec, natožpak volit nebo rozhodovat o svém těle. Ale to pro ni není problém, protože v jiných rozhovorech kritizuje propojení víry a státní správy v islámských státech (ZDE) a tedy i postavení tamějších žen. Tam by zase jistou korektnost a vyrovnání stavu ocenila.
Zkrátka pro ni není problém myslet si zároveň dvě protichůdné věci. To se může stát. Sice se poté „veřejnoprávně“ zeptá, zda není snaha o korektnost pochopitelná jako pokus o napravení křivd minulosti, ale nechá Olivu říct, co chce, aniž by se pídila, jak má podložené argumenty. A dál mluví o šílenství OSN, která navrhuje říkat „firefighter“ místo „fireman“, aby nebyl privilegovaný jeden gender. Já to za problém nepovažuji. Jazyk formuje naše myšlení. Sice žije vlastním životem a nelze ho násilně ohýbat, ale je možné se pokoušet jeho nepřesnosti a zastaralosti opravovat. Koneckonců jazyk je lidský vynález. Ovlivňuje nás, stejně jako my jej. Nejdůležitější je ale si uvědomit, že Oliva s Tachecí vyzdvihují češtinu nad angličtinu. V jejich vnímání světa je čeština ještě zdravá, zatímco angličtina se korektností dusí a je nad hrobem. Rád bych jim tedy vzkázal, že angličtinou mluví jedna a půl miliardy lidí, zatímco češtinou něco přes deset milionů. Proto bych se arogantního hodnocení o zdraví a nemoci cizího jazyka zdržel.
Druhý odstrašující případ je z rozhovoru, který byl často zcela oprávněně vysmívám a citován nejen v debatách kolem iniciativy Ne!musíš to vydržet na DAMU. Jedná se o debatu Tachecí s Tomášem Töpferem, miláčkem televizních diváků Četnických humoresek, ale i pedagogem, ředitelem Vinohradského divadla či bývalým senátorem. Töpfer tvrdí, že je normální před premiérou osahávat mladé kolegyně, protože to je zkrátka projev jeho pudu sebezáchovy. Říká, že v divadle nemají MeeToo, ale Why Not Me. O Töpferovi už bylo řečené mnohé, ale málo zaznělo o reakcích Barbory Tachecí. Ta se totiž po tomto tvrzení jen dosti výrazně zasměje a prohlásí, že Töpfer je svátečním hostem plným humoru. A pokračují v rozhovoru.
V pořadu Osobnost Plus nejde o konfrontační styl vedení rozhovoru, ale moderátoři se hlásí na stránkách k tomu, že hledají „nepovrchní odpovědi“. Proto mě udivuje, že hlavní moderátorka, žena, není schopna či ochotna dát najevo, že má Töpferovo tvrzení problematickou stránku. (Rozhovor najdete ZDE, zmiňovaná pasáž začíná kolem šesté minuty.) Paradoxem je, že její moderátorský kolega Michael Rozsypal by to pravděpodobně smíchem nepřešel. Rozsypal nevnucuje posluchačům Rozhlasu vlastní světonázor, ale také nekriticky nepřijímá cokoli host pronese. Dokazuje to opakovaně v podobném formátu Interview plus na stejné stanici. Zkrátka kdyby přišel Töpfer v pátek, tak snadné by to neměl.
Má poznámka o stylu Barbory Tachecí nemá útočit na veřejnoprávní média. Naopak, pracuje v nich množství lidí, kteří se snaží o objektivitu a jsou ochotni své pozice revidovat na základě nových informací. Problém Tachecí je v tom, že její postoj je silně ideologicky podjatý, ale ona se k tomu viditelně nehlásí, nebo, což je ještě horší, vůbec neví, co všechno neví. Pokud si čtu deník Alarm, abych použil příklad jasně ideologicky vyprofilovaného média, vím, jak jeho autoři uvažují a jaké hodnoty vyznávají, hrdě se k tomu totiž hlásí. Neviditelná či skrývaná ideologie veřejných osobností či médií je nebezpečná. Někdy je to dokonce záměr, proč by se jinak třeba antievropské a antiklimatické médium jmenovalo EuroZprávy?
Důležitá místa tak bohužel stále zastávají lidé, kteří se nestydí arogantně obhajovat dávno mrtvé pozice. Barbora Tachecí je jejich viditelnou věrozvěstkou. Mnozí její hosté jsou natolik slušní, že se neohradí, ačkoli by to udělat měli a mnozí i dokázali. Pokud něco jako generace existuje, je doslova úkolem té mladší nemlčet a nebát se protiútoku. Naposledy to třeba v rozhovoru s Tachecí zvládla politoložka Kateřina Smejkalová. Usvědčila moderátorku z ideologicky silně zabarveného jazyka a to opakovaně. (Rozhovor najdete ZDE a zmíněná pasáž je kolem patnácté minuty.) Silných hlasů přibývá a není možné připustit rezignaci tváří tvář mocnějším gatekeeperům, neboli lidem, kteří rozhodují o mocenských pozicích a o přerozdělování peněz, nebo jako Tachecí moderují veřejný prostor. Pokud nyní budeme mlčet, nebudeme později umět vysvětlit dalším generacím, proč jsme se o nic ani nepokusili. Nezbyde nám než se na ně koukat svrchu, a říkat, jak naivní jsou. Stanou se z nás stejní filištíni, netolerantní posměváčci snům vlastního mládí, které teď kritizujeme. A stejně jako oni začneme zakrývat neznalost arogancí.